Nitranská škola stála od samého počátku blízko reálnému, živému dění v literatuře, později se věnovala triviální a dětské literatuře, ztvárnění násilí apod., prostě tomu, co „letělo“, co bylo „in“ a „cool“. Nese to s sebou obrovskou výhodu, že akademická věda neustrne na klasických příkladech, že reaguje na to, co skutečně je, co se čte, na co se lidé dívají. Co lze na knize M. Vanča ocenit, je její střízlivost a střídmost, avšak také až příliš velká popisnost, jíž nazírá tento fenomén totalizujícího globálního superbestselleru. Začíná žánrovou klasifikací, tím, že dílo J. K. Rowlingové vidí jako součást tzv. fantastické prózy, jako dílo zčásti pohádkové, a tedy jako rezultát jejich reciproční kontaminace, píše o snové rovině díla, o úloze fantastické literární tradice, o pulp fiction (tedy brakové próze), o sériovosti, ale také o prvcích tzv. gotického románu, detektivky, school story, tedy školního příběhu, sportovního románu a – last but not least – mýtu, stejně jako románu avanturního. Není toho málo, jen tu poněkud chybí, jak jsou tyto různé prameny propojeny, tedy nic tu není o vnutřní žánrovéí vazebnosti, o valencích, vytoužené podstatě každé genologické práce. Nic tu nepřesahuje rovinu pouhého popisu - i to je však zajímavé a podnětné. Ukazuje se totiž, že nihil novi sub sole, ale přece jen, řečeno slovy Ondřeje Neffa – „něco je jinak“; vzniká všelijakými žánrovými posuny nová kvalita, nebo jen pokleslá míchanice?

Ve stopách Mikovy výrazové estetiky na toi autor zčásti odpovídá popisem výrazových prostředků díla: pohlíží tu na dějovost výrazu, konflikt, postavy, hlavního hrdinu, prostředí a zejména na „horor výrazu“ – že by právě to byla ona specifičnost? Nejméně invenční, ale pečlivý je popis interakce čtenářského očekávání a autorského záměru či spíše kalkulace.

A nakonec Harry Potter jako recepční problém, tedy proč to nadšení. Závěry jsou přitom znepokujující. Je jasné, že Harry Potter je typický romantický eskapismus, ale znepokojivé je zvláště to, že se v kladné recepci Pottera kromě běžných důvodů, pro které je milována detektivka, krimi, fantasy nebo horor, je tu především hodnotové nepřijetí dnešního lidského světa, jak to vyplývá z řady bodů, jež autor uvádí. Rozhodně by to nemělo vést k potlačování nebo limitaci takové literatury, spíše k potlačení světa, jenž budí tak negativní lidské emoce.

Knížka je tedy vítaná svým záměrem, tématem, jeho aktuálností, současně je však trošku zklamáním: osobně jsem čekal nějakou šokující invenci, pokus o myšlenkový průlom. Ale i to je dostačující, možná jejím největším patosem, jak poznamenáno výše, je právě ta zmiňovaná střídmost a střízlivost, snad i jakási normalita a všednost. Snad příště.