Eduard Grečner (nar. 1931 v Kopčanech) začínal jako básník; v letech 1950-1954 studoval pražskou AMU obor režie (Wasserman) a později dramaturgii (M. Kratochvíl). Působil pak jako lektor, dramaturg a asistent režie u A. Lettricha, Š. Uhra a J. Weisse, pravidelně komentoval jak film, tak literaturu. Jako režisér se podepsal na filmech Každý týždeň sedem dní (1964, scénář Ivan Stadtrucker), Nylonový mesiac (1965, podle románu J. Blažkové), Drak sa vracia (1967-68, podle novely D. Chrobáka), Mŕtve oči (televizní film podle R. Jašíka). Literárnost jeho filmografie je tedy zřetelná.

Po roce 1970 začaly potíže; byl v podstatě vyloučen z kreativní umělecké činnosti, 21 let pracoval v dabingu na Kolibě. Řada scénářů zůstala nerealizována, mezi nimi také adaptace Wildeovy francouzsky psané hry Salome. Po roce 1989 se stal předsedou Slovenského filmového svazu a natočil film podle D. H. Lawrence (s vlastním scénářem) Pozemský nepokoj. Jeho tvorba měla vždy značný zahraniční ohlas, zejména v USA, Egyptě, Itálii, Německu, Švýcarsku, Rakousku i jinde.

Jestliže byl E. Grečner viditelný v 60. letech a potom znovu od roku 1989 jako filmový tvůrce, jeho básnická tvorba existuje spíše v ústraní; nelze však říci, co je důležitější; mediálně je to zřejmé, ale vnitřní hodnota jeho poezie není nižší než jeho filmografie – vše je propojeno jeho osobností a ta má – díky bohu – starý dobrý literární základ. Sbírka Absolútna žena vydaná v roce 2004 (ASCO, Bratislava) říká již svým názvem mnoho; Grečner je především milostný lyrik, erotika proniká jeho poezii a je to erotika spoutávaná přísně vázanou reflexí: jeho pojetí života je pohyb („chodím a hľadám“), neustálé obnažování vesmírným větrům, setkávání a loučení (Rozlúčka, ktorá nebola), snaha zachytit jiskřivé momenty v toku času (Po rokoch), smysl pro detail, pro vesmírné nekonečno: láska je pro něho hvězdnou hodinou, v níž se protíná nekonečno kosmu s mihotáním lidské duše (titulní báseň). Americké a jiné záběry z cest už nejsou tak působivé, ale vnášejí do sbírky zase nová témata.

Zatím nejnovější verše shrnul Grečner do sbírky Zakázaná zóna (ASCO, Bratislava 2006). Zde Grečnerova erotická lyrika znovu ožívá plnou silou; je to až neuvěřitelné, jak básník napjatě, biologicky vnímá tyto okamžiky („...rozprostrieť si túžbu/ako koberec slasti/ a ísť/ a ísť/ i letieť...“ – Prekročenie hranice, s. 8). I v smrti je básník spojený s láskou – známý to archetyp (viz Píseň písní, Halas – Holan). Zvláště pronikavé jsou básně Spiknutie nádeje a Diagonála svetla cez jazero.

Nevím, kam literární kritika tvorbu Eduarda Grečnera nakonec zařadí, jak ji bude vnímat a pozitivně či negativně hodnotit, ale to není podstatné, protože je svým způsobem hodnotou již nyní, tedy samorostem, jenž má pevné poetologické kořeny.