Dana Ferenčáková

Název ulice jako symbol doby

Když se po světové válce z ulice Auf den Vierteln stala opět ulice Na čtvrtkách, nikdo ještě netušil, že 30. 4. 1952 zemře významný představitel řeckého proletariátu a hrdina protinacistického odporu Nikos Belojanis. V krátkém mezičase od května 1945 do září 1946 sice brněnská ulice v Králově Poli nesla jméno Mečířova na počest hrdinů domácího odboje, avšak tento název byl hbitě opuštěn poté, co se ukázalo, že bývalý letec RAF Miloš Mečíř se nevrátí z emigrace ve Velké Británii.

Název Belojanisova ulice kupodivu vyhovoval národnímu výboru téměř čtyřicet let, tedy od 16. 6. 1952 až do 29. 8. 1991. Druhého roku po Sametové revoluci se brněnští spoluobčané z jakéhosi důvodu opět rozpomněli na svého rodáka a vrátili ulici její dřívější název. Nynější Mečířova ulice připomíná památku jednak člena odbojové organizace Obrana národa Vítězslava Mečíře (narozen 16. 7. 1887 v Mladé Boleslavi a popraven v Berlíně – Plotzensee 26. 8. 1942) a jednak jeho syna letce Miloše Mečíře (9. 8. 1913 – 22. 10. 1987). Oba měli k ulici zcela bezprostřední vztah, neboť na ní bydleli v domě č. 37.

Konec konců, brněnští rodáci v té době již nebyli nuceni přehlížet odkaz českých letců, bojujících během světové války v řadách Royal Air Force, neboť i prezident Václav Havel šel příkladem a vyznamenal kapitána Otakara Hrubého za jeho účast v bojích o Británii. Řád Milana Rastislava Štefánika byl udělen Otakaru Hrubému na pražském hradě ke státnímu svátku v r. 1991. Otakar Hrubý nejdříve bojoval ve svazku 111. britské stíhací perutě a později zůstal u československé 310. perutě RAF až do 15. 5. 1945, kdy byl propuštěn z RAF a poté trvale demobilizován 13. 9. 1945.

Miloš Mečíř – letec RAF

Vraťme se však k Miloši Mečířovi. Po uzavření českých vysokých škol k 17. 11. 1939 bývalý student medicíny již neměl důvod, aby dále zůstával v Československu. Po prvním rozsáhlejším zatýkání členů Obrany národa v roce 1939, které bylo usnadněno tím, že gestapo převzalo od policie neporušenou evidenci obyvatel, se Miloš Mečíř rozhodl emigrovat. Ve chvatu už neměl příležitost k tomu, aby získal diplom na lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kde studoval. Pro své záměry ovšem skupina bývalých studentů především potřebovala dopravní prostředky a zbraně, takže z kasáren motorizovaného praporu na Domažlické ulici nejdříve zmizelo šest motocyklů a poté ze skladiště zbraní v ulici Pod kaštany byl odcizen nezjistitelný počet pušek a revolverů. Přechody do ciziny pomáhal organizovat jednak Sokol, jednak Svaz letců a jednak odbojová skupina Obrana národa.

Bylo pozoruhodné, že pracovníci českého konzulátu v polském Krakově neopouštěli své místo ještě v mezidobí od okupace ČSR v březnu 1939 až do útoku Německa na Polsko v září 1939, neboť předpokládali, že jejich pomoci bude zapotřebí při odchodu českých dobrovolníků na západ. Cestu přes Polsko zvolili například profesionální armádní piloti pod vedením kapitána Josefa Dudy, v jehož skupině byli dále četař Otakar Hrubý, nadporučík Josef Hudec a poručík Stanislav Fejfar. Skupina překročila česko-polskou hranici nedaleko Místku v červnu 1939 a pak se z Gdyně dopravila do Boulogne-sur-Mer na severu Francie, kam dorazila 17. 6. 1939. Na polském parníku „Sobieski“ tehdy Josef Duda zodpovídal za transport 140 českých dobrovolníků. Po napadení Polska Německem a tedy po vypuknutí světové války 1. 9. 1939 však tato cesta již nebyla průchodná.

