Z grantového úkolu, kterého se ujali slovenští slovakisté mladší generace, vyplynulo několik výstupů. Dva z nich jsou vskutku podstatné a zdá se, že tato generace už bude od nynějška dominantně určovat vnímání zejména současné slovenské literatury. Spiritus agens Zoltán Rédey, jehož jsem kdysi přátelsky (na dnešní poměry ovšem tvrdě, neboť v době praktické neexistence regulérní, totiž běžné, skutečně literární kritiky – alespoň v českém prostoru – se každá kritika chápe často jaké osobní útok) poněkud kritizoval za jeho jednostranný přístup k imanentním metodám, zejména klasickému strukturalismu (Nezbytí metodologické návaznosti aneb Poněkud vyprázdněná pragmatika (Zoltán Rédey: Pragmatika básnického tvaru. Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, Ústav literárnej a umeleckej komunikácie. Nitra 2000, 238 s., ISBN 80-8050-296-X). Slavica Litteraria, X 4, 2001, s. 141–143), vytvořil knihu, která má v psaní o současné slovenské literatuře v podstatě zakládající význam. Kromě úvodního přehledu Slovenská próza v rokoch 1990-2006 je tu na slovenské, ale i české poměry výjimečné pojednání o současném románu, soubor pěti analýz, jež se týkají románů Dušana Mitany, Stanislava Rakúse, Petra Doktorova (Viliama Klimáčka), Ivana Štrpky a Pavla Vilikovského, přičemž zejména v případě tzv. mafiánského románu Klimáčkova English is easy, Csaba is dead a básnivého románu Ivana Štrpky, jde o věci s obecnější platností. Je jen škoda, že Rédey nezašel více i do obecné románové teorie a širších srovnávacích souvislostí. V další kapitole jde o slovenskou novelu, konkrétně o Petra Pišťanka, Jána Johanidese, Danielu Kapitáňovou, a povídku v provedení Vladimíra Bally, Pavla Rankova a Tomáše Horvátha, přičemž specifické místo tu má rozbor soutěže Poviedka.

Čtyřdílná kniha čtyř nitranských autorů mladší generace spjatých s nejnovější činností tzv. nitranského týmu – dnes fungujícího v rámci Ústavu literárnej a umeleckej komunikácie – svědčí o výrazných posunech v činnosti tohoto seskupení, i když je tu patrný i silný prvek kontinuity.

Jestliže zcela nepřijmeme tezi Ľ. Plesníka o jakési dichotomii nitranského uskupení od samého počátku (Miko kontra Popovič), neboť Mikova vědecká činnost byla více než rozeklaná a metodicky a metodologicky přece jen pluralitnější, než se nyní zdá, mezi čtyřmi autory jsou tu rozdíly ještě podstatnější, i když je spojuje tematický okruh. Zatímco Zoltán Rédey staví své studie o poezie psané zkušeným perem na rozporu tradicionalismu a tzv. postmoderní modality, resp. na záznamu kontra autoreferenci, Eva Pariláková sleduje v poezii – víceméně přesvědčivě – průnik civilizačně kulturní reality do jazyka básně (Erik Jakub Groch), Miroslava Režná se koncentruje na estetiku výrazu v nové tvorbě na materiálu literární soutěže Poviedka z let 1996–2005 a Peter Zlatoš hledá průměty civilizačních a kulturních procesů v povídkové tvorbě Michala Hvoreckého.

Především si autoři vybrali ze slovenské literatury to, co takříkajíc „letí“, co je opravdu „in“: nakolik je to však „in“ vývojově, lze dnes říci jen těžko. Z dějin literární kritiky a vědy si pamatujeme, že větší metodologické zisky poskytoval materiál outsiderů nebo autorů stojících mimo velký diskurs (patří k nim skutečně E. J. Groch?) nebo v „druhé či třetí řadě“ (V. Kostřica) nebo jdoucích „proti proudu“. Největší rozhled tu má Rédey a také jeho závěry jsou statisticky a argumentačně nejprůkaznější. Umí již na počátku od sebe odlišit civilizační poezii typickou pro celé 20. století od průniku civilizace a kultury do poezie přelomu 20. a 21. století. Zdůrazňuje tu vyostřené skupinové a generační vidění, spojené např. se skupinou soustředěnou kolem nakladatelství Petera Šuhaje Drewo a srd (90. léta 20. století; mj. Andrej Hablák, Nóra Ružičková, Michal Habaj, Peter Macsovszky, sám Peter Šuhaj) a známé jako „textová generácia“, v níž objevuje svět informační a mediální technologie, marketingu apod.

Eva Pariláková sleduje tvorbu Erika Jakuba Grocha koneckonců i jako projev životního stylu (Nosenie, 2005); v básni si Groch vytváří prostorové přírodní ukotvení a buduje představu lyrického člověka (ambivalence výrazů stehlík, imelo, lieska, lopúch), přičemž tu pozoruje pohyb od úvahy k účasti a basni-hlubině (pastýř, poutník). Miroslava Režná