Známé a populární brněnské vydavatelství Tribun EU vydalo před časem prózu Jany Chatters Sbohem, soudružko…aneb Louky rozkvétají i na podzim (2008, v původním titulu chybí před oslovením čárka). V době, kdy si každý (pokud má peníze, sponzory nebo šlechetné nakladatele) může vydat v podstatě, co chce, by možná nemělo smyslu o této knížce psát. Ale jakási svěžest, syrový dotyk materiálu a půvabná naivita, to, čemu se říká kouzlo nechtěného, vedou mě k opaku. Opatrnosti však nezbývá: když jsem nedávno psal o vietnamské autorce, která za své dílko dostala literární cenu, hodnotil jsem přesně, ale nevěděl jsem a ani vědět nemohl, že se za ní skrývá vypočítavý český literát; tedy i zde mohu mít pochybnosti, zda se za neumělou konfesionální prózou s řadou pravopisných chyb neskrývá rafinovaný prozaik evropského jména; v postmoderní nebo postpostmoderní době je totiž možné všechno.

Co je zajímavé: autorka vypráví příběh (asi svůj), kterak ji převratová a převratná situace po roce 1989 zastihla jako sekretářku v podniku, jenž se záhy ruší a musí, - matka dvou dospělých dcer - nastartovat svůj život jakoby znovu. Jako řada mladých dívek je tato asi dost mladistvá žena hnána do vybájené ciziny, do vysněného Albionu s bílými útesy doverskými, kde je nejprve – jako skoro všichni – podrobena ponižující nekoloniální proceduře, aby pak od negativa dospěla k hlubšímu uchopení této země, k sňatku s poddaným Jejího Veličenstva a k životu ve Spojeném království.

Ještě mnohem zajímavější než proces jakési novodobé selfmadewoman je její vnitřní identita: sama je nesmírně tolerantní, když její britští přátelé umisťují její vlast na Střední východ (často to však dělají, jak víme, záměrně, neboť jejich empire mentality - jak prozradili osvícení Albionci - se bohužel týká i nejmladší britské generace, tedy i jistá radost z ponižování jiných národů a k dokazování vlastní tzv. západní civilizační převahy - zvlášť komicky a pikantně působící vůči potomkům někdejších starověkých civilizací); hrdinka je hrda na to, že se snadno dokázala přizpůsobit a v poměrně pokročilém věku zaujmout v této zemi „pozici“ – je to významný, psychosociologický jev dneška, i když nové generace to mají nepoměrně snazší. Každý národ to má s identitou a jejím uchováním jiné: všimněme si, jak k ní jsou Češi většinou vlažní, zatímco Slováci, kteří se v cizině prosazují svým hypertrofovaným sebevědomím mnohem snadněji a lépe, více pečují o svou identitu i jazykovou - oni svá nová působiště poslovenšťují, stejně jako Poláci, kteří si tu nehledě na snadnou přizpůsobivost budují své malá Polska – což je typické spíše pro skutečně velké národy, jako jsou Američané, Rusové nebo Němci. Nutno ocenit srdnatost, přirozenou nebojácnost hlavní postavy, její klidnou asertivitu v pravém významu toho slova, tedy nikoli drzost nebo hrubost, a přiměřený lidský půvab. Z tohoto hlediska je knížka exemplární ukázkou procesů, jež v Evropě dnes probíhají. Že by se jistý chladný postoj k národní identitě projevoval i neúctou k češtině? (v autorčině medailonku na obálce: „ranné dětství“, „II. Světové Války“, „oboum dvou dcerám“ – takto nebyla čeština rozkolísána snad ani za třicetileté války). A nápis v soudní síni „Dieu et mon droit“ (modernizované to francouzské heslo, původně v normanské francouzštině jako „Dieut et mon droict“, zkrácené verze plného znění s významem „ Bůh a moje právo mě ochrání“) není latinský.