Jelikož Miloš Mečíř se zpozdil a vypravil se do ciziny až na podzim roku 1939, válka v Polsku mu znemožnila, aby mohl využít pomoci polských přátel, jejichž adresy si ilegálně opatřil předem. Nenechal se však zaskočit a do Francie se prosmýkl jižním koridorem. Nejen v Polsku, ale též v Jugoslávii bylo možno obrátit se na československý konzulát, který Čechům rád vypomohl. Miloš Mečíř tedy putoval přes Jugoslávii a již v listopadu 1939 se prezentoval na československém konzulátu v Bělehradu. Přes Bejrút se pak doplavil do Francie na lodi „Providence“ a dne 5. 3. 1940 byl evidován u Náhradního tělesa československé armády v Marseille. Jeho prvním stanovištěm se stalo jihofrancouzské městečko Agde, kde Francie vojákům poskytovala ubytování v chatrném táboře z dob občanské války ve Španělsku. Po porážce Francie v červnu 1940 však i toto zázemí zklamalo a přinutilo dobrovolníky, aby se přesunuli do Anglie, kam Miloš Mečíř dorazil 24. 6. 1940.

K britskému letectvu byl přijat dne 24. 7. 1940. Kvůli dokončení medicínských studií byl uvolněn z letectva 15. 1. 1941, ale po půl roce se vrátil již jako graduovaný lékař. Nejdříve procházel pilotním výcvikem v Cranfieldu a po jeho absolvování byl zařazen k 19. britské peruti, kde sloužil dva měsíce – od 22. 4. 1942 do 12. 6. 1942. Poté byl přemístěn k 313. československé stíhací peruti v Churchstantonu, kam nastoupil 12. 6. 1942 a kterou opustil 15. 2. 1944, kdy byl přeložen do Londýna. Ke konci války od 19. 3. 1943 sloužil u Night Vision School. Dne 15. 5. 1945 byl z RAF propuštěn a v září 1945 byl trvale demobilizován.

Za své bojové úspěchy byl třikrát vyznamenán Československým válečným křížem a dvakrát Československou medailí za chrabrost a za zásluhy, přičemž obdržel i čtyři britská vyznamenání. Ještě po návratu do Československa byl v říjnu 1945 povýšen na nadporučíka.

Čeští piloti v RAF

Perutěmi Royal Air Force prošlo celkem na 2500 Čechů a 531 letců přišlo v bojích o život. Když byla dne 25. 10. 1940 uzavřena československo-britská dohoda o dobrovolné službě v pozemních jednotkách a letectvu, už jen reagovala na daný stav věcí, neboť bojů o Británii v létě 1940 se do té doby již zúčastnilo asi 1000 československých letců. Přílohou této dohody byl dodatek z 16. 12. 1941, pojednávající o československém letectvu.

Československé letecké síly byly soustředěny do 310., 312. a 313. stíhací perutě i 311. perutě bombardovací. Stíhači létali na strojích Spitfire anebo Hurricane, přičemž buď chránili anglickou pevninu před německými nálety nebo sloužili jako doprovod lodním konvojům. Bombardovací 311. peruť létala hluboko do německého vnitrozemí, kde v případě sestřelení čekala české piloty jistá smrt, protože byli považováni za vlastizrádce, bojující proti vlastnímu státu.

Z čtyřčlenné skupiny českých letců, kteří překročili polskou hranici s velitelem Josefem Dudou v červnu 1939, dva piloti boje nepřežili. Dne 16. 1. 1941 zahynul při náletu na Wilhelmshaven první z nich – Josef Hudec, když se bombardovací svaz včetně československé 311. perutě vracel po akci do Anglie. Nálet byl reakcí na německé bombardování Coventry a letoun s kapitánem Antonínem Kubizňákem a navigátorem Josefem Hudcem se na zpáteční cestě zřítil do moře a celá posádka zahynula.

Druhý člen skupiny – Stanislav Fejfar – byl po příchodu do Anglie zařazen do 310. stíhací peruti a v průběhu bojů o Británii měl na svém kontě sestřeleného Messerschmidta, Dorniera a snad ještě i jednoho Junkerse. V únoru 1942 létal s 313. československou stíhací perutí a účastnil se útoku na německé bitevní křižníky v Doverské úžině. O tři měsíce později, když jeho Spitfire doprovázel letku bombardérů, byl sestřelen 17. 5. 1942.

Souběžně s československými perutěmi byla vytvořena i 303. polská stíhací peruť v Northoltu v srpnu 1940, v níž však sloužili nejen polští, ale též čeští letci. Mezi nejproslulejší patřil Josef František, který během bitvy o Británii dokázal sestřelit 17 nepřátelských letadel. Tato 303. stíhací peruť nesla název Tadeusza Koszciuszki a byla založena jako druhá exilová peruť polského letectva ve Velké Británii. Bývá uváděna jako vůbec nejúspěšnější vzhledem k mimořádnému počtu sestřelů. O československé piloty byly také doplňovány perutě, v nichž kromě nich sloužili jen britští letci, přičemž se někteří Češi dokonce stali jejich veliteli. K takovým patřili například Otto Smik, František Fajtl nebo Jiří Maňák.

Československá stíhací peruť s pořadovým číslem 313., u které sloužil Miloš Mečíř, byla vytvořena v severoanglickém Cattericku 10. 5. 1941. Létali s ní většinou již zkušení piloti, jejichž výcvik probíhal velmi rychle, takže již měsíc po založení byla peruť prohlášena za bojeschopnou. Druhým jejím stanovištěm byla základna Leconfield severovýchodně od přístavu Hull. Jejím prvořadým úkolem tedy bylo chránit vzdušný prostor tohoto strategicky důležitého přístavu, který byl spolu s Londýnem nejčastějším cílem náletů. V srpnu proto byla peruť vybavena novější verzí stíhaček Spitfire. V prosinci 1941 znovu změnila stanoviště, když byla přesunuta na letiště Hornchurch západně od Londýna s cílem, aby střežila hlavní město. V zimě 1941/1942 za nepříznivého počasí prováděla převážně hlídkové lety.

V únoru 1942 útočila na německé křižníky, které v rámci operace Cerberus pronikly do průlivu La Manche. Navzdory husté palbě německého protiletadlového dělostřelectva však vyvázla beze ztrát. Hlavní její činností ovšem byly ofenzivní akce nad nepřátelskou pevninou, kdy se snažila vnutit nepříteli vzdušný boj. V té době však německé stroje Focke-Wulf byly technicky dokonalejší než Spitfiry a tudíž docházelo k významným ztrátám. To vedlo ke stažení 313. stíhací perutě do Skotska v červnu 1943 a její základna byla zřízena na Shetlandských ostrovech. Tehdy také došlo k doplnění perutě o britské letce. Velitel perutě Jaroslav Himr zaplatil životem bitvu s německými Messerschmitty dne 24. 9. 1943.

K přezbrojení perutě docházelo od ledna 1944, kdy začala přebírat nové Spitfiry LF.Mk.IXC. S tím souviselo další přesunutí perutě, až nakonec v dubnu 1944 se její základnou stalo na letiště Appeldram v Sussexu. Odtud se pak zapojila do operace Overlord v létě 1944. Tehdy již mělo spojenecké letectvo naprostou vzdušnou převahu nad německou Luftwaffe. Červen 1944 však přesto znamenal pro letce největší zátěž, protože tři i čtyři akce denně nebyly výjimkou. Poslední doprovod bombardovacích Lancasterů a Halifaxů provedla peruť 25. 4. 1945.

Před odletem do Československa vyměnily československé stíhací perutě své válečné Spitfiry za verze LF.Mk.IXE, zakoupené československou vládou. S nimi pak letci přiletěli dne 13. 8. 1945 na Ruzyňské letiště v Praze, a tím také skončila peruť svou činnost. Ze složek RAF byla vyňata počátkem února 1946. Posádkovou základnu posléze našli letci a stroje bývalé perutě na letišti v Brně-Slatině. Přílet letců do Prahy i do Brna byl svátkem pro všechny jejich blízké.

