Ivo Pospíšil

Radikálnější obrat ukrajinské literární vědy k vlastním tradicím a nové přezkoumávání vlastní literatury v rámci celkové národní emancipace přináší také osvícené pokusy o rekapitulaci vývoje posledních tří desetiletí. Reaguje na to i ukrajinistické zahraničí: ve Vídni se objevil svazek německy psaných statí Ivana Franka (PASLAVSKA, VOGEL, WOLDAN, 2016), v Brně péčí Ústavu slavistiky za redakce doc. Halyny Myronové a mé vycházejí Dějiny ukrajinské literární kritiky (19. a počátek 20. století) z pera Mychajla Hnatjuka (ГНАТЮК, 2013).

Kyjevský literární vědec a historik ukrajinské literatury Mychajlo Najenko (roč. 1938) napsal řadu učebnic dějin ukrajinské literatury: od 90. let 20. století se snaží nově tvarovat pohled na ukrajinskou literaturu a literární kritiku a vědu. V jedné ze svých zatím nejnovějších publikací příznačně nazvaných Po vysloveném a mimo záznam (НАЄНКО, 2018) analyzuje a sumarizuje styky ukrajinské literární vědy se zahraničím od vzniku samostatného ukrajinského státu, vývoj ukrajinské literární kritiky a vědy a komentuje díla význačných osobností. Je to důležitá kniha již proto, že vytváří most od minulosti k přítomnosti a do budoucnosti. Často se ve zvratových momentech vývoje společnosti jednoznačně neguje, a to zcela nediferencovaně, vše spojené s minulostí: právě zde je Najenko nezastupitelnou postavou, která nejen diferencuje v hodnotách, které přinesli ukrajinští literární vědci v 19. a 20. století (a byly to hodnoty neopominutelné, nehledě na to, že se ukrajinský původ vědců často skrýval zcela přirozeně pod ruským jazykem a ruskými variantami jmen), současně uvádí ukrajinskou literaturu do mezinárodního kontextu, přičemž postupuje nikoli metodou „odezdikezdismu“, jež je tak oblíbena u nás, ale zase hledá skutečné hodnoty, tedy buduje vztahy k střední a západní Evropě, aniž by opomíjel tradiční vazbu na východoslovanské teritorium, zejména na ruský a také běloruský kulturní prostor a bývalý sovětský kontext, v němž si Ukrajinci odedávna hledali spřízněné souvislosti. Budování vlastní svébytné kultury si dal Najenko za hlavní cíl své práce od počátku 90. let 20. století. Některé její výsledky jsme zachytili ve vlastních recenzích,¹ naše spolupráce na Slovensku je doložena projektem slovanského romantismu² a nového, revidovaného pohledu na dějiny ukrajinské literatury; šlo o učebnice, texty, jichž se nedostávalo a které vyplnily bílá místa, zejména s ohledem na přehodnocování dosavadních akcentů omezovaných do té doby ideologicky a často také v souvislosti s marginalizací specifického ukrajinského vývoje. To vše se snažil a snaží M. Najenko měnit, včetně opětovného začlenění některých ukrajinských literárních vědců a estetiků do nových souvislostí, např. Dmytra Čyževského. Zmíněná publikace ukazuje M. Najenka také jako budovatele ukrajinského univerzitního školství a jako akademického funkcionáře a obnovitele jeho vlastního literárněvědného oboru. V několika oddílech knihy mapuje Najenko svou činnost, zejména prostřednictvím poučených statí o ukrajinské literární kritice, neoklasicích (modernistech), o ukrajinské postmoderně a univerzitní teorii literatury. V druhém oddíle najdeme studie o ukrajinských klasicích, např. o T. Ševčenkovi, o Gogolovi a ukrajinském dramatu, o Ivanovi Frankovi, Mykolovi Chvyljovém a Olesu Hončarovi. Základním postupem Mychajla Najenka jako literárního vědce je známý Tacitův výrok „sine ira et studio“, a to je i dnes velmi podstatné a bohužel spíše výjimečné. Třetí oddíl obsahuje analýzy ukrajinské literární kritiky, také však polemiky vnitřně ukrajinské i mimoukrajinské, např. s pojetím ruské literární vědy. Čtvrtý oddíl je záznamem televizních pořadů, v nichž se Najenko vyslovoval k otázkám literatury, kultury a literární kritiky, pátý oddíl obsahuje studie spřízněných literárních vědců, kteří o Najenkovi a jeho tématech psali. V pasážích o zahraniční spolupráci jsou i zde přítomny texty a jména pracovníků Ústavu slavistiky Masarykovy univerzity. Lze bez hyperbolizace tvrdit, že bez tvorby Mychajla Najenka si lze jen stěží představit vývoj ukrajinské literární vědy posledních třiceti let i cíle, jichž mezitím ukrajinská literární věda dosáhla při novém formování ukrajinské literární kritiky a její vědecké reflexe jako takové.

Zatímco Najenko spojoval svou činnost a publikační aktivitu s kyjevským centrem, o dvě generace mladší Jevhen Nachlik (roč. 1956) je spojen s akademií věd a se Lvovem. Byl v 90. letech minulého století na mé pozvání v Brně a přednášel v kurzech o ukrajinské literatuře. Mezitím se stal doktorem filologických věd a profesorem, autorem desítek knih a účastníkem mezinárodních slavistických sjezdů. Z jeho tvorby bych vyzvedl zejména dvě knihy, z nichž jedna pochází z počátku 21. století, druhá je spojena s nedávnou dobou, obě však mají syntetický a srovnávací ráz, první kniha mnohem silnější.³ Monografie s tříjazyčným názvem Dolja – Los – Suďba (i když i rusky je „osud“, „úděl“ také „dolja“) pojednává o Tarasi Ševčenkovi v kontextu polského a ruského romantismu, zejména Mickiewicze a Puškina. Budiž Bohu žalováno, že se předmětem jeho zájmu nestalo také dílo asi – bez hyperbolizace – největšího evropského romantického básníka Karla Hynka Máchy ve smyslu skutečného básníka, s nímž se Evropa po několika zdařilých moderních anglických překladech teprve nyní blíže seznamuje. To, co je na Nachlikově (jeho dědeček – zjevně Náhlík – byl podle jeho vlastních slov z jižních Čech) knize nejpodstatnější, je zkoumání transcendence romantické poetiky do postmoderní dikce: možná je však tento výklad z pozic postmoderny 90. let 20. století poněkud násilný. Druhá kniha (Nachlik se ovšem zabýval dalšími tématy, je mimo jiné odborníkem na Juliusze Słowackého a další jevy polské a ukrajinské literatury) jde ad fontes, ke skutečným počátkům ukrajinské literatury psané ukrajinsky, tedy ke konci 18. století a k tvorbě Ivana Kotljarevského. Zde musí Nachlik ovšem studovat nejen jeho ukrajinsky psané věci, včetně Enejidy (Aeneis, 1798, úplné posmrtné vydání 1842), travestie známého eposu Publia Vergilia Mara, ale také jeho rusky psanou dramatiku (byl koneckonců ředitelem divadla v Poltavě). Ivan Kotljarevskyj byl první skutečný ukrajinský velikán: byl potomkem starého kozáckého rodu, vysokým důstojníkem ruské armády, účastníkem Vlastenecké války proti Napoleonovi, ředitelem Poltavského divadla, ale také členem poltavské zednářské lóže. Stojí u kolébky zakládací travestijní, herokomické linie ukrajinské literatury. Nachlik si bohužel nepovšiml klíčové srovnávací publikace o tomto typu literatury v evropském měřítku z pera českého slavisty, polonisty a bohemisty Karla Krejčího (KREJČÍ, 1964). Název Nachlikovy knihy Převrácený svět Ivana Kotljarevského ukazuje nejen na travestijnost a parodičnost jeho tvorby, ale také na to, čím přesahuje dobovou poetiku i na kořeny specifika ukrajinské literatury – nehledě na to, že tím signalizuje také inovativní pohled Jevhena Nachlika na poněkud petrifikovaný výklad ukrajinské klasiky.

Na Přikarpatské univerzitě Vasyla Stefanyka v Ivano-Frankivsku (dříve Stanislavov/Stanisławów, později Stanislav/Stanisław) působí Ihor Kozlyk (nar. 1961), který v jarním semestru 2019 přednášel brněnským ukrajinistům o analýze literárního díla. Jeho tvorba je mnohostranná: jako rusista se v mládí zabýval lyrikou Fjodora Ivanoviče Tjutčeva (КОЗЛИК, 1997). Jinak se zabývá reflexivní lyrikou a hlavně metodologií literární vědy a analýzou literárního artefaktu.⁴ V knize z roku 2016 Profese prizmatem humanity (КОЗЛИК, 2016) jde o portréty významných ukrajinských literárních vědců, mj. J. Sultanova (sám Kozlyk založil tradici tzv. sultanovských čtení), O. Čyčerіna, M. Giršmana, N. Kopystjanské, R. Hromjaka, S. Pavlyčkové. Demonstruje portréty osobností, s nimiž byl sám nejvíce spjat (M. Teplinskij, Nina Krutikova, B. Bjalokozovič/Białokozowicz, R. Hromjak); s některými jsem se také odborně stýkal.⁵ Kozlyk zkoumá hodnoty jejich díla, komentuje nejen jejich metodologii, ale vyjadřuje vlastní názory na jejich tvorbu. Kdybychom měli shrnout Kozlykovy přístupy, museli bychom zdůraznit zejména umění analýzy a interpretace, důraz na strukturu metod a na sledování nejnovějších literárněvědných trendů. Současně však zjevně – v intencích těch, kteří byli jeho učiteli nebo s nimiž se stýkal a jichž si vážil – navazuje na to, co bylo v ukrajinské literární vědě vytvořeno: psychologické přístupy a komparatistiku (Nonna Kopystjanská, s níž mě pojila dlouholetá spolupráce⁶), zkoumá i problematiku multikulturalismu; souběžně věnuje mnoho pozornosti literárněvědné komunikaci, organizaci literárněvědného sympozia (Sultanovská čtení na počest jeho kolegy Jurije Ibrahimovyče Sultanova, 1948–2003, předčasně zesnulého ivano-frankivského literárního vědce a metodika).

Dalším z literárních vědců, kteří psali především rusky, tedy ruskojazyčný rusista a germanista, jenž se posléze zabýval i ukrajinskou literaturou, byl Leonid Frizman (1935–2018), autor a spoluautor 45 knih a stovek vědeckých studií. Narodil se a studoval v Charkově. Pamatuji se na jeho knihu o ruské elegii z počátku 70. let 20. století (1973), která vyšla v Moskvě. Frizman byl skutečným sovětským literárním vědcem známým po celé velké zemi, tedy i za hranicemi dnešní Ukrajiny. Zabýval se mj. J. A. Boratynským/Baratynským, děkabristy, Delvigem, jako Žida ho zaujaly židovské motivy v ruské literatuře: byl to především rusista, což dokládají témata jeho knih a statí, ale napsal také knihu o Ivanu Frankovi a jeho pohledech na literaturu, která ukazuje, jak široké znalosti o světové literatuře Franko měl. Zabýval se také A. Tvardovským, A. Galičem, psal portréty blízkých literárních vědců.⁷

Ukrajinská literární věda měla a má svou specifickou cestu, ale současně je spjata s tradicemi evropské literární vědy. Řada jejích představitelů psala ukrajinsky i rusky, vydávala své knihy na Ukrajině i v ruských nakladatelstvích v rámci bývalého SSSR. Současně již tehdy se ukazovalo, že je tu zřetelný vlastní vývoj, zejména tematické preference vycházející ze zvláštností ukrajinského literárního vývoje, ale i z jeho mezinárodních souvislostí. To, o čem jsme psali, souvisí spíše s utvrzením její nové tváře, s inovativností, zdůrazněním národních specifik, ale také s budováním kontinuity. Nové generace ukrajinských literárních vědců budou v této cestě pokračovat: konkrétně jak – to ukáže až další vývoj.

Bibliografie

KREJČÍ, K. Heroikomika v básnictví Slovanů. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1964.

PASLAVSKA, A., VOGEL, T. WOLDAN, A. Vivere momentum!: Anthologie der deustchprachiger Werke von Ivan Franko. Lviv: Klasyka, 2016.

POSPÍŠIL, I. Běloruská literatura jako kulturní a umělecký typ. In: O spoločných hodnotách v slovensko-bieloruských vzťahoch. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2004, s. 21–31.

POSPÍŠIL, I. Literatura – člověk – postava: spory kolem věčného tématu. In: Slovanský romantizmus – obraz človeka v slovanskom romantizme. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2005, s. 22–29.

POSPÍŠIL, I. Nové uchopení ukrajinské krásné literatury (НАЄНКО, М. Художня література України. Частина перша. Від міфів до реальності. Київ: Просвіта, 2005.). Slavica Litteraria, X 9, 2006, s. 287–288.

POSPÍŠIL, I. Nové žánrové tvary v současné próze: prolegomena a několik příkladů. In: Konštanty romantizmu a Sergej Makara. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2006, s. 285–299.

POSPÍŠIL, I. Postmodernistický romantismus Oxany Zabužko v románu Terénní průzkum ukrajinského sexu. In: Slovanský romantismus – Poetika romantična v slovanských literaturách. Banská Bystrica, 2002, s. 127–137.

POSPÍŠIL, I. Problém narativní básně. In: Slovanský romantismus – estetično genologických kategórií. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2003, s. 26–36.

POSPÍŠIL, I. Problémy literárního prostoru, času a rytmu. (КОПИСТЯНСЬКА, Н. (ed.) Іноземна філологія. Український науковий збірник. Львів, 2003.) Slavica Litteraria 2004, X 7, s. 175–176.

POSPÍŠIL, I. Romantismus a triadickost (MAKARA, S. – KYSEĽOVÁ, N. Výhonky triadickosti. Всходы романтического. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2002). Filologická revue (Banská Bystrica) 2003, č. 2, s. 57–60.

POSPÍŠIL, I. Romantismus slovanský, evropský a světový: šíře a hloubka. In: Slovanský romantismus v európskych súvislostiach. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2006, s. 8–21.

POSPÍŠIL, I. Studie o literárních směrech a žánrech. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2004.

POSPÍŠIL, I. Styl literatury a Dmytro Čyževskyj. (НАЄНКО, М. (ed.) Філологічні семінари. Література як стиль і спогад. Київ: Київський національний університет імені Тараса Шевченка, 2003.) Opera Slavica 2005, č. 1, s. 55.

POSPÍŠIL, I. Teorie a dějiny epopeje (IVINSKIJ, P. Epopeja. Lublin, 1980). Čs. rusistika 1981, č. 4, s. 182–183.

POSPÍŠIL, I. Terminológia romantična. Časť 1. In: Slovanský romantismus – estetično genologických kategórií. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2003, s. 109–114.

POSPÍŠIL, I. Tři knížky z Kyjeva (НАЄНКО, М. Теорія і літературна творчість. 50-ліття теоретичної кафедри плюс... Київ: Київський національний університет імені Тараса Шевченка, 2011; Філологічні семінари. Література та паралітература: де межа? Київ: Київський національний університет імені Тараса Шевченка, 2001; Філологічні семінари. Художні стилі, течії, напрями: історико-теоретичний аспект. Київ: Київський національний університет імені Тараса Шевченка, 2001.) Opera Slavica 2013, roč. 23, č. 1, s. 55–57.

POSPÍŠIL, I. Vznik a vývoj ukrajinské literární vědy. (НАЄНКО, М. Українське літературознавство. Школи, напрями, тенденції. Київ: Академія, 1997.) Slavica Litteraria, X 1, 1998, s. 116–118.

POSPÍŠIL, I. Žánr, žánrový systém a česká literatura (КОПИСТЯНСЬКА, Н. Жанр, жанрова система у просторі літературознавства. Львів: ПАІС, 2005.). Slovak Review 2006, roč. 15, č. 2, s. 188–190.

POSPÍŠIL, I. Проблема времени и пространства в литературе: носталгия и реальность. In: Діалогічні обертони. Науковий збірник на пошану пам'яті професора Нонни Копистянської. Львів: Національна академія наук України, 2014, s. 35–42.

ГНАТЮК, М. Історія української літературної критики (ХІХ – поч. ХХ ст.): Підручник. Львів – Брно, 2013.

КОЗЛИК, І. В поэтическом мире Ф. И. Тютчева. Ивано-Франковск: Плай; Коломыя: ВіК, 1997.

КОЗЛИК, І. Методологічні аспекти теорії літературного стилю О. В. Чичеріна: (Repetitorium до теми). Івано-Франківськ: Симфонія форте, 2010.

КОЗЛИК, І. Професія крізь призму людяності. Івано-Франківськ: Симфонія форте, 2016.

КОЗЛИК, І. Світова література доби Середньовіччя та епохи Відродження: навч. посібник. Івано-Франківськ: Симфонія форте, 2011.

КОЗЛИК, І. Теоретичне вивчення філософської лірики і актуальні проблеми сучасного літературознавства Івано-Франківськ: Поліcкан; Гостинець, 2007.

НАЄНКО, М. Після сказаного... і поза записом. Київ: Освита України, 2018.

НАХЛІК, Є. К. Доля — Los — Судьба: Шевченко і польські та російські романтики. Львів: Національна академія наук України, 2003.

НАХЛІК, Є. К. Перелицьований світ Івана Котляревського: монографія. Львів: Національна академія наук України, 2015.

ПОСПИШИЛ, И. Литературные направления в России и романтизм. In: Slovanský romantizmus. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 1999.

ПОСПИШИЛ, И. Проблема современной литературной компаративистики (еще несколько замечаний по поводу методологии, терминологии, аксиологии и новых связей и контекстов). In: Conversatoria Litteraria. Aktualne problemy komparatystyki. Teoria i metodolgia badań literaturoznawczych. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2010, s. 23–28.

ПОСПИШИЛ, И. Романтизм и проблема литературных жанров. In: Slovanský romantizmus – o žánrovosti. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2002, s. 20–33.

ФРИЗМАН, Л. 1812 год в русской поэзии. Москва: Знание, 1987.

ФРИЗМАН, Л. «С чем рифмуется слово истина…»: О поэзии А. Галича. Санкт-Петербург: Одеол, 1992.

ФРИЗМАН, Л. В кругах литературоведов. Мемуарные очерки. Киев: Издательский дом Дмитрия Бураго, 2017.

ФРИЗМАН, Л. Декабристы и русская литература. Москва: Художественная литература, 1988.

ФРИЗМАН, Л. Жизнь лирического жанра: Русская элегия от Сумарокова до Некрасова. Москва: Наука, 1973.

ФРИЗМАН, Л. Иван Франко: взгляд на литературу. Киев: Издательский дом Дмитрия Бураго, 2017.

ФРИЗМАН, Л. Поэзия декабристов. Москва: Знание, 1974.

ФРИЗМАН, Л. Творческий путь Баратынского. Москва: Наука, 1966.

ФРИЗМАН, Л. Такая судьба: Еврейская тема в русской литературе. Харьков: Фолио, 2015.

Stať byla napsána pro svazek Kontexty literární vědy IX.

Prof. PhDr. Ivo Pospíšil

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz