Doc. František Všetička (roč. 1932) je sám uměleckým tvůrcem: snad právě proto má takový cit pro překládání, stavbu díla, teorii kompozice, a ovšem literární historii a teorii. Předvídám, že právě jeho dílo nelze obejít ani v budoucnosti při studiu české literatury a literatury vůbec, metodologie literární vědy a literární teorie - na rozdíl od mnoha halasných autorů konjunkturálních přehledů a rádoby hlubokomyslných reflexí. Všetička teorii nedeklaruje, neřídí se módními diskurzy, na něž se tak třesou literární badatelé mladších generací, nekonstruuje, ale dělá: čemu jedni říkají „chronotopos“, on říká „Morava a Slezsko literární“ – je v tom prostor i čas, neokázalá dokumentaristika, genius loci i časovost. Jeho antologie ruských formalistů, mě oslnila již v roce vydání (1971) a působí dodnes, jeho „dílny“, „stavby“, „kompozice“, „podoby“, „lexikon“ (s L. Paverou), Kroky Kalliopé (2003), Možnosti Meleté (2005), ale i Olomouc literární (2002). Jeho poezie, próza i podíl na vydávání Alternativy nova či plus se nenápadně, ale natrvalo (pokud je něco trvalého) vrylo do české literatury, literární vědy a kultury v širokém slova smyslu.

Tato knížka zjevně navazuje na Olomouc literární: po vzoru formalistů je Všetička i v těchto topografických etudách stručný, hutný jako Viktor Šklovskij nebo mladý Ejchenbaum, i když nepíše o tvaru textu, ale o tvaru místa, o sepětí člověka a místa v historickém čase, o proměně toposu pod tlakem chronosu. Jestliže se svými dobře a čtivě napsanými ministudiemi musel brodit proti toku času, jaksi automaticky se mu mezi česky píšícími autory objevili Němci, Rakušané, Slováci, Poláci a jiní; nejde sice o knížku genealogickou, ale nutně tu narazil na pozoruhodná příbuzenství.

Začíná vilkou O. F. Bablera projektovanou Karlem Fischerem v Samotiškách, která se měla stát výrazný kulturním prostorem setkávání, pokračuje „kouzelným domem“ K. J. Beneše v Terůrkách, kontroverzní osobností již zvěčnělého Bořivoje Čelovského, budovou psychiatrické léčebny v Šternberku, kde Jakub Deml začal rozvracet manželství dr. Kytlici a nacházer životní lásku, osobností bezručologa Jana Drozda, Marií von Ebner-Eschenbachovou a jejím zdislavický zámkem, je tu svobodný pán Eichendorff, básník, a jeho pomník v Sedlnicích, křivolaký osud Emiliána Glocara a jeho rodný dům v Lukavicích 26, bývalá škola v Olešné čp. 214, kde učil autor dilogie o J. A. Komenském (Osud národa a Poutník v Amsterodamu) Miroslav Hanuš, hrob Ludmily Hořké v Štítině (vlastně Marie Šindelářové, jejíž pseudonym připomíná ruského Hořkého/Gorkého), Hurbanova studánka v Rusavě, místo pobytu básníka Metoděje Jahna, básník Zdeněk Janík, prozaik Ferdinand Karafiát a jeho vilka v Konicích, znalec přírody Jan Kořínek a Oplocany jeho mladých let, kroměřížská Ztracená 6 Františka Kožíka, rodný dům prozaika Čeňka Kramoliše v Rožnově, Otokar Březina a Emilie Lakomá z Litovle, škola v Přerově, kde učil Mahen, hrob Josefa Merhauta na brněnské centrálce, tři kroměřížské grácie, zejména však Anuše Mittenhubrová (její ženské prózy se vrátily do oběhu po roce 1989), Władosław Młynek as jeho hrob v Návsí u Jablunkova; skvělá esej o Robertu Musilovi a bývalé kadetce v Hranicích na Moravě s připomenutím jeho příbuzného, arabisty a cestovatele Aloise Musila (škoda, že tu není více o brněnském pobytu Roberta Musila, byť fotografie z Jaselské ulice v souboru nechybí). Neabsentuje tu ani František Neužil a škola v Pozořicích, kde učil, básník Jan Pyszko, Pražan a Brňan Roman Ráž, Roda Roda, spisovatel, který toho o Češích moc nenapsal, byť se narodil v Drnovicích a mezi Čechy či Moravany žil, orientalista Jan Rypka z Kroměříže (nar. 1886, slezská pohádkářka Helena Salichová, také malířka, grafička a etnografka (Polanka nad Odrou), ovšem Charles Sealsfield alias Karl Postl z Popic (Tokeah aneb Bílá růže, četba mé mladosti). Struny vzpomínek napne črta o překladateli nelehkého osudu Josefu Sedlákovi (kdysi u mě býval na seminářích z ruské literatury), nyní již také zvěčnělém (Šternberk). Takto doslova krok za krokem a často hrob za hrobem líčí Všetička, tento znalec, jakých není, a hlavně nebude, multikulturní prostor Moravy a Slezska; dále jsou tu Slovák Daniel Sloboda, evangelický farář z Myjavy, který psal česky, další Slovák Juraj Slota, kaplan z Moutnic a Šaratic, psal česky i slovensky, Fran Směja a Jaroslav Směja zvaný Lončar („hrnčíř“, jméno jeho chorvatského příkazníka ze světové války), vojenský velitel Opavy po osvobození Rudou armádou, Richard Sobotka, prozaik, básník a fotograf spjatý s Rožnovem, jihlavský Němec Ernst Sommer (nar. 1888), jemuž Všetička příznačně říká „románský Germán“, neboť jeho prózy se týkají především středověké Francie, Jindřich Spáčil, prozaik, jenž sice patřil k wolkrovsko-nezvalovské generaci, ale podle Všetičky má blízko spíše ke generaci čapkovské, Antal Stašek a jeho pobyt v Mohelnici, Třebovice a Maria Stona (Scholzová, roz. Stonawski), Josef Strnadel v Trojanovicích-Karlovicích, Martin Strouhal v Litovli, Jiří Sumín (Amálie Vrbová) a Přerov, Růžena Svobodová a její dětství v Mikulovicích, Herma Svozilová-Johnová a její prózy (Prostějov), šaldovec Drahomír Šajtar, Bohumír Štéger (Tovačov), jehož příbuzným byl německý malíř z Mnichova Ferdinand Staeger (roč. 1880), tvůrce obrazu Mladý Adalbert Stifter (Všetička o česko-německých paralelách píše rád – viz Musilovi, ale vidí ten vztah otevřeně, neexpurgovaně a nedelikátně, přímočaře, nevyhýbaje se faktu příklonu drtivé většiny našich tehdejších německých spoluobčanů k nacismu a Hitlerovi – viz Hlučínsko – nesmlčí jejich krutost a bezohlednost; stejně nesmlouvavě píše o období 1948–1989), vztah Jaromíra Tomečka ke Kroměříži, Marek Trizuljak, Josef Uher, Miloslav Uličný, hispanista, překladatel a básník, bratři Voborníkovi. Nebyl by to František Všetička, kdyby knihu nedoprovodil kvalitními fotografiemi souběžně s textem i ve speciální příloze.

Člověka přitom napadne, kolik práce a estetických hodnot bylo zapomenuto nebo pozapomenuto, že česká literatura na Moravě a ve Slezsku představovala i ve svých vztahových dimenzích obrovskou sílu – i sílu morální, takovou, jakou dnes rozhodně nepředstavuje. Smutno je na tomto světě, pánové.