Hana Nela Palková

Alain van Crugten si na stránkách Schulz/Forum položil otázku, proč překládat Schulze znovu (CRUGTEN, 2015, s. 117–121). Také já si kladu hamletovskou otázku, zda překládat, či nepřekládat Bruna Schulze do češtiny znovu, a pokud ano, tak proč. Má odpověď vyplyne z celé řady úvah – nejasnostmi kolem autorství dosavadních překladů do češtiny počínaje, přes jazykové faktory a nejednotností překladatelských stylů konče.

Kdo přeložil Bruna Schulze do češtiny?

Zdánlivě banální otázka, na niž bychom měli nalézt odpověď v tiráži každého vydání Skořicových krámů a Sanatoria na věčnosti. Skutečnost je ovšem trochu komplikovanější. Proces hledání odpovědi ohledně autorství překladů tak trochu připomíná detektivní pátrání.

Bruna Schulze uvedla do češtiny jako první Hana Jechová. Její překlady trojdílného Traktátu o manekýnech a Skořicových krámů, doprovozené autorovými kresbami a rozsáhlým úvodem Otakara Bartoše Básník znovunalezeného dětství, otiskla v roce 1963 Světová literatura.

Následoval překlad Schulzovy vůbec nejrozsáhlejší povídky či spíše novely Jaro z pera Vlasty Dvořáčkové, který vyšel knižně v roce 1967 v nakladatelství Československý spisovatel v rámci antologie Deset polských novel.

O rok později vydal Odeon překlad obou autorových povídkových knih pod názvem Skořicové krámy, překlad však zahrnoval rovněž všechny povídky Sanatoria na věčnosti s výjimkou již zmíněné a samostatně publikované novely Jaro. Pod obsahem na konci knihy se můžeme dočíst následující poznámku: „Soubor povídek Skořicové krámy přeložila Hana Jechová, Sanatorium na věčnosti Erich Sojka – kromě povídek Kniha a Geniální epocha, které přeložil Otakar Bartoš“ (SCHULZ, 1968, s. 259). Až potud je situace jasná, zkomplikovala se však nejen dalším vydáním. V roce 1974 vydal polský časopis Literatura na świecie k 70. narozeninám Bohumila Hrabala speciální hrabalovské číslo, které začíná anketou S čím vstupuje literatura do 21. století? V ní se Bohumil Hrabal vyznává ze své lásky ke dvěma velkým básníkům 20. století – Guillaumovi Apollinairovi a Brunu Schulzovi: „Před deseti lety mi překladatel Bartoš daroval knížku, kterou přeložil z polštiny do češtiny, Skořicové krámy Bruna Schulze“ (HRABAL, 1984, s. 4.). O Haně Jechové a Erichu Sojkovi, kteří přeložili většinu povídek – na rozdíl od Otakara Bartoše, jenž je podepsán pouze pod dvěma z nich – nepadlo ani slovo. Zda šlo o Hrabalův, či Bartošův omyl a proč byli dva z hlavních překladatelů zamlčeni, už dnes pravděpodobně nezjistíme, když se ani jednoho ze zúčastněných už nemůžeme zeptat.

Když pak Odeon vydal v roce 1988 celé Schulzovo prozaické dílo pod názvem Republika snů, zahrnujícím obě povídkové knihy i čtyři dosud nevydané povídky, závěrečný obsah už prozrazoval něco docela jiného než vydání z roku 1968. Sdělení v něm není tak explicitní, ale z heslovité formulace obsahu s iniciálami překladatelů v závorkách vyplývá, že Otakar Bartoš přeložil celé Skořicové krámy i Sanatorium na věčnosti s výjimkou Jara, přeloženého již Vlastou Dvořáčkovou, a Červencové noci, přeložené Erichem Sojkou. V části Fragmenty byly nově otištěny povídky Podzim, Republika snů, Kometa a Vlast, které přeložila Iveta Mikešová. Po Haně Jechové ani památky. Znamenalo by to tedy, že drtivou většinu Schulzova prozaického díla přeložil Otakar Bartoš. Pokud bylo vydavatelovou snahou sjednotit překlad osobou jediného překladatele, proč by byli spoluautory překladu opět i Vlasta Dvořáčková a Erich Sojka? A proč Otakar Bartoš přeložil celé Sanatorium na věčnosti – bez dvou textů? Nechtělo se mu snad do autorovy nejrozsáhlejší a interpretačně zřejmě nejnáročnější povídky Jaro? Proč na Ericha Sojku, osvědčil-li se jeho překlad již v roce 1968, zůstala pouze povídka Červencová noc? Z hlediska záměru v tom výrazně asymetrickém rozdělení textu mezi více překladatelů postrádám smysl. Abychom se přiblížili možnému důvodu, nechme nyní promluvit jazyk překladu a historické okolnosti.

Srovnáme-li texty překladu ve vydáních z let 1968 (respektive 1967 v případě Jara) a 1988, zjistíme, že texty se mírně liší. Již zmíněné Jaro v překladu Vlasty Dvořáčkové doznalo od roku 1967 změn nejen ve slovosledu, ale i významových posunů na některých místech. Rovněž Červencová noc v překladu Ericha Sojky se liší především změnami slovosledu, obvykle ve znamení větší plynulosti češtiny a oproštění od závislosti na polském slovosledu. Obsahuje však také celou řadu míst, kde se překladatel snažil nahradit cize znějící slova původního překladu za české ekvivalenty, a tak vypravěč v novém vydání neporovnává červencovou noc „s černým firmamentem“ (SCHULZ, 1968, s. 154), což je zřejmý polonismus, nýbrž „s černou oblohou“ (SCHULZ, 1988, s. 259), anebo se namísto původního firmamentu rozrůstá „nebeská báň“ (SCHULZ, 1988, s. 261). Tyto úpravy překladu sluší. Jinde však byla nahrazena nečeská i nepolská „elektrická girlandora“ (s. 154; správně česky i polsky girlanda) obecnějším „elektrickým lustrem“ (s. 258), ovšem s jistou sémantickou ztrátou, neboť lustr zdaleka nepostihuje tvar girlandy. Dále došlo k nahrazení „bílého alarmu tkanin“ (s. 153) „bílým vzbouřením tkanin“ (s. 257), anebo „nejhlubšího orkusu duší“ (s. 157) „nejhlubším podsvětím duší“ (s. 262). Na několika místech byla provedena drobná změna tvaru slova, ovšem s jistým významovým posunem oproti původnímu znění, které bylo významově správné a lépe odpovídalo polskému originálu. Tak zatímco ve vypravěčových očích nově narozený chlapeček jeho sestry původně „posunul sociologický vývoj zpět“ (s. 152), v novém vydání „posunul sociální vývoj zpět“ (s. 256). Podobně v překladu z roku 1968 noc otevírala před čtenáři „svou hvězdnatou věčnost“ (s. 156), zatímco v roce 1988 „svou hvězdnou věčnost“ (s. 261). Rozdíl mezi věčností hvězdnatou, plnou hvězd, jak je tomu v polském originále, a hvězdnou neboli zářnou už je značný. V obou případech se tak stalo spíše ke škodě překladu. Zcela nepochopitelná je pak změna vzdouvajícího se „červeného závěsu“ (s. 154) na „černý závěs“ (s. 258), když autor Červencové noci má v originále závěs červený. Tyto zásahy do textu už zavání nadinterpretací.

Důležitější z hlediska autorství překladu je však srovnání oněch povídek, které v prvním vydání v roce 1968 přeložila Hana Jechová a které byly v roce 1988 připsány Otakaru Bartošovi. Namátkou vybírám jako ukázku hned první povídku Srpen. Množství změn je zhruba stejné jako u reprintu Jara v překladu Vlasty Dvořáčkové či Červencové noci v překladu Ericha Sojky. Jde spíše o kosmetické rozdíly, odstranění zastaralých spojek „kdož“ ve prospěch novějšího „kdo“, upuštění od přechodníků a jejich nahrazení vedlejší větou, odlišnosti ve slovosledu, v užití synonymních výrazů, jako např. pláty masa „napuchlé silou a výživností“ (s. 21) a „nalité silou a výživností“ (s. 9), „chodci, brodící se zlatem“ (s. 22) a „kolemjdoucí, brodící se zlatem“ (s. 10), slunce kreslilo „na tvář“ (s. 22) a „na obličej“ (s. 10), klenutá síň „s vinařovými bečkami“ (s. 23) a „s vinařovými sudy“ (s. 11) či „nevybíravé květinky“ (s. 23) a „nenáročné kvítečky“ (s. 12). Zásadní jsou však rozdíly na řadě míst, kde původní překlad Hany Jechové z roku 1968 obsahoval nepřesnosti, či spíše zjevné polonismy, zatímco vydání z roku 1988 je nahradilo významově odpovídajícím překladem. Tak např. služka Adéla, přicházející z trhu s košíkem plným čerstvého ovoce, už nepřináší domů „barevnou úrodu slunce“ (s. 21), nýbrž „barevnou nádheru slunce“ (s. 9), neboť polské uroda není úroda, ale krása, půvab, kouzlo. Rovněž barvy už nejsou „rozprášené v hloubi pestré pohody“ (s. 22), nýbrž „rozptýlené v hloubi pestrého počasí“ (s. 11), jelikož polské pogoda není pohoda, ale počasí. Fatální změny doznal i nemocný Samaritán, jehož dva čeledínové vynesou nikoli „do světnice páchnoucí šábesem“ (s. 23), nýbrž „do světnice vonící šábesem“ (s. 11), protože polské pachnieć znamená především vonět. Pachnieć ve smyslu smrdět se dá polsky potem, anebo v přeneseném smyslu slova zavánět, např. kriminálem, jinak se ovšem jako ekvivalent českého páchnout, smrdět používá polské śmierdzieć. Ačkoli polské slovo pachnieć skýtá i druhotný a přenesený význam, světnice šábesem nemohla v žádném případě páchnout, ale jedině vonět, už proto, že šabat v každé domácnosti provoněla vůně svící a vonného koření. A změny se konečně dočkala i fráze „všechny zeliny, květy i plevel“ (s. 23) s již pozapomenutým a ryze nářečním valašským „zeliny“, které se změnily v čtenáři srozumitelnější „všechny byliny, květiny i plevel“ (s. 12). Smysl by užití valašského výrazu „zeliny“ dávalo, kdyby bylo toto slovo překladatelce vžité v rodném kraji, Hana Jechová se však hrdě hlásila k rodné Vysočině. Proto užití takového překladu považuji spíše za nechtěný polonismus, vytvořený od slova zioła.

Ze srovnání obou jazykových verzí Srpna – až na několik výjimek zcela oprávněně opravených polonismů, které v textu překladu neměly své místo – není zřejmé, zda jde o nový překlad Otakara Bartoše, anebo původní překlad Hany Jechové po jistých redakčních úpravách, jelikož jméno Hany Jechové z odeonského vydání v roce 1988 mohlo vypadnout rovněž z důvodů politických. Pozdější profesorce a zakladatelce oboru bohemistika na pařížské Sorbonně totiž byla ve vlasti znemožněna obhajoba kandidátské práce, takže se habilitovala v roce 1966 ve Varšavě a v roce 1969 emigrovala do Francie. Na podzim 1973 se do Československa na naléhání rodiny vrátila, čekalo ji však existenciálně tíživé období bez práce, a tak po třech letech emigrovala do Francie podruhé. Ztratila ovšem československé občanství, musela se rozvést a emigrovat musela i její matka.¹ Je tedy pravděpodobné, že v druhém vydání Skořicových krámů byla opět autorkou překladu první Schulzovy povídkové knihy Hana Jechová, ovšem jakožto dvojnásobná emigrantka, nepohodlná komunistickému režimu, nemohla být pod překladem podepsána. Její autorství překladu mohlo být „pokryto“ jménem Otakara Bartoše, jenž se na rozdíl od Hany Jechové v roce 1966 habilitoval v oboru polská literatura na Univerzitě Karlově a jeho odborné práce byly poznamenány jistými ústupky ve prospěch závazné marxisticko-leninské ideologie. Na jeho úlitby tehdejšímu režimu poukazuje Lucie Zakopalová ve svém článku Otakar Bartoš v zajetí své doby. Teorie grotesknosti a tvorba Witolda Gombrowicze, Bruna Schulze a Sławomira Mrożka, kde Bartošovy kompromisy dokládá jak na jeho odborných článcích, tak rovněž faktem, že nejznámější Schulzův překladatel podepsal v roce 1973 tzv. Slib vysokoškolského učitele, jímž se zavázal k loajalitě vůči režimu a k výchově studentů „v duchu marxisticko-leninského světového názoru“ (ZAKOPALOVÁ, 2014, s. 39).

Tuto moji hypotézu pak dokazuje třetí schulzovské vydání v češtině, a sice Skořicové krámy a Sanatorium na věčnosti & Fragmenty z roku 1999 v nakladatelství Dauphin, které je slovně shodné s odeonským vydáním z roku 1988 a kde jsou pod překladem Sanatoria na věčnosti – vcelku očekávatelně – podepsáni Otakar Bartoš, Erich Sojka, Vlasta Dvořáčková a Iveta Mikešová, tedy titíž překladatelé jako v roce 1988, zatímco pod Skořicovými krámy – už po sametové revoluci – jak Otakar Bartoš, tak i Hana Jechová. Třetí vydání tedy opět přiznává jako (spolu)překladatelku Skořicových krámů Hanu Jechovou a závěrečná ediční poznámka potvrzuje tezi, že Otakar Bartoš nebyl autorem celého nového překladu, nýbrž pouze autorem redakčních změn a tzv. pokrývačem: „Pro druhé vydání provedl revizi překladu se souhlasem autorky, jejíž jméno tehdy nesmělo být v knize uvedeno, Otakar Bartoš“ (SCHULZ, 1999, s. 145). Potvrzuje to i skutečnost, že nakladatelství Dauphin vydalo při příležitosti 120. výročí Schulzova narození a 70. výročí jeho úmrtí v roce 2012 Skořicové krámy znovu, tenkrát obsahující opravdu jen překlad první povídkové knihy a podepsané pouze jménem Hany Jechové. Nerozřešeno však stále zůstává, proč byl jako autor překladu Sanatoria na věčnosti v roce 1968 uveden Erich Sojka, zatímco v roce 1988 z většiny Otakar Bartoš. Kdyby byl i v tomto případě Otakar Bartoš pokrývačem a rovněž jméno Ericha Sojky by nesmělo být v roce 1988 uvedeno, nevyskytovalo by se ani pod povídkou Červencová noc.

A řada překladatelů, kteří se pokoušeli a pokoušejí zdolat jazykovou tvrz jménem Bruno Schulz, po roce 1989 i nadále roste – jako schulzovský Autentik. Dočkali jsme se tak překladu Schulzovy eseje Mytizace skutečnosti pod šifrou JN (SCHULZ, 1994, s. 12), překladu vybraných dopisů dvojice Bruno Schulz – Witold Gombrowicz z pera Mariana Siedloczka (SCHULZ – GOMBROWICZ, 1999, s. 48–50) či překladu Schulzovy recenze Gombrowiczova románu pod stejnojmenným titulem Ferdydurke od Jitky Sobotové (SCHULZ, 2004, s. 6–7), po dlouhých dekádách i nového překladu fragmentu novely Jaro, který v rámci kolektivního počinu Wiosna. 12 przekładów vytvořila v rámci Mezinárodního festivalu Bruna Schulze v Drohobyči Petra Zavřelová (SCHULZ, 2008, s. 193–210). A konečně několik překladů mám na svědomí i já sama, a sice původní verzi Jara z časopisu Kamena, vybrané dopisy ze Schulzovy korespondence otištěné v časopisech Plav a Protimluv, autorovu esej Skeptikovy poutě, jakož i překlad celé Knihy dopisů, jež zatím na své vydání čeká v rukopise (viz SCHULZ, 2017, s. 12–14; SCHULZ, 2017, s. 15–17; SCHULZ, 2018, s. 24–26; WITKIEWICZ, 2018, s. 37–39; GOMBROWICZ, 2018, s. 28–29; SCHULZ, 2018, s. 28–30; SCHULZ, 2019, s. 41–42).

Jak (ne)překládat Bruna Schulze?

Některé výtky vůči překladu – především tomu v prvním vydání – již padly. Přesto bych se nyní chtěla jazyku dosavadních překladů podívat pod sukně slov zevrubněji. Existuje totiž nepsané pravidlo, že jazyk překladu zastarává, a tak si každá generace nejpozději po padesáti letech překládá své stěžejní autory znovu. Od vůbec prvního (časopiseckého) vydání překladu drohobyčského autora do češtiny uplynulo letos 58 let. Od druhého knižního vydání je to pak 33 let. Všechna ostatní vydání jsou prokazatelně přetiskem prvního překladu, žádný nový překlad nevznikl. Je vůbec možné, aby za dobu 58, příp. 33 let jazyk překladu nezestárl?

Abych nebyla k jazyku schulzovských překladů příliš macešská, vezmu si na paškál mladší, kanonické vydání z konce 80. let, které je nejrozšířenější a nejhojněji citované. Vydání mladší, než jsem já sama, ale ne o moc, a proto by mělo ke mně jakožto čtenářce promlouvat mým jazykem – ani příliš mladým, ani příliš starým.

Jedním z výrazů, který čtenáře v 21. století zajisté udeří do očí a nejmladší generaci přímo rozesměje, je slovo šukat. Poprvé se s ním setkáme v překladu povídky Vichřice, kde rozčílená teta Perazie „začala horečně šukat mezi klapajícími poleny, až našla dvě tenké žluté štěpiny“ (SCHULZ, 1988, s. 121; srov. SCHULZ, 1999, s. 114). Zde je tedy slova užito ve stejném významu, jaký má v polštině – „szukać“ čili hledat, proto vypadá v textu nepřirozeně jako zapomenutý polonismus. Podruhé se s tímto slovem setkáme v Červencové noci, kde mladý vypravěč vzpomíná na návštěvy kina v létě před maturitou, aby si vzápětí představoval pokladní místního biografu, která po příchodu domů „teď šukala ve svém pokojíku kolem odestlané postele“ (SCHULZ, 1988, s. 258; srov. SCHULZ, 1999, s. 124). Tentokrát je slova užito ve významu podobném jako v Babičce Boženy Němcové – tedy popocházet, šourat se a vykonávat přitom drobné, nezbytné domácí činnosti – ovšem s tím rozdílem, že mezi vydáním Babičky a Republiky snů zeje průzev dlouhých 133 let. Jde o archaismus, jenž vyvolával salvy smíchu na základní škole při čtení Babičky již ve druhé půlce 80. let a který tak byl evidentně vyšlý z užití i při odeonském vydání Republiky snů na konci 80. let. Jeho užití je o to absurdnější, že jen o něco málo mladší Polsko-český slovník z roku 1999 nabízí pro polské slovo „krzątać się“, jehož užil Bruno Schulz v originále, elegantní možnosti v podobě slov: točit se, pobíhat, hemžit se (OLIVA, 1999, s. 446). Nerozesmávalo-li slovo šukat nikoho při četbě v roce 1968, pak v roce 1988 už zajisté ano. A i když zmíněný Polsko-český slovník v roce 1988 ještě neexistoval, slova jako „točit se, pobíhat, hemžit se“ patřila do standardní jazykové výbavy rodilého mluvčího češtiny, tím spíše takových zkušených překladatelů, jakými byli Hana Jechová či Otakar Bartoš. O to více zarážející je skutečnost, že slovo nebylo opraveno ani ve třetím vydání z roku 1999,² a dokonce ani v nejnovějších vydáních z let 2012 (SCHULZ, 2012, s. 90) a 2018!

V Republice snů odhalí bystrý čtenář-polonista, ale i běžný čtenář s jazykovým citem pro mateřštinu řadu polonismů. V povídce Kniha tak čteme, že „text vytištěný tučnými literami hlásal“ (SCHULZ, 1988, s. 145; srov. SCHULZ, 1999, s. 15) namísto „tučnými písmeny“ či ještě lépe „tučným písmem“. V Jaru se zase můžeme setkat s výrazem „zvědavost, hladná každé nové podrobnosti“ (s. 245; srov. s. 110) namísto „bažící po, hladovějící po každé nové podrobnosti“. V povídce Můj otec se dává k hasičům najdeme chybnou slovesnou valenci, vzniklou evidentně nepřesným překladem z polštiny a nedostatečným uvědoměním si, že čeština pro dané sloveso potřebuje valenci zcela jinou. V textu tak čteme, že „celá vina toho (…) rodu záleží v tom“ (268; srov. s. 134) namísto srozumitelného českého „celá vina toho (…) rodu spočívá v tom.“ Za jistý polonismus je možné považovat i výrazy, které překladatel či překladatelka užil(a) v textu jako latinský výraz, což pro Schulze nebylo vůbec neobvyklé, ovšem češtině to zní dost cize, neboť si na přehršel latinských výrazů v běžném jazyce příliš nepotrpí, tím spíše, že pro oba výrazy má český ekvivalent a že ani Schulz tyto výrazy nepoužil v latině. Ony pouze do polštiny z latiny kdysi doputovaly a drohobyčský autor už je použil jako slova polská. V Jaru se tak můžeme ocitnout „sub auspiciis vzdálených hvězd“ namísto „pod záštitou vzdálených hvězd“ a „in margine hudby“ (s. 175 a 176; srov. s. 44) namísto „na okraji hudby“.

A chybnými, respektive zastaralými valencemi bychom mohli pokračovat. V povídce Jaro jich najdeme hned několik: „cílevědomost, která se nikdy nechybí“ (s. 208; srov. s. 75). namísto „která nikdy nechybuje, která se nikdy nemýlí“, „ani mu nenapadne“ (s. 222, srov. s. 89) namísto „ani ho nenapadne“. Jinde zase „do mezer mezi slabikami ptáci vkládají své domněnky a dohady, jak jim napadne“ (s. 173; srov. s. 42) namísto „jak je napadne“. Další pak nalezneme v povídce Můj otec se dává k hasičům, a sice „planeš (…) závistí proti všemu“ (s. 268; srov. s. 133) namísto „hoříš závistí vůči všemu“. Do této kategorie nevhodně přeložených výrazů spadá koneckonců i chybná či zastaralá valence slovesa žádat v povídce Noc velké sezóny, kde si vypravěč povzdechne: „Jak by na těch mlýncích, meloucích bez ustání barevnou dužinu slov, bylo možno žádat, aby pochopily otcovy velké starosti?“ (s. 133, srov. s. 125). Dnes – a věřím tomu, že i v roce 1988 – bylo nepřirozené žádat něco na někom, nýbrž něco od někoho.

Spisovné, ale zastaralé jsou i výrazy „do jasně osvětlené prostory“ (s. 224; srov. s. 90) namísto „do jasně osvětleného prostoru“, „vpolou pohybu“ (s. 225; srov. s. 91) místo „v půli pohybu“, Josefovo zvolání „Na kůň!“ (248; srov. s. 114) namísto „Na koně!“ či „myslil jsem“ (250; srov. s. 116) místo „myslel jsem“ anebo genitivní vazba slovesa používat: „Používáme k tomu kominíků a městské policie“ (271; srov. s. 136) namísto „Používáme k tomu kominíky a městskou policii.“

Text novely Jaro ovšem obsahuje i jazykové nepřesnosti jako sousloví „v dotěravé hovornosti“ (213; srov. s. 79) místo „v dotěrné hovornosti“ či notoricky přepisovanou a nezřídka i citovanou chybu: ³ „Kdo mu může zazlívat, že se jej učí číst najednou starým způsobem“ (173; srov. s. 42) namísto správného „sterým způsobem“ či spíše „na sto způsobů“. Tato stále přetiskovaná chyba je o to horší, že v prvním vydání byl překlad správný – „sterým způsobem“ (SCHULZ, 1967, s. 9). Na výraznou významovou chybu v překladu upozornila i Michala Benešová v případě jiného fragmentu Jara. Pro autorku první (nejen) schulzovské monografie Ve světle kabaly byla tato nepřesnost natolik zásadní, že ji komentovala nikoli v poznámce pod čarou, ale přímo v samotném textu citace: „Vůbec zde není tma, jak by se dalo soudit. Naopak – celý vnitřek pulzuje světlem. Je to zřejmě [český překlad je v tomto místě nepřesný, namísto „zřejmě“ má být „samozřejmě“ – pozn. M. B.] vnitřní světlo kořenů…“ (BENEŠOVÁ, 2017, s. 248).

Nepřestává mě však fascinovat, že (takřka) všechny tyto nepřesnosti, chybné valence, evidentní polonismy, chybné překlady významu a hyperkorekce se jaksi pronesly s překladem Schulzova textu od prvního, příp. druhého vydání až dodnes.

A konečně bych ráda čtenářově pozornosti podsunula možnosti překladu třech polských slov, zcela klíčových pro interpretaci již tak náročné novely Jaro – a sice „księga blasku“ a „markownik“. Spojení „księga blasku“ je ve druhém vydání čili Republice snů přeloženo jako „kniha oslnění“ (SCHULZ, 1988, s. 185), zatímco v prvním vydání Skořicových krámů to byla „kniha záře“ (SCHULZ, 1967, s. 18). Oba možné překlady mají jisté opodstatnění. Bruno Schulz jako jeden z jazykových principů používal hnízdování, kumulovaní týchž či synonymních výrazů a jejich mnohočetné opakování v různých metaforách.⁴ Vznikaly tak celé sémantické řady, vypůjčíme-li si Schulzovy oblíbené ptačí metafory, celá hejna slov kroužící kolem jednoho ústředního slova-hnízda. V tomto případě by ono hejno tvořila slova jas – jasný – lesk – lesklý – slunce – oslnění, jež jsou rozeseta po celých Skořicových krámech i Sanatoriu na věčnosti a jichž najdeme nespočet. Je to ostatně princip známý již z hebrejštiny, jejíž základy Bruno Schulz ovládal⁵ a v níž slovo nese souhláskový kořen, jakési „tělo“ slova, které si „obléká“ různé samohlásky, podle nichž pak daná slova různě vokalizujeme, čteme a překládáme. Na tomto principu ostatně stavěla i kabala se svými obrovskými kombinatorickými možnostmi čtení a interpretace posvátného textu, s jejímiž základy byl Bruno Schulz velmi pravděpodobně obeznámen jakožto čtenář sionistické knihovny Židovského domu v Drohobyči, jejíž katalog obsahoval nejeden kabalistický spis⁶. Právě na kabalistické spisy pak naráží druhý možný překlad „kniha záře“, jenž je zřejmou aluzí na nejslavnější kabalistický spis Sefer ha-Zohar čili Knihu záře ze 13. století. Tato aluze je zcela záměrná, neboť pro hrdinu Schulzova Jara – dospívajícího Josefa – se takovou „knihou záře“, knihou nekonečných interpretačních možností textu světa stává právě „markownik“, jejž bychom mohli přeložit nejsrozumitelněji jako „album známek“, v textu všech překladů se však vyskytuje poněkud zastaralé spojení „zásobník známek“, kde ono dnes již obtížně srozumitelné slovo zásobník odkazuje mj. na zásobárnu interpretací. Jak vysvětluje ve své monografii Ve světle kabaly Michala Benešová: „Kniha je zásobárnou forem a světů, je nejen textem, ale i pre-textem, zahrnuje v sobě nespočet možností a potencialit. V Jaru proto Schulz ne nadarmo volí – jako variantní obraz Knihy – metaforu „zásobníku“, alba poštovních známek, jež představují možné světy“ (BENEŠOVÁ, 2017, s. 195). Otázkou však zůstává, zda dnešní čtenář, který už možná v dětství žádné známky nesbíral, a neobracel tak v rukou ani stránky alba, natožpak zásobníku, dokáže v tak rafinovaném překladu číst jeho skrytý, tajný význam, jako to činili s textem Tóry, potažmo textem světa, kabalisté.

Proč překládat Bruna Schulze znovu?

Nežli odpovím na tuto otázku, stálo by za to zasadit ji do kontextu překladů Bruna Schulze ve střední Evropě, příp. se rozhlédnout i dále do některých velkých či klíčových jazyků. Nahlédneme-li pod pokličku překladatelské praxe našim nejbližším sousedům, respektive národům, které společně s námi tvořily kdysi ono panství prózy, svět rakousko-uherské monarchie, na nějž se položil František Josef I. a zastavil ho v letu, zjistíme, že situace je nejednou podobná té naší.

Do slovenštiny byla próza drohobyčského autora přeložena pouze jedinkrát, a to celkem logicky po sametové revoluci v roce 1989, kdy vyšla celá dilogie Škoricové sklepy. Sanatórium v zásvetí v překladu Félixe Uváčka.⁷ Ačkoli od rozpadu Československa uplynulo 28 let, potřeba nového překladu nevznikla. Důvodem může být fakt, že jde o překlad nepříliš starý, že je z pera jediného překladatele i to, že na slovenském knižním trhu jsou dostupné české překlady Bruna Schulze.

Situace obdobná té české ovšem panuje v maďarském jazykovém prostoru. První překlad Bruna Schulze do maďarštiny z pera Grácii Kerényi vyšel v roce 1969 pod názvem Apám tüzoltó lesz (Můj otec se dává k hasičům) v nakladatelství Európa Kiadó a zahrnoval obě povídkové knihy. I zde vyšel tedy první překlad v době jistého uvolnění koncem 60. let, zatímco v následujících dekádách byl Žid Bruno Schulz autorem zakázaným. Další překlady tak mohly vyjít teprve v 90. letech, kdy se postupně objevily překlady jednotlivých (nikoli všech) povídek z pera několika autorů – Gábora Körnera, Kláry Körtvélyessy a Judit Reiman. Toto úsilí bylo završeno novým maďarským vydáním obou povídkových knih v roce 1998 pod názvem Fahajas boltok (Skořicové krámy) v nakladatelství Jelenkor Kiadó, na němž se podíleli všichni dosavadní překladatelé – Csaba Galambos, Grácia Kerényi, Gábor Körner, Klára Körtvélyessy a Judit Reiman. Celkem tedy Schulzovo nepříliš rozsáhlé prozaické dílo, čítající pouze dvě povídkové knihy a 4 povídky z pozůstalosti, překládalo – tak jako v Čechách – pět překladatelů. I po roce 2000 se objevilo několik dalších maďarských překladů Schulzových povídek, pod nimiž jsou podepsáni titíž autoři.

A konečně onen středoevropský obraz dotváří překlady do němčiny. První překlad Skořicových krámů a Sanatoria na věčnosti vyšel pod titulem Die Zimtläden. Das Sanatorium zur Todesanzeige v letech 1961 a 1962 v mnichovském nakladatelství Hanser a jeho autorem byl Josef Hahn, jenž je podepsán rovněž pod dalšími vydáními ze 60. let. Bruno Schulz byl v jeho překladu do němčiny pod různými názvy přetiskován až do roku 2004. Od 80. let se zároveň začaly objevovat překlady jednotlivých povídek z pera Ursuly Krause, Wolfganga Redera, Mikołaje Dutsche, Hildburga Heidera, Ryszarda Zana. I v němčině tedy byly překlady rozstříštěny mezi více autorů. Nové, jednotné vydání, které značně pomohlo čtivosti Bruna Schulze v němčině, se objevilo teprve po roce 2000. Skořicové krámy čili Die Zimtläden vyšly v překladu Doreen Daume v mnichovském nakladatelství Carl Hanser Verlag v roce 2008 (s dotisky v letech 2009 a 2011) a Sanatorium na věčnosti pak pod novým názvem Das Sanatorium zur Sanduhr vyšlo tamtéž v roce 2011 (opět s dotiskem v roce 2013). O nesmírné popularitě, jakou si Bruno Schulz v německojazyčném prostředí získal díky novému překladu od jediné autorky, svědčí mj. i rychle po sobě následující dotisky či spíše nová vydání.

Situace v naší středoevropské kotlině tedy do značné míry kopírovala jistý historický vývoj s několika vrcholy a uvolněními, kdy smělo dílo drohobyčského rodáka židovského původu vyjít v cizích jazycích (konec 60. let, příp. konec 80. let a po rozpadu SSSR). Teprve v novém tisíciletí se Bruno Schulz dočkal v řadě jazyků nového překladu od jediné osoby, která tak svým jazykem, rytmem a temperamentem vtiskla jeho jedinečné poezii v próze jednotný ráz a nejednou Bruna Schulze díky těmto novým překladům objevila širší čtenářská obec, včetně mladší generace.

Rovněž Alain van Crugten, zmiňovaný na začátku, si ve svém článku posteskl, jak nešťastným nakladatelským řešením bylo svěřit práci na převedení pouhých 32 povídek do francouzštiny hned pěti překladatelům, jejichž jazykový styl se pochopitelně liší, a na výsledku je to tak znát (VAN CRUGTEN, 2015, s. 118–119). Obdobná situace panovala až donedávna také v hebrejštině, do níž prozaické dílo autora Skořicových krámů převedli tři překladatelé – Uri Orlev, Rachel Kleimann a Joram Bronowski pod názvem חנויות קינמון. בית המרפא בסימן שעון החול (Chanujot kinamon. Bejt ha-marpe be-siman šaon ha-chol) a vyšlo v roce 1974 v telavivském nakladatelství Shoken Publishing House. Od té doby vyšly v Izraeli knižně pouze Schulzovy kresby v roce 1990 a v Drohobyči pak v roce 2008 překlad fragmentu Jara z pera Uriho Orleva ve sborníku Wiosna. 12 przekładów (Jaro. 12 překladů). Na nové, jednotné vydání si tak Bruno Schulz v jednom z jazyků, jímž hovořil, musel počkat až do roku 2018, kdy vyšel nový překlad Miri Paz v nakladatelství Ha-kibuc ha-meuchad s doslovem izraelského spisovatele Davida Grossmana, jenž označil Bruna Schulze za „nejodvážnějšího cestovatele po místopisu jazyka“ a jehož nejslavnější román עיין ערך: ′אהבה′ (Ajen erech: ,ahavaʻ čili Viz LÁSKA) je prosycen schulzovskými aluzemi, ať již na biografii, či dílo slavného drohobyčského autora.

Otázky se během našeho translatologického exkurzu do historie i jazyka autora Skořicových krámů množily, odpovědí však bylo poskrovnu. Tu nejzávažnější – překládat, či nepřekládat Bruna Schulze znovu – nechť si drahý čtenář zodpoví sám, neboť naše odpovědi se mohou lišit. Osobně si myslím, že dílo Bruna Schulze bylo a zůstává textem otevřeným novým výzvám, otevřeným „všem fluktuacím a prouděním“ (SCHULZ, 1988, s. 154). Nakladatelství Dauphin o něm v roce 2012 na zadní stranu přebalu nového vydání Skořicových krámů napsalo: „Naprosto šílené, zázračně snové, magicky imaginativní, živočišné, erotické, slovně obžerné, experimentální, poetické, expresivní, barvitě deskriptivní, surrealistické, naturalistické. Takové a ještě jiné jsou prózy Bruna Schulze...“ (SCHULZ, 2012, zadní desky knihy). A takovými by měly být i v češtině.

Literatura

BENEŠOVÁ, M. Bruno Schulz – svět jako text, tvůrčí moc slova. Tahy, 2010.

BENEŠOVÁ, M. Ve světle kabaly. Židovská mystika v polské literatuře meziválečného období. Praha: Karolinum, 2017.

GOMBROWICZ, W. Otevřený dopis Brunu Schulzovi. Protimluv 2018, No. 3, s. 28–29.

HRABAL, B. Z czym literatura wkracza w wiek XXI. Literatura na Świecie. 1984.

LINDENBAUM, S. Lektury Schulza. Midrasz [online] 2003, Vol. 3, No. 71 [cit. 30. 11. 2020]. Dostupné z: <http://www.midrasz.home.pl/2003/mar/mar03_01.html>.

OLIVA, K. a kol. Polsko-český slovník. Praha: Academia, 1999 (dotisk 2004), s. 446.

SCHULZ, B, GOMBROWICZ, W. Dej se do tance s průměrností! Přeložil Marian Siedloczek. Host 1999, Vol. 8, No. 15, s. 48–50.

SCHULZ, B. Bruno Schulz Stanisławu Ignacymu Witkiewiczovi. Protimluv 2018, No. 1, s. 24–26.

SCHULZ, B. Ferdydurke. Přeložila Jitka Sobotová. Tvar 2004, Vol. 15, No. 13, s. 6–7.

SCHULZ, B. Jaro. In: Deset polských novel. Praha: Československý spisovatel, 1967.

SCHULZ, B. Jaro. Překlad do češtiny Petra Zavřelová. In: SCHULZ, B. Wiosna. 12 przekładów. Drohobycz: Polonistyczne Centrum Naukowo-Informacyjne im. Igora Menioka Państwowego Uniwersytetu Pedagogicznego im. Iwana Franki w Drohobyczu, 2008, s. 193–210.

SCHULZ, B. Jaro. Přeložila Hanele Palková. Plav. Kabinet múz Bruna Schulze 2017, No. 9, s. 12–14.

SCHULZ, B. Kniha dopisů. Přeložila Hanele Palková. Plav. Kabinet múz Bruna Schulze 2017, No. 9, s. 15–17.

SCHULZ, B. Mytizace skutečnosti. Přeložil(a) JN. Literární noviny 1994, Vol. 5, No. 2, s. 12.

SCHULZ, B. Republika snů. Praha: Odeon, 1988.

SCHULZ, B. Sanatorium na věčnosti & Fragmenty. Praha: Dauphin, 1999.

SCHULZ, B. Skeptikovy poutě. Přeložila Hanele Palková. Plav. Polské kresentimenty 2019, No. 9, s. 41–42.

SCHULZ, B. Skořicové krámy. Praha: Odeon, 1968.

SCHULZ, B. Witoldu Gombrowiczovi. Protimluv 2018, No. 4, s. 28–30.

VAN CRUGTEN, A. Po co tłumaczyć na nowo Brunona Schulza? Schulz/Forum 2015, No. 6, s. 118–119.

WITKIEWICZ, S. I. Rozhovor s Brunem Schulzem. Protimluv 2018, No. 2, s. 37–39.

ZAKOPALOVÁ, L. Otakar Bartoš v zajetí své doby. Teorie grotesknosti a tvorba Witolda Gombrowicze, Bruna Schulze a Sławomira Mrożka. In: BENEŠOVÁ, M., RUSIN DYBALSKA, R. a ZAKOPALOVÁ, L. Proměny polonistiky. Tradice a výzvy polonistický studií. Praha: Karolinum, 2014, s. 39.

Hana Nela Palková - bohemistka, historička, polonistka, judaistka. Básnířka, překladatelka. Má na svědomí dvě čísla časopisu Plav – schulzovské (Kabinet múz Bruna Schulze) a kresové (Polské kresentimenty). Přeložila Knihu dopisů Bruna Schulze (v rukopise) a každoročně organizuje akci „Brno čte Bruna“.

Kontakt: hanele.trebic@gmail.com