Dana Ferenčáková

Vladimír Bystrov se ve své knize Únosy československých občanů do SSSR v letech 1945 až 1955 (BYSTROV, 2003, s. 7–10) podrobně rozepisuje o bezprecedentním porušování mezinárodního práva bezpečnostními sovětskými orgány v poválečné době. V několika bodech vyjmenovává skupiny osob, které byly tímto jednáním postiženy.

V bodech 1) a 2) konstatuje, že Podkarpatská Rus a Slovensko obětovalo několik tisíc svých občanů a v bodě 3) říká: „Stíhání československých občanů od jara 1945 do r. 1948 postihlo:

• na území dnešní České republiky nezjištěný počet bývalé ruské antibolševické emigrace, většinou absolventů českých vysokých škol, a to převážně již československých občanů anebo osob dlouhodobě žijících v ČSR, případně držitelů mezinárodního průkazu uprchlíka,
• dále nezjištěný počet českých reemigrantů z Ruska, kteří po převzetí vlády bolševiky v r. 1917 opustili českou komunitu v Rusku a vrátili se do Čech…“

V bodě 4) uvádí, že toto pronásledování se vztahovalo na „nezjištěný počet českých přesídlenců z Volyňského kraje… a také sovětské občanky, odvlečené do Německa na nucené práce během druhé světové války. Pokud se tyto ženy po skončení války v ČSR provdaly a zůstaly zde, získaly tím také československé občanství…“

Únosy našich občanů prováděly jednotky organizace SMĚRŠ, což je zkratka sousloví „Směrť špionam“. Sovětské bezpečnostní složky se cítily povolány zasahovat proti každému, koho považovaly za špiona – a to na kterémkoli místě, kam vstoupily. Nepovažovaly za nutné ohlížet se na mezinárodní právo ani na suverenitu evropských států. Do Československa dorazily současně s Rudou armádou a zmocňovaly se vytipovaných osob okamžitě, jakmile je vypátraly. Nikomu nemělo být prominuto, že unikl rudému teroru, opustil svou zemi a našel útočiště v zahraničí. Kromě toho SMĚRŠ dostával zadání na doplnění kvót v nápravných táborech, kde trestanci byli určeni pro vykonávání nejtěžších manuálních prací.

Povšimněme si osudu alespoň jedné z historických postav, která byla dopadena a neunikla deportaci. K nejvýše postaveným československým občanům, odvlečeným do Ruska, patřil armádní generál Sergej Vojcechovskij. Pamětní deska, která je umístěna na bývalém Zemském vojenském velitelství v Brně, připomíná nejen to, že byl moravským zemským velitelem, ale také fakt, že za první světové války statečně bojoval v řadách československých legií. Pamětní tabule byla umístěna na nynější budově VUT na Údolní ulici č. 53 v r. 2003 k 120. výročí generálova narození.

Sergej Vojcechovskij se narodil v r. 1883 ve Vitebsku ve šlechtické rodině. Jelikož jeho otec byl generálmajorem ruské armády, syn se rovněž rozhodl pro vojenskou kariéru. Vystudoval Konstantinovské dělostřelecké učiliště a v letech 1908–1912 Válečnou akademii imperátora Nikolaje v Petrohradě. Křest ohněm pro něj představovala nejen první světová válka, ale zejména boje na Sibiři po jejím skončení.

Během občanské války v Rusku se sblížil s představiteli československých legií a od září 1917 byl náčelníkem štábu I. střelecké divize Husitské a od února 1918 velel 3. střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova. Od května 1918 byl členem Prozatímního výkonného výboru československého vojska v Rusku. Dne 17. 10. 1918 byl povýšen Československým národním výborem na generálmajora a jmenován velitelem Samarské skupiny vojsk. Jejich úkolem bylo dobýt Jekatěrinburg, protože obsazení železniční křižovatky v tomto městě bylo nezbytné, jestliže československé legie chtěly pokračovat dále na cestě po sibiřské magistrále do Vladivostoku. Při tomto manévru v květnu 1919 se jeho jednotkám podařilo beze ztrát obsadit Čeljabinsk, za což byl generál Vojcechovskij vyznamenán řádem sv. Jiří. Operace pak pokračovala obchvatným manévrem, který skončil dobytím Jekatěrinburgu.

V kronice 3. střeleckého pluku Jana Žižky vzpomínají čeští vojáci na svého velitele jako na člověka, který byl oblíben pro svou ráznou věcnost, suchý humor i sarkasmus a také proto, že mu byl vlastní demokratický duch vojska. Kroniky ho rovněž svorně chválily za jeho kombinační schopnosti a za umění nalézat východiska i ze zdánlivě bezvýchodných situací.

Při střetu mezi velením československých legií a Alexandrem Kolčakem se Vojcechovskij přidal na Kolčakovovu stranu. Jelikož však Kolčakovova armáda v r. 1919 nedokázala vzdorovat ofenzívě bolševiků, Vojcechovskému nezbylo nic jiného, než aby se soustředil na ústupové boje podél magistrály. Po Kolčakovově zajetí a jeho předání bolševikům, kteří ho popravili v únoru 1920, Vojcechovskij pokračoval v ústupu. V zimě roku 1920 převedl zbytky Kolčakovovy armády přes zamrzlý Bajkal a nakonec emigroval.

V Československu sloužil nejprve v Michalovcích jako velitel pěší brigády, poté v letech 1927–1935 jako zemský velitel na Moravě a nakonec v letech 1936–1939 jako zemský velitel Čech. Od r. 1922 byl Vojcechovskij československým občanem a vlastnil československý pas. Na základě válečných zásluh mu Československo udělilo v březnu r. 1923 válečný kříž jako výraz vděčnosti za oběti přinesené v bojích za osvobození ČSR. V prosinci r. 1929 byl prezidentem Masarykem povýšen na armádního generála a stal se tak třetím legionářským velitelem povýšeným do této nejvyšší hodnosti v československé armádě.

O jeho suchém humoru se občas vyprávěly anekdoty. Na jedněch manévrech prý takto zhodnotil výsledek cvičení, kterým veleli podplukovníci Král a Tesař: „Pánové, v Moskvě jsem viděl krásnou operu Car a tesař a rád bych ji uviděl znovu. Co však jsem uviděl dnes, to byla opereta Král a Tesař a nerad bych se dožil její reprízy.“

Dne 12. května roku 1945 se do bytu generála Vojcechovského v Praze na Konviktské ulici dostavili důstojníci SMĚRŠ a Vojcechovskij zmizel. Je neodpustitelnou chybou československých státních orgánů, že nedokázaly odvrátit Vojcechovského odvlečení do SSSR. Je hanbou Československa, že neučinilo energické kroky proti svévolnému jednání ozbrojených složek cizího státu na našem území. Je trvalou ostudou českých bezpečnostních sil, že neochránily své občany před cizím bezprávím a že důsledně nevyžadovaly zprávy o osudech zmizelých a jejich návrat.

Ministerstvo zahraničí ČSR, které nechtělo věc řešit a čelit újmě, se dotázalo dne 17. 9. 1945 ministerstva národní obrany a ministra vnitra, zda by bylo vhodné intervenovat u sovětských orgánů a žádat vysvětlení i nápravu. Ministerstvo vnitra ČSR, v jehož čele tehdy stál Václav Nosek, odpovědělo dne 9. 10. 1945, že intervenci ve věci zatčení generála S. N. Vojcechovského nepovažuje za žádoucí. Takto formulované stanovisko podepsal Bedřich Reicin, náčelník Hlavní správy obranného zpravodajství (BYSTROV, 2003, s. 130).

Teprve z dokumentů předaných ruským ministrem zahraničí téměř o půlstoletí později je možno zjistit, že v květnu 1945 byl generál Vojcechovskij převezen do Moskvy a tam SMĚRŠ formálně rozhodl o jeho vazbě. Fakt, že Vojcechovskij čestně plnil své úkoly velitele – totiž že napomohl poraženým vojákům Kolčakovovy armády, aby ustoupili, zachránili si život a emigrovali – to mu nyní bylo kladeno za vinu. Po čtvrtstoletí od této porážky bělogvardějců na Sibiři je Vojcechovskij trestán za to, že nebojoval na straně bolševiků. Ve svých šedesáti dvou letech je Vojcechovskij odsouzen k práci v nápravném táboře v Ozerlagu. Pro chatrné zdraví nemůže vykonávat práce v lese a nastupuje tedy do nemocnice, kde je zařazen mezi obsluhující personál.

Vojcechovského družka Sofie Navarová ještě v září roku 1945 nemá zprávy o jeho pobytu a na dotaz po jeho osudech nedostává odpověď. Také jeho manželka Margarita Vojcechovská marně pátrá po manželovi, i když již delší dobu s ním nežije ve společné domácnosti. Teprve v r. 2004 přiveze ruský ministr zahraničí do Prahy kopii protokolu ze zvláštní porady Lidového komisariátu vnitra z 15. 9. 1945, z něhož vyplývá, že Sergej Vojcechovskij byl odsouzen na deset let pobytu v nápravném pracovním táboře. Prvním místem jeho pobytu je Unžlag, druhým místem věznění je nápravný tábor Ozerlag nedaleko Tajšetu. V padesátých letech bylo v táboře vězněno na 20 000 osob. Sergej Vojcechovskij zemřel v táboře 7. dubna 1951 a je pochován na nemocničním hřbitově.

Povšimněme si toho, že sovětské státní orgány s naprostou samozřejmostí jednají po válce se svými rodáky, jako by zůstávali poddanými bývalého ruského impéria, ačkoli tito lidé jsou již dlouho občany jiných států. Nejde jen o podezřívavost a obavy z toho, že tito emigranti budou ilegálně vyvíjet protisovětské aktivity anebo se budou podílet na špionáži ve prospěch cizích mocností. Tento motiv se jistě jeví jako prvoplánový a hraje nepochybně důležitou roli, není ovšem jediný. Také nejde jen o to, aby byly naplněny předepsané kvóty trestanců v sibiřských pracovních táborech. Případ generála Vojcechovského zcela určitě svědčí o tom, že tento motiv u šedesátiletého muže již nehrál roli. Co tedy zbývá? Prestiž? Pomstychtivost? Snad obojí, ale nejen to.

Jisté vysvětlení snad poskytuje fakt, že na Jaltské konferenci v únoru 1945 se Roosevelt, Churchill a Stalin dohodli, že po válce budou všichni sovětští občané vráceni do SSSR (APPELBAUM, 2003, s. 380). Hovoří se však jmenovitě o sovětských občanech – a nikoli o občanech jiných států. Připouštím, že Sovětský svaz po svém vítězství ve válce patrně interpretoval dohody zcela volně tak, že na dobytém území je mu vše dovoleno, avšak ani toto vysvětlení nemusí být zcela vyčerpávající.

Dovolte mi tedy, abych své pochyby rozvedla v následující úvaze. Jednání Sergeje Vojcechovského je totiž typickou ukázkou toho, co by v době feudalismu a nevolnictví bylo tvrdě trestáno, protože by to bylo považováno za zběhnutí a za vzpouru proti vrchnosti. Svým odchodem do ČSR a přijetím československého občanství se generál Vojcechovskij přece vyvázal z povinností ruského poddaného a nehodlal je dále plnit!

Od roku 1861, kdy car Alexandr II. zrušil nevolnictví, uběhlo do roku 1945 přibližně osmdesát let. Z praktik trestních složek státní moci však za tu dobu nezmizel dřívější model chování. Mohlo osmdesát let stačit na to, aby se od základů změnily vztahy mezi státem a jeho občany obzvlášť v případě, že sovětská státní moc byla založena především na represích? Stačilo by to i v případě, že by stát měl vůli situaci změnit? Nebyla tato doba přece jen příliš krátká na to, aby ruská státnost získala jinou podobu? A nebyla státní doktrína, založená na diktatuře proletariátu, potvrzením představy, že státní moc je nutno prosazovat bezohledným násilím stejně jako za carských dob?

Vraťme se ještě dále do minulosti: v době panování carevny Kateřiny II. v letech 1765–1767 proběhla revize pozemkového vlastnictví a podle toho byly nově vyměřovány daně. Kateřina II. nemohla dopustit, aby část země platila daně podle jiných pravidel, než se platily na zbývajícím území. Přitom byla konstatována hluboká zaostalost ruského venkova a Kateřina II. tedy vydala v r. 1767 „Velkou instrukci“, podle níž byla svolána zákonodárná komise projednávající zrušení nevolnictví. Nad jejími návrhy debatoval velký počet delegátů, aniž by se dospělo k žádoucím výsledkům. Naopak ruské zákonodárství bylo unifikováno tak, že v r. 1783 bylo zavedeno nevolnictví i na Levobřežní Ukrajině a v roce 1786 také na jižní Ukrajině a Krymu (VYDRA a kol. 2017, s. 155–156). V důsledku toho se stali nevolníky i kozáci, kteří dříve nebyli znevolněni. Zatímco do té doby se země na východ od Dněpru nazývaly Hejtmanština nebo Sloboda, protože v čele stál hejtman a kozáci se cítili svobodnými pány na svém území, po opatřeních Kateřiny II. se kozáci stali majetkem statkáře nebo státu. Majitel panství je tedy mohl kupovat a prodávat spolu s půdou, rolníci nemohli svobodně změnit své bydliště a přesídlit do měst, nemohli volně nabývat pozemkové vlastnictví, a navíc museli sloužit v husarských plucích místo služby v kozáckém vojsku.

Dosadíme-li si na časovou osu obecně známá historická fakta a porovnáme-li opatření Kateřiny II. s událostmi probíhajícími souběžně v západních zemích, pak zjistíme, že paralelně probíhající děje směřují přímo k protikladným výsledkům. Zatímco v Rusku dochází ke znevolňování kozáctva a obyvatel Ukrajiny, v Americe třináct kolonií vyhlašuje nezávislost na Velké Británii a dne 4. 7. 1776 je Kongresem ratifikována Deklarace nezávislosti. Ve Francii vítězí revoluce, jejíž Deklarace práv člověka a občana ze 26. 8. 1789 zaručuje občanské svobody. V českých zemích vyhlašuje Josef II. Patent o zrušení nevolnictví dne 1. 11. 1781 a na Slovensku se tyto reformy zavádějí v r. 1785.

Historické procesy na západě a na východě tedy probíhají protichůdně a vedou k opačným důsledkům. Zatímco občané západních zemí pozvedají hlavu, na ohnutá záda ruských poddaných jsou nakládána další břemena.

V letech 1857 až 1859 probíhá v Rusku soupis obyvatelstva. Je zjištěno, že země má více než 67 milionů obyvatel, z toho je nevolníků, patřících šlechtě, celkem 23 milionů. V knize Dějiny Ruska je uvedeno, že reforma se dotkla celkem 52 milionů rolníků (VYDRA a kol. 2017, s. 211). Tento stav trvá do roku 1861, kdy nevolnictví ruší car Alexandr II.

Do sovětského období tedy vstupuje země s vědomím, že pro zachování svého rozsáhlého území potřebuje jeho jednotnou správu. Sovětská vláda ovšem přebírá stát v podobě, v němž ho zanechali Romanovci. Ke svým občanům se sovětský stát nadále chová jako ke znevolněným bytostem z doby monarchie, kterým nevydává občanské průkazy a zahraniční pasy vystavuje jen vyvoleným. Některé národnosti anebo sociální skupiny nutí žít na přikázaném místě pobytu a své bývalé obyvatele, kteří emigrovali do zahraničí, trestá jako zběhlé nevolníky.

„V první etapě zavádění kolektivizace zemědělství v letech 1929–1932 bylo z domovů vyhnáno asi 10 milionů rolníků, přičemž zhruba 1,4 milionu živořilo ve zvláštních sídlištích na Urale a Sibiři a další žili v pracovních táborech“, říká se v knize Dějiny Ruska (VYDRA a kol. 2017, s. 320). V téže knize se dále konstatuje, že „během nucené kolektivizace nastal hladomor, který v letech 1932–1933 způsobil smrt asi 5 až 6 milionů lidí, načež v průběhu třicátých let opustilo venkov kolem 20 milionů lidí. Aby tomu vláda zabránila, byl v roce 1932 zaveden systém vnitřních pasů, ale většina venkovanů pas nedostala, takže nemohla cestovat a stala se tudíž novodobými nevolníky.“ (VYDRA a kol. 2017, s. 321.) Dále se uvádí, že kolchozníci dostali vnitřní pasy až v 70. letech. (VYDRA a kol. 2017, s. 370.)

V další kapitole této knihy je řečeno: „Masové deportace probíhaly prakticky po celou válku… Dotkly se Němců v počtu asi 1 200 000 v letech 1941 až 1944, Karačajů v počtu asi 73 000 v listopadu 1943, Kalmyků – až 130 000 v lednu 1944 atd., a také krymských Tatarů v počtu asi 200 000 v květnu 1944 atd.“ (VYDRA, Z. a kol. 2017, s. 346.)

Dále je v téže knize (VYDRA a kol. 2017, s. 355) popisována situace po druhé světové válce: „Represe se netýkala jen národních elit. Dopadala plošně na národy žijící na územích připojených k SSSR po II. světové válce, tedy ve východním Polsku, na Ukrajině, v Moldávii, v západním Bělorusku a Pobaltí. Statisíce lidí byly odtud v letech 1948–1949 deportovány na východ… Nedovolené opuštění vyhrazeného místa pobytu se trestalo mnohaletým vězněním v pracovním táboře. K lednu 1953 bylo podle oficiálních údajů registrováno 2 753 356 zvláštních přesídlenců.“

K podobným počtům dospěla také Anna Appelbaumová, když uvádí, že v trestních táborech GULAGU bylo v roce 1943 kolem 2 421 000 vězňů (APPELBAUM, 2003, s. 388) a do 1. ledna 1950 jich nikterak neubylo, neboť se tam nacházelo 2 561 351 trestanců (APPELBAUM, 2003, s. 401).

Ani intimní život sovětských občanů nebyl ušetřen svévole úřadů. Zákonodárství SSSR vstupovalo do soukromého života svých obyvatel ještě neomaleněji, než tomu bylo v době feudalismu. V roce 1947 byly zákonem zakázány sňatky mezi sovětskými občany a cizinci. (APPELBAUM, 2003, s. 400) Bylo tomu tak proto, že velký počet jednotek Rudé armády zůstal po válce dislokován v zahraničí, jejich příslušníci se tam seznamovali s cizinkami a po uzavření sňatků se nevraceli domů. Výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu z 15. 2. 1947 jim to tedy bylo zakázáno. Zatímco dříve měl statkář na vybranou, aby buďto povolil nebo nepovolil svému poddanému sňatek s osobou, náležející jiné vrchnosti, sovětská moc se rozhodla takové sňatky z principu nepovolovat vůbec.

Lze vyvodit, že v této situaci bylo nutno svěřit výkon sovětské státní moci jen těm, kteří se zcela bezvýhradně a devótně dokázali podřídit pokynům přicházejícím shora. Přitom se sovětské orgány neohlížely na sebezáchovné a varovné signály, jež byly vysílány zdola. Bylo nepřehlédnutelné, že v této situaci mohli uspět ve státních službách jen ti stoupenci režimu, kteří buďto zcela bezmyšlenkovitě přejímali a vyznávali sovětskou státní doktrínu, anebo loajalitu alespoň předstírali. Sovětská byrokracie nestrpěla ve svém středu neloajální osoby.

Sergej Nikolajevič Vojcechovskij se za svého života nedočkal rehabilitace od své bývalé ruské vlasti. Český stát naopak vyznamenal generála Vojcechovského u příležitosti státního svátku dne 28. 10. 1997, kdy mu Václav Havel udělil Řád bílého lva.

Osvědčení o rehabilitaci generála Vojcechovského obdrželo České velvyslanectví z Ruska teprve v roce 2004. V dokumentu stojí, že na základě článku 3 Zákona Ruské federace „O rehabilitaci obětí politické perzekuce“ z 18. října 1991 byl občan Sergej Nikolajevič Vojcechovskij rehabilitován a že rozhodnutí o rehabilitaci bylo přijato Hlavní vojenskou prokuraturou 5. června 1996. Ze sdělení je patrno, že jednání mezi státními orgány ČR a RF se nepovzneslo nad procedurálně administrativní úkony a že zůstalo tedy jen v byrokratické rovině. Nebylo vysloveno žádné oficiální politování nad tím, že došlo k překročení norem mezinárodního práva a pochybuji, že by došlo k nějaké formě odškodnění.

Zároveň bylo sděleno, že hrob Sergeje Vojcechovského na nemocničním hřbitově poblíž vesnice Ševčenko u Ozerlagu není možno identifikovat, protože označení hrobů zmizelo a hřbitov zarostl trávou a stromy.

Dodatek

Od 16. 6. do 29. 10. 2017 byla v letohrádku Hvězda v Praze otevřena výstava Zkušenost exilu o osudech exulantů z území bývalého ruského impéria v meziválečném Československu. Byla bohatě doložena dobovými fotografiemi a písemnostmi, mezi nimiž najdeme doklady, vztahující se také ke generálu Vojcechovskému. Výstavu uspořádal Památník národního písemnictví ve spolupráci se Slovanským ústavem AV ČR, Národní galerií v Praze a Národním filmovým archivem. Konala se pod záštitou ministra kultury Daniela Hermana.

Literatura

BYSTROV, V. Osud generála. Praha: Academia. 2007.

BYSTROV, V. Únosy československých občanů ze Sovětského svazu v letech 1945–1955. Praha: Svědectví. 2003.

BYSTROV, V. Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček. Praha: Euroslavica. 2009.

BYSTROV, V. Průvodce říší zla. Praha: Academia. 2006.

POLIŠENSKÁ, M. Čechoslováci v gulagu a československá diplomacie 1945–1953. Praha: Libri. 2006.

VYDRA, Z. – ROUTIL, M. – KOMENDOVÁ, J. – HLOUŠKOVÁ, K. – TÉRA, M. Dějiny Ruska. Praha: Lidové noviny. 2017.

APPELBAUM, A. Gulag – dějiny. Praha-Plzeň: Beta-Dobrovský. 2004.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz