Tereza Bojanovská

Abstrakt. Tématem článku je teoretický výklad demonstrativ (ukazovacích zájmen) v českém jazyce v komparaci se současnou ruštinou a ukrajinštinou s účelem objasnění problému pochopení fungování českých demonstrativ slovanskými rodilými mluvčími, Rusy a Ukrajinci, studujícími češtinu jako cizí jazyk. V předkládaném textu je pozornost soustředěna na praktické hledisko výkladu českých demonstrativ s cílem představit problematické aspekty pochopení významu těchto slov nerodilým mluvčím češtiny. V daném článku je mapováno fungování demonstrativ v aktuální výpovědi i textu a jsou představeny praktické návrhy postupů vysvětlení českých demonstrativ studentovi na pozadí komparativní analýzy textového materiálu v češtině, ukrajinštině a ruštině.

Klíčová slova: ukrajinština, čeština, ruština, demonstrativa, ukazovací zájmena, výuka češtiny jako cizího jazyka, překlad, deixe

Abstract. The topic of the article is the theoretical interpretation of demonstrative pronouns, their system and functioning, in the Czech language in comparison with contemporary Russian and Ukrainian. The main aim of the article is to clarify the problem of understanding the functioning Czech demonstrative pronouns by Slavic native speakers, Russians, and Ukrainians, during the process of learning Czech as a foreign language. In the presented text the attention is focused on practical aspect of the interpretation of Czech demonstrative pronouns with the aim of presenting problematic aspects of understanding the meaning of these words by none-native Czech speakers. In the given article, the demonstratives are described in a context of speaking and text. Furthermore, there are practical proposals showed in the final part of the article to make the explaining of demonstrative pronouns usage clearer to students. The proposals are presented against the background of a comparative analysis of textual material in Czech, Russian and Ukrainian.

Key words: Ukrainian, Czech, Russian, demonstrative pronouns, Czech as a foreign language, translation, deictic words

Osvojování slovanského jazyka rodilým mluvčím jiného slovanského jazyka je komplikovaným procesem ovlivněným hned několika faktory. Studenti často spoléhají na podobnost slovanských jazyků a snaží se tvořit výpovědi v češtině stejně jako ve svém mateřském jazyce – ukrajinštině či ruštině. Při tomto postupu může dojít hned k několika omylům (gramatický rod a číslo substantiv, v závislosti na tom i adjektiv a dalších větných členů včetně zájmen). V předkládaném článku je pozornost soustředěna na demonstrativa (ukazovací zájmena) a komparaci jejich užití v češtině, ukrajinštině a ruštině. Výběr tématu byl ovlivněn vlastním zájmem o problematiku deixe ve slovanských jazycích a také vlastní zkušeností z praxe. Demonstrativa nebývají dostatečně komentovaným tématem v učebnicích češtiny jako cizího jazyka. Mnohdy se s nimi student seznamuje nárazově v průběhu studia. Běžně bývají jako součást tabulek deklinací, a to jak při vertikálním, tak i horizontálním výkladu české deklinace. Logicky vyplývají dotazy, proč je v českém jazyce tolik forem ukazovacích zájmen, kdy a kterou z nich použít a jak se vyvarovat chybě.

Je důležité brát v úvahu, že bez správného užívání demonstrativ (a dalších deiktických výrazů) nedosáhneme ve studované jazyce dostatečné jistoty v jeho používání, jelikož správné referování k objektům je klíčem k neopakování substantiv, čímž se zvyšuje úroveň písemného i mluveného projevu. Reference je frekventovaně užívanou součástí každodenní komunikace. K referování používáme dvojí prostředky, a to deskriptivní (vlastní a obecná jména) a nedeskriptivní (deiktické výrazy). Volba konkrétních prostředků závisí na situaci, ve které vzniká anebo probíhá komunikace. Mluvčí pomocí zvolených prostředků navazuje na jazykovou situaci a je schopen ji reflektovat. Deixi můžeme popsat jako specifický způsob reference za použití deiktických výrazů (Hirschová 2013 in Černohlávková 2022: 20), k jejichž jádru neodmyslitelně patří právě zájmena.

Zájmena (pronomen) představují specifickou, sémanticky, funkčně a morfologicky různorodou kategorii slov (Štícha 2021: 641), jejichž podkategorii tvoří mimo jiné ukazovací zájmena (demonstrativa) představující více či méně uzavřenou skupinu výrazů (Barnetová et al. 1979: 356). V různých jazycích vidíme různý počet těchto slov, bez kterých by orientace v promluvě či textu byla velmi obtížnou, až nemožnou, a to z toho důvodu, že základní funkcí ukazovacích zájmen je hlavně usnadnění orientace v předmětu hovoru (Cvrček 2015: 262). Na základě této jejich role je tedy otázka správného překladu demonstrativ stěžejní pro zachování srozumitelnosti promluvy či psané výpovědi. Překlad demonstrativ bývá nejen ve slovanských jazycích obtížný, nehledě na předpoklad, že překlad informace z jednoho slovanského jazyka do druhého může být usnadněn na základě silné příbuznosti slovanské jazykové rodiny. Často jsme svědky opaku a úkolem překladatele je nejen znát výborně slovanský jazyk, do kterého překládá, ale také teorii a přístupy k demonstrativům v daném jazyce pro pochopení jejich funkcí, které v jazyce plní.

Obecně můžeme o zájmenech jako o slovním druhu v češtině, ukrajinštině i ruštině říci, že se jedná o výrazy plnohodnotně zaměňující slovo patřící k jinému slovního druhu. Tím, že odkazují k nějaké entitě nebo její vlastnosti jako k předmětu komunikace jazykovým „ukázáním“ na ni (tento, já) nebo odkázáním na ni (ten, onen, nějaký, takový), zájmena získala svůj název – pro-nomen, pro-nomina (Štícha 2021: 641). Ukazují na předměty, charakteristiky, množství, ale neoznačují je (Дияк 2014: 163). Demonstrativa pak ukazují, mnohdy za doprovodu gest, na určité osoby, věci nebo abstrakta nebo jejich pomocí odkazujeme v textu (anafora) (Cvrček 2015: 262). Zájmena ve všech zkoumaných jazycích vykazují gramatické kategorie pádu, rodu a čísla (zájmena odkazující na charakteristiky), jsou sklonná. Ve větě plní syntaktickou funkci podmětu, označení či dodatku. Ve slovním spojení mohou mít funkci hlavního i závislého členu (Дияк 2014: 163).

Demonstrativa můžeme dále dělit podle jejich ukazovací sémantiky, kterou samy tvoří a jež se projevuje v jejich dvojí funkci. Ukazovací zájmena plní svou ukazovací funkci v konkrétní jazykové situaci (funkce deiktická) nebo v organizaci textu (funkce anaforická) (Barnetová et al. 1979: 356). V češtině má demonstrativum ten v mluveném jazyce často roli determinátoru substantiv, vyjadřuje tedy určitost podobně jako v angličtině člen the (Cvrček 2015: 262).

V českém jazyce mají demonstrativa velké zastoupení a patří k centru deiktických slov, stejně jako ukazovací zájmenná příslovce (tam, tehdy, tak, …) (Osolsobě 2017). K této skupině velmi často užívaných až nadužívaných slov patří: ten, tento, tenhle, ta, tato, tahle, to, toto, tohle, onen, takový, taková, takové, takovýto, takováto, takovéto, takovýhle, tokováhle, takovéhle, týž, tentýž a k nim náležící varianty tenhlecten, támhleten, tadyten, tajdleten a mnohá další. Z hlediska vztahu postavení bližšího a vzdálenějšího předmětu se rozlišuje řada významově diferencovaných variant, kdy při odkazování k individuu používáme demonstrativa, k vlastnostem české zájmeno takový a jeho deriváty. Z hlediska opozice bližší – vzdálenější mohou být neutrálně použita zájmena ten, takový, zájmenná příslovce tak, takto, takhle a zájmenné číslovky tolik, tolikátý, tolikrát. Vlastní identifikaci pak vyjadřují deiktická slova, která bývají řazena do skupiny limitativ, která vyjadřují referenční totožnost ve smyslu prosté identity (týž) či identity v rámci druhové příslušnosti (tentýž) (Osolsobě 2017).

V některých koncepcích bývá k demonstrativům v češtině řazeno i slovo sám (Cvrček 2015: 262). V češtině existuje o mnoho více demonstrativ než v ruštině a ukrajinštině. Je to dáno historickým vývojem daných jazyků a také mezijazykovou interferencí. Čeština měla silné přímé kontakty s mnoha různými jazyky ve srovnání s ukrajinštinou a ruštinou. Vidíme zde velký vliv němčiny. Můžeme pracovat s teorií, že vlivem existence němčiny a češtiny v rámci jednoho historického území v průběhu dlouhého časového období čeština začala pracovat s větším množstvím ukazovacích zájmen na základě příkladu německého používání určitého a neurčitého členu. Tím by se i vysvětlovala funkce českého zájmena ten, které, jak bylo již zmíněno, plní roli determinátoru substantiv podobně jako anglický člen the, avšak kontakt češtiny s angličtinou je otázkou až moderní doby, proto je logické předpokládat, že důvodem rozšíření palety demonstrativ, tvorby jejich derivátů a funkce determinátoru jsou dědictvím úzkého česko-německého kontaktu.

V ukrajinštině a ruštině nalézáme nižší počet demonstrativ, jak bylo zmíněno výše. Demonstrativy v ukrajinštině jsou zájmena цей, ця, це, ці. Ve zdůrazněné formě pak оцей, оця, oце, oці. Dále pak той, та, те, ті, které se objevují též ve zdůrazněné variantě отой, ота, oте, oті. V ukrajinském jazyce zájmeno цей ukazuje na blízké předměty a zájmeno той na předměty vzdálenější. Můžeme se též setkat s ukazováním na předměty více vzdálené, a to zájmenem тамтой. Na vlastnosti svého nositele ukazuje zájmeno такий. V ukrajinské gramatice se k demonstrativům řadí i zájmeno стільки, které česká mluvnice řadí zpravidla k neurčitým číslovkám. Ve starší ukrajinské literatuře se pak můžeme setkat ještě s dalšími formami demonstrativ vystupujícími v nestaženém tvaru – тая, тає, цеє. K archaickým pak patří zájmena ceй, ся, се, ve kterých je zřetelný odkaz staroslověnštiny (Leška et al. 2001: 101).

V ruském jazyce ukazovací funkci plní zájmena odkazující se k podstatným jménům i adjektivní, adverbiální zájmena nebo zájmena označující množství, tj. этот, тот, такой, тогда, там, туда, столько (Barnetová et al. 1979: 356) a dále сей, оный, тот же таковой, такой же, таковой же, этакий, эдакий, экий, другой, иной (ВАЛГИНА 1987: 211). V konkrétní situaci demonstrativa plní ukazovací funkci v úzkém slova smyslu. Spočívá v implicitním ztotožnění zamýšleného denotátu či příznaku s denotátem či příznakem sledovaným v řečové situaci cestou bezprostředního ukázání: Я возьму вот эту книгу. – Иди сюда. – Сядьте туда. V případě anaforické funkce demonstrativa se jedná také o ztotožnění, ale podstata je ve ztotožnění denotátu, na který demonstrativum ukazuje s druhým denotátem, jenž je označený v textu: Алексей упал в снег, не отрывая от противника глаз. Тот (т.е. противник – медведь) сидел на задних лапах. (Barnetová et al. 1979: 356).

Ve všech třech zkoumaných jazycích existuje pravidlo rozlišování reference k předmětům bližším a předmětům vzdálenějším. Na základě toho se překlad z výchozího slovanského jazyka do češtiny může zdát snadným úkolem, avšak při srovnání palety demonstrativ ve zkoumaných jazycích překládající čelí problému výběru vhodného, nejlépe situaci odpovídajícího zájmena. Viz přehled.

Přehled základních demonstrativ

• v češtině: ten, tento, tenhle, onen, takový, takovýto, takovýhle, tolik (tradičně se v české gramatice řadí k číslovkám)

• v ruštině: тот, этот, оный, такой, таков, столько

• v ukrajinštině: той (отой), цей (оцей), тамтой, такий, стільки

V uvedeném přehledu vidíme srovnání základních demonstrativ ve zkoumaných jazycích a již na první pohled je zřetelné, že v češtině je oproti ruštině a ukrajinštině větší výběr mezi těmito deiktickými slovy. Kromě správného výběru demonstrativa pro překlad do češtiny musíme zohlednit i odlišnosti při překladu týž, tentýž a vyjádření ztotožnění, kdy v ruštině používáme spojení тот же, тот самый, тот же самый, этот же, этот самый, этот же самый, v ukrajinštině той же, той самий, той же самий. Dále je třeba se zaměřit na archaická zájmena сей a оный, která se v ruštině používají v ustálených spojeních: по сие время, по сю пору, до сего времени, до сей поры, от сих до сих (odsud posuď), не от мира сего, до сих пор, сию минуту, ни с того ни с сего, то да сё, ни то ни сё (ani takový, ani makový), о том, о сём (o všem možném), při uvádění data сего года (tohoto roku), сего месяца (tohoto měsíce), (srov. také сегодня), во время оно (za onoho času), во времена оны (za oněch časů). V češtině je základ ukazovacího zájmena сей zachován v příslovcích dne-s a leto-s (Havránek 1961: 423). Uvedené výrazy mají následující ukrajinské překlady: досі, дотепер, до цього часу, дотепер, від цього до цього / звідси і досюди, не від світу сього, досі, зараз / зараз же / цієї ж хвилини / сю ж (цю ж таки) мить, ні з сього (цього) ні з того, те й се / те та се, ні се ні те (ani takový, ani makový), про се про те, цього / сього року (pro uvedení data), цього / сього місяца (při uvádění měsíce), сьогодні, давно колись / за часу давнього (za onoho času), за давніх часів / за часів давноминулих (za oněch časů). Tato slovní spojení je nutné si dobře osvojit a pamatovat pro úspěšný překlad. Užití demonstrativa se mezi ukrajinštinou a ruštinou v těchto výrazech liší a je zřejmé, že ukrajinština má tendenci upřednostňovat spíše formy demonstrativa цей před сей.

Při výkladu češtiny jako cizího jazyka hraje velmi významnou roli tradiční gramaticko-překladová metoda, zejména pak pro správné užívání demonstrativ. Původně tato metoda cílila na osvojení schopnosti číst literaturu v originálu. Charakteristickým rysem gramaticko-překladové metody je důraz na psaný jazyk, důraz na gramatický systém a hojné používání mateřského jazyka ve výuce, včetně překladu z a do cílového jazyka jako jedné z hlavních metod procvičování a testování (Richards a Rodgers, 1991 in Häuslerová a Nováková, 2008). Uvedená metoda značně ovlivňovala cizojazyčné vyučování až do 80. let 20. století. Některé její aspekty přetrvávají ve výuce cizích jazyků dodnes a oblibě se těší hlavně u dospělých studentů, protože tuto metodu znají již ze svých školních let. Avšak gramaticko-překladová metoda byla značně kritizována pro práci s jazykovým materiálem podle určitého vzoru, tedy student neodlišoval skutečné jazykové kompetence reálného používání živého jazyka. Z tohoto důvodu začaly být prosazovány jiné výukové metody cizích jazyků, jako např. metoda přímá, audiolingvální či audioorální metoda, komunikativní přístup aj. (Häuslerová a Nováková, 2008).

Na základě vlastní zkušenosti z praxe vnímám překladovou metodu jako jednu z tradičních a od jazykové výuky neoddělitelných. Její nespornou výhodou, kterou studenti vnímají, je psychologický aspekt motivace. Při překladu je vidět, jak student postupuje, co se mu daří přeložit a na které gramatické momenty se naopak více soustředit. Pro osvojování správného použití českých demonstrativ vnímám gramaticko-překladovou metodu jako stěžejní. Dle kontextu můžeme s demonstrativy správně pracovat. Navíc student i učitel vidí text před sebou a mohou aktivně diskutovat jeho jednotlivé části, včetně vyhledávání prvků ovlivňujících volbu správné formy českého demonstrativa v komparaci s mateřským jazykem studenta. Nejvhodnější je tedy pracovat s texty nebo jeho fragmenty, ale nesegmentovat pouze slovní spojení. Při práci se slovním spojením si student procvičuje správnost gramatické formy demonstrativa na základě gramatického rodu uvedeného substantiva, dále pak deklinaci, avšak netrénuje užívání demonstrativa ve větě a nespěje k pochopení jeho funkce. Proto jsou slovní spojení vhodná při základním seznamování studenta s demonstrativy v češtině v komparaci s mateřským jazykem a trénovaní pádových tvarů ve spojení s prepozicemi pouze jako první kroky v orientaci v problematice demonstrativ.

Níže jsou uvedeny příklady vět, které byly vytvořeny samotnými studenty kurzu českého jazyka pro zdravotnické pracovníky z Ukrajiny úrovně B2 podle SERR¹ při Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, Praha. Výuka probíhala a stále ještě probíhá v online režimu. Studenti byli dostatečně obeznámeni s teorií týkající se tématu českých demonstrativ. Po procvičení deklinace jednotlivých forem demonstrativ v mužském, ženském i středním rodě, v singuláru i plurálu, studenti plnili následující zadání: Vymyslete minimálně dvě věty v ukrajinštině nebo v ruštině (pozn.: většina studentů je bilingvní) s užitím ukazovacích zájmen a věty zapište. Studenti se soustředili zejména na tématiku zdravotnictví, a tomu odpovídá i obsah vět, až na pár výjimek. Po vytvoření vět jim na online sdílené tabuli byly věty promítnuty a skupina pak pomocí společné diskuse vytvářela překlad do češtiny. Příklady vět:

Цей лікар пропонує новітні технології, тоді як той покладається на класичні методи.

Tento lékař navrhuje nové technologie, avšak tamten druhý se spoléhá na klasické metody.

Той препарат діє повільніше, ніж цей, що може бути критичним у невідкладних випадках.

Tamten lék působí pomaleji než tenhle, což může být kritické v neodkladných případech.

Цей спосіб реабілітації має вищу ефективність, ніж той.

Tenhle způsob rehabilitace má vyšší efektivitu než tamten druhý / ten druhý.

Той лікар не мав успіху з пацієнтом, а от цей розв'язав проблему швидко.

Tamten (předchozí) lékař s pacientem nedosáhl pokroku, ale tady tento vyřešil problém rychle.

Цей новий підхід до лікування дозволяє уникнути багатьох побічних реакцій, які є характерними для того.

Tenhle ten nový přístup k léčbě umožňuje eliminaci mnoha nežádoucích vedlejších účinků, které jsou charakteristické pro druhý přístup.

Той метод може бути застарілим порівняно з цим новим.

Tamta metoda může být zastaralou v porovnání s touto novou.

Цей препарат має менше обмежень у використанні, ніж той.

Tento / tenhleten lék má méně omezení v užívání než tamten druhý.

Цей вокзал знаходиться ближче, але нам потрібен той, що далі.

Tohle nádraží se nachází blíže, ale my potřebujeme na tamto druhé, které je dál.

Цей екзамен легкий, та той минулий був легший.

Tahle zkouška je lehká, ale ta minulá byla lehčí.

Цей препарат має більш ефективну формулу, ніж той.

Tento preparát má efektivnější složení než ten druhý.

Я бы хотела полететь именно в эту страну, а не в ту, куда вы мне предлагаете за большие деньги.

Chtěla bych navštívit konkrétně tuhle zemi, a ne tu, kterou vy mi nabízíte za velké peníze.

Біля цього будинку гарні квіти, але біля того багато дерев.

U tohoto domu jsou pěkné květiny, ale u támhletoho je hodně stromů.

Ці нові книги цікавіші, ніж ті, які читала раніше.

Tyto nové knihy jsou zajímavější než ty, které jsem četla dříve.

Ось цей інструмент є кращий ніж той.

Tady tento instrument je lepší než támhleten / ten druhý.

Я смотрю именно на это кольцо с брильянтом, а не на то, которое с цирконием.

Já se dívám na tento prsten s briliantem, a ne na ten se zirkonem.

V uvedených příkladech je zřejmý bohatší výběr demonstrativ v češtině oproti ukrajinštině, popř. ruštině. Je nutné podotknout, že vyšší počet demonstrativ a jejich derivátů v češtině je pro slovanské rodilé mluvčí studující češtinu značně matoucí. Variabilita českých demonstrativ byla způsobena dlouhým a těsným kontaktem češtiny a němčiny, jak již bylo uvedeno výše. Na základě užívání určitého a neurčitého členu v němčině dochází k přesné specifikaci zmiňovaného objektu ve výpovědi, popř. objektu, který teprve zmiňován bude. Pracuji s hypotézou, že právě tento vzorec maximální konkretizace v odkazování na předměty v mluvené řeči i v textu čeština z němčiny přejala a dodnes s ním aktivně pracuje. Vyvstává tedy problém správného překladu výpovědi z ruštiny či ukrajinštiny do češtiny, protože, jak bylo zmíněno, čeština disponuje mnoha formami demonstrativ oproti zkoumaným jazykům.

Navíc jsou v českých překladech uvedených příkladových vět použity i další upřesňující výrazy, rozvíjející demonstrativum, a to i vlivem pozice demonstrativa ve větě. Např.: Tady tento instrument je lepší než támhleten / ten druhý. V případě pozice demonstrativa na konci věty je vhodné použít rozvitou formu támhleten, támhleta, támhleto, popř. ten druhý, ta druhá, to druhé, protože pro češtinu není přirozené postavit demonstrativum na konec věty samostatně, což se liší od ukrajinštiny i ruštiny. Např.: Цей препарат має більш ефективну формулу, ніж той. V případě zdůraznění konkrétního předmětu se ve studovaných jazycích objevuje užití tady tento, tady tato, tady toto / оцей, оця, oце, oці / вот этот, вот эта, вот это. Např. v porovnávaném příkladu: Той лікар не мав успіху з пацієнтом, а от цей розв'язав проблему швидко. – Tamten (předchozí) lékař s pacientem nedosáhl pokroku, ale tady tento vyřešil problém rychle. Na konci cvičení byli studenti požádání o krátkou zpětnou vazbu k probíranému cvičení a většina studentů naznala, že překladová metoda jim pomáhá si lépe osvojit probíraný gramatický materiál.

V případě práce s demonstrativy tedy gramaticko-překladová metoda představuje důležitou přípravu pro další použití daného gramatického materiálu v mluvené řeči. Protože je živý dialog mnohonásobně rychlejší a mluvčí nemá tolik prostoru pro rozmýšlení výběru demonstrativa, upravení jeho formy na základě gramatického rodu a čísla, následně výběr odpovídajícího pádu, překladem si student osvojí vzorce vět, které mu následnou aktivní komunikaci v reálném čase usnadní. Je zjištěno z praxe, že studenti, kteří se překladové metodě nevěnovali a osvojili si pouze teorii demonstrativ a gramatické formy v rámci slovních spojení, vykazovali značnou chybovost v komunikaci bez ohledu na téma. Z častých typů chyb můžeme jmenovat vytváření nesprávných forem derivátů – tamtato, hleto, tenhleta, ve kterých studenti kombinovali nejrůznější formy demonstrativ určených pro různé gramatické rody a číslo. V souvislosti s tímto jevem pak nebyli schopni deklinace. Tito studenti byli navíc velmi demotivováni, protože jejich snaha dobře se demonstrativa naučit nebyla v praktické konverzaci reflektována.

Pravděpodobně z důvodu snahy o modernizaci výukových materiálů není gramaticko-překladová metoda příliš zohledňována v současných učebnicích češtiny jako cizího jazyka. Mnohdy se setkáváme s výkladem gramatiky horizontálním způsobem za účelem zrychlení aktivní komunikace v českém jazyce. Běžně se tedy student jako první seznamuje s akuzativem singuláru, učí se koncovky všech skupin substantiv a adjektiv najednou, včetně forem demonstrativ. U takových tabulek není zapsán teoretický komentář k fungování demonstrativ v české větě. (Viz HOLÁ, L. BOŘILOVÁ, P. Čeština krok za krokem – B1. Praha: Akropolis, 2009. S. 20.)

Pro slovanské rodilé mluvčí je tento přístup výkladu nevhodný. Při zohlednění podobnosti slovanské jazykové skupiny je logičtější výklad vertikální s dostatečným teoretickým komentářem. Studenti jsou na tento výklad zvyklí a odpovídá i gramatickému systému jejich rodného jazyka. Z tohoto důvodu není třeba se u slovansky mluvících studentů obávat zpomalení aktivní komunikace v češtině při vertikálním výkladu.

Závěrem můžeme říct, že pro studenta, jehož mateřský jazyk je slovanský, není složité pochopit deklinaci demonstrativ, největší obtíže pociťuje při jejich konkrétním užívání. Překlad fragmentů textu umožňuje získat ucelenější představu o tom, kdy a jaké demonstrativum v češtině použít. Na základě komparace s rodným slovanským jazykem si pak student může postupně osvojovat situace pro použití konkrétních derivátů českých demonstrativ a ty pak aplikovat v praktických nácvicích mluvení. Gramaticko-překladová metoda dnes sice nehraje nejdůležitější roli v cizojazyčné výuce, avšak její přínosy pro studenty jsou stále nezanedbatelné, a proto by tato metoda neměla ztrácet svou důležitou pozici v rámci jazykových kurzů. Nutný je i aktivní přístup lektora, který by vždy měl zohlednit jazykovou situaci ve své skupině, zda učí slovanské rodilé mluvčí nebo ne, zda má skupinu smíšenou nebo ne. Na základě toho pak pracovat s výukovými materiály a případně vytvořit i vlastní materiály zohledňující všechny důležité faktory pro maximální efektivitu výuky, jejíž cíl by v rámci vysvětlení tématu demonstrativ v češtině měl zahrnovat teoretický výklad tématu, zohledňování gramatického rodu a čísla, komparaci užívání demonstrativ v češtině s mateřským jazykem studenta, objasnění ustálených frází s demonstrativy a jejich shody či odlišnosti v rámci češtiny v komparaci s mateřským jazykem studenta, nácvik překladu vět v kontextu v písemné podobě s dostatečným komentářem a následný trénink aktivního používání demonstrativ v konverzaci.

Literatura

BARNETOVÁ, Vilma et al. Русская грамматика. Praha: Academia, 1979.

CVRČEK, Václav. Mluvnice současné češtiny. Vydání druhé. V Praze: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2015.

ČECHOVÁ, Marie. Čeština – řeč a jazyk. 3., rozš. a upr. vyd. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, 2011.

HAVRÁNEK, B. et al. Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1961.

HÄUSLEROVÁ, Karolína a NOVÁKOVÁ, Miroslava. Metody cizojazyčné výuky. Filling – Časopis pro filosofii a lingvistiku [online]. květen 2008 [cit. 10.4.2024]. Dostupné z: http://home.zcu.cz/~jalang/filling/issues/0001/c-hauslerova,novakova.html

HRADILOVÁ, Darina. Role rodilého mluvčího v cizojazyčné komunikaci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2020.

KULICH, Karel. Srovnání české a ruské deklinace podstatných a přídavných jmen se zaměřením na výuku češtiny pro cizince I, II. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2022.

LEŠKA, Oldřich; SAVICKÝ, Nikolaj a ŠIŠKOVÁ, Růžena. Mluvnice současné ukrajinštiny. Práce Slovanského ústavu AV ČR. Praha: Slovanský ústav, 2001.

OSOLSOBĚ, K. Demonstrativum, 2017. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/DEMONSTRATIVUM (2024-04-05)

ŠTÍCHA, František. Velká akademická gramatika spisovné češtiny. Praha: Academia, 2021.

ВАЛГИНА, Н. С. РОЗЕНТАЛЬ, Д. Э., ФОМИНА, М. И. Современный русский язык. Москва: Высшая школа, 1987.

ДИЯК, О. В. ПРУДКА, В. М. Українська мова – довідник для абітурієнтів та школярів. Літера ЛТД, 2014.

ПЛЮЩ, М. Я. Граматика української мови. Морфеміка. Словотвір. Морфологія – Підручник. 2-е видання, доповнене. – К.: Видавничий Дім «Слово», 2010.

Mgr. Tereza Bojanovská, Ústav slavistiky, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno

Kontakt: bojanovska@mail.muni.cz