Polští piloti v RAF

Mnohem početnější než českou skupinu pilotů v britských leteckých silách tvořili letci polští. Do konce války vzrostl počet všeho personálu Polských leteckých sil na 19 400 a jejich ztráty na životech dosáhly počtu 4 161. V první fázi bitvy o Británii sloužily asi dvě desítky polských pilotů u 65. východoindické perutě. Po porážce francouzsko-britských vojsk v bitvě u Dunkerque a po jejich evakuaci v červnu 1940 britská strana povolila Polákům vytvoření dvou samostatných bombardovacích perutí a výcvikového střediska. Podle smlouvy sjednané 5. 8. 1940, byla polskému vojsku přiznána suverénnost, avšak polští inspektoři se zodpovídali britskému ministerstvu zahraničí. Počet bombardovacích perutí vzrostl na čtyři a kromě toho byly nově vytvořeny dvě stíhací perutě a jedna podpůrná.

Polští letci létali na strojích Hurricane a Spitfire podobně jako čeští. Dne 6. 4. 1944 došlo k podepsání další smlouvy, podle níž polské letectvo přešlo výhradně pod polské velení. Sestávalo tehdy ze tří bombardovacích perutí, osmi stíhacích, dvou průzkumně-stíhacích a jedné perutě pro noční stíhání.

V červnu 1941 obdržela 300. polská bombardovací peruť standartu s vyobrazením Ostrobramské madony a s nápisem „Milość ziada ofiary“ (česky „Láska žádá oběti“) od vrchního velitele polské armády Wladyslawa Sikorského. Slova standarty se měla naplnit o dva měsíce později, když Wladyslaw Sikorski zahynul při havárii letadla.

Vztahy české a polské exilové vlády

Od počátku světové války se přímo nabízela spolupráce české exilové vlády v čele s Edvardem Benešem a polské vlády, v jejímž čele stál Wladyslaw Sikorski a jež se stejně jako česká uchýlila do Londýna. Wladyslaw Sikorski měl dobrý důvod, aby podporoval československo-polskou spolupráci během války i po ní, jelikož ji chápal jako protiváhu jednostranného mocenského vlivu SSSR. Jak známo – za čtrnáct dní po napadení Polska Německem začalo obsazování Polska Sovětským svazem, čímž se Polsko dostalo do bezvýchodné situace. Zatímco od 1. 9. 1939 se Polsko zoufale bránilo útočícím německým vojskům na západě, od 17. 9. 1939 Rudá armáda postupovala polským územím od východu, takže už 28. 9. 1939 kapitulovala Varšava. Tento manévr umožnil Sovětskému svazu, aby obsadil přibližně polovinu polského území s asi 14 miliony obyvatel a posunul svou hranici na západ na linii řek Pisa, Narva, Bug a San. V den kapitulace Varšavy – tedy 28. 9. 1939 –byla podepsána Smlouva o hranicích a přátelství mezi SSSR a Německem, která zaznamenala dosažený stav. Byla ve skutečnosti dodatkem k původnímu Paktu o neútočení z 23. 8. 1939 – označovanému nejčastěji jako Pakt Ribbentrop-Molotov, který byl předstupněm této dohody.

Předseda polské exilové vlády a velitel její armády Wladyslaw Sikorski tudíž hledal takovou koncepci polské zahraniční politiky, která by ochránila středoevropský prostor jak před Německem, tak před SSSR.

Zpočátku se zdálo, že myšlenka československo-polské federace bude přijata i československou reprezentací. Jejím podporovatelem byl sice Jan Masaryk, ale Edvard Beneš se k této variantě stavěl poněkud vlažněji především proto, že tato koncepce neměla podporu SSSR, a na tuto podporu Beneš spoléhal. Podle společného prohlášení československé a polské vlády z 11. 11. 1940 sice obě vlády vstoupily do užší politické i ekonomické asociace a v lednu 1941 už byla založena Československo-polská koordinační komise, ale tato opatření stále ještě nevedla ke konkrétním závazkům. Kromě toho československá strana ochotně poskytla Sovětskému svazu informace o přípravných jednáních s Polskem, takže sovětská vláda měla dost času na to, aby promyšleně reagovala. Její postoj však byl zcela odmítavý, neboť hodnotila tento krok jako hrozbu.

Události na východní frontě navíc nahrávaly těm, kdo vkládal naděje do SSSR a hledal v něm oporu. V zimě na rozhraní let 1942 a 1943 se SSSR podařilo zastavit německou ofenzivu a rozhodující bitva u Stalingradu pozvedla jeho prestiž. Dne 12. 11. 1942 tedy československá vláda pozastavila jednání s Polskem a dne 10. 2. 1943 tajemník exilového ministerstva zahraničí Hubert Ripka informoval polské partnery, že jeho vláda nepodpoří takovou dohodu, která by mohla být považována za nepřátelskou vůči SSSR. Po delším vyjednávání se Sovětským svazem byla naopak v Moskvě podepsána Československo-sovětská smlouva dne 12. 12. 1943.

Polská tragédie

Na jaře 1943 se situace zkomplikovala také kvůli tomu, že byly objeveny hromadné hroby několika tisíc polských důstojníků i civilních osob v lese u Katyně, u Charkova a Kalinina. Jelikož Wladyslaw Sikorski v první fázi války ztratil bratra Francizska Sikorského, energicky se zasazoval o to, aby Červený kříž důkladně vyšetřil katyňský masakr. Sovětský svaz se snažil svalit vinu za popravu polských zajatců na německé velení, avšak Polsko reagovalo tak, že přerušilo diplomatické styky s SSSR. Tragédii rodiny Sikorských dokonalo to, že spolu s polským premiérem a armádním velitelem Wladyslawem Sikorským zahynula v britském letounu také jeho dcera Žofie Liešniowská. Letadlo, patřící do svazku 511. perutě RAF, havarovalo dne 4. 7. 1943, když odlétalo z Gibraltaru. Jelikož v tomtéž letadle zemřel také velitel štábu Tadeusz Klimecki, z polské politické scény tak byly odstraněny dvě vůdčí osobnosti a dodnes existují pochybnosti, zda tuto havárii není třeba hodnotit jako atentát. Zřícení letounu do moře tehdy přežil český pilot Karel Prchal, který si na cestu předvídavě oblékl záchrannou vestu a s tou byl vytažen z moře. Po skončení války emigroval z ČSR do USA.

Završení osudů československých letců z RAF

Josef Duda statečně bojoval ve vzdušných silách v Británii a spolupodílel se na leteckých anglo-amerických operacích, přičemž působil v hlavním štábu Overlordu generála Dwiga D. Eisenhovera a sira Traforda Leigh-Malloryho. Do vlasti se vrátil s prvním sledem československých politiků a vojenských činitelů 18. 5. 1945. Okamžitě se ujal organizace československého letectva ve funkci plukovníka. Dne 1. 6. 1945 byl jmenován velitelem Vojenského leteckého učiliště v Prostějově a posádkovým velitelem města. Zůstal jím až do 3. 3. 1948.

Schylovalo se však k únorovým událostem, po nichž byli bývalí letci RAF odstavováni z funkcí. Josef Duda byl v roce 1949 degradován do hodnosti vojína a zbylo pro něj jen místo řidiče v prostějovských železárnách. Teprve posmrtně byl rehabilitován a v roce 1990 povýšen do hodnosti generála letectva. V roce 2002 obdržel Řád bílého lva in memoriam.

Podobně pohnuté byly osudy Otakara Hrubého. Dne 19. 10. 1940 byl v Anglii zařazen ke 111. stíhací peruti, kde létal na Spitfiru. Zapojil se do poslední fáze bitvy o Británii, útočil na německá plavidla, doprovázel eskorty křižníků a účastnil se invaze v Normandii. Společně s Milošem Mečířem sloužil u československé 313. stíhací perutě a ve službách 310. československé stíhací perutě vydržel až do června 1944. Do ČSR se vrátil 26. 9. 1945 a nastoupil jako zkušební pilot do Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu v Praze-Letňanech. Na jaře 1949 mu bylo oznámeno, že Ministerstvo obrany již pro něj nemá uplatnění, dne 11. 1. 1950 byl zatčen a odeslán do tábora nucených prací na Mírově. Byl degradován na vojína, po návratu z tábora byl zaměstnán jako skladník ve své rodné Nové Pace a ještě jako důchodce pracoval v přádelně Helveta. Jak již bylo zmíněno, v r. 1989 byl plně rehabilitován a od prezidenta Václava Havla obdržel vyznamenání Milana Rastislava Štefánika.

Zákroky proti bývalým letcům RAF v československém letectvu se brzy rozkřikly mezi všemi, kdo se cítili ohroženi. Zprávy se donesly i k Miloši Mečířovi, který byl po skončení války trvale demobilizován ke dni 13. 9. 1945. Ještě rok po svém návratu do ČSR – tedy dne 6. 3. 1946 – byl sice vyznamenán Československou medailí za zásluhy 1. stupně, ale přesto doma dlouho nepobyl. Koncem čtyřicátých let odjel do Anglie. Jako bezprostřední sousedka Mečířových na ulici Na čtvrtkách si ani nevybavuji, že by v Brně nadále bydlel se svou matkou Marií Mečířovou, ačkoliv jejich vila byla výstavná a prostorná. Pamatuji si však velmi dobře na jeho maminku, která trpělivě stávala u plotu zahrádky a vyhlížela listonošku, zda snad od syna nepřinese nějakou zprávu. Miloš Mečíř se však nechystal nazpět do Československa a natrvalo zůstal v Anglii, kde žila též jeho dcera. Svědčí o tom i to, že paní Marie Mečířová zemřela v Brně osamocená 29. 12. 1973, a jelikož si nikdo nevyzvedl urnu a nebylo nikoho, kdo by v Brně vybudoval hrob, popel paní Marie Mečířové byl po půl roce rozptýlen na loučce Ústředního hřbitova v červenci 1974. Miloš Mečíř pak zemřel v Anglii 22. 10. 1987.

Miloš Mečíř

Za vydatnou pomoc při vyhledávání archivních údajů si děkuji paní Mgr. Lucii Kubové z Archivu města Brna a panu Jaroslavu Popelkovi, který mi poskytl kopii kmenového listu Miloše Mečíře, uloženého ve Vojenském historickém ústavu v Praze.

Literatura

ALLEN, P. Katyň. Stalinský masakr a triumf pravdy. Praha: Knižní klub, 2008.

BORÁK, M. Vraždy v katyňském lese. Ostrava: Petit, 1991.

BORÁK, M. Očima Poláků – historie a současnost československo-polských vztahů. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2010.

FRIEDL, J. Dějiny Polska. Praha: NLN, 2017.

KISIELEWSKI, T. Sikorski – spiknutí. Na stopě vrahů polského generála. Brno: Jota, 2009.

KOLIŇSKI, I. Regularne jednotky Wojska Polskiego – lotnictvo. Kratky informator historyczny o Wojsku Polskim v latach II. wojny šwiatovej. Varšava: Wydawnictwo Ministerstwa Obrony Narodowej, 1978.

RAJLICH, J. No. 312 Czechoslovak Fighter Squadron RAF. HPM 1998, roč. 8, č. 10.

SKÁLA, M. Československo-polská roztržka v květnu 1943. Praha: Univerzita Karlova, 2015. (Bakalářská práce, nepublikováno.)

WILLIAMSON, D. Zrazené Polsko. Brno: Jota, 2010.

ZALOGA, S. Polsko 1939. Praha: Grada, 2007.

ZEMÁNKOVÁ, M. – POPELKA, J. RAF – místo narození Brno. Brno: Archiv města Brna, 2016.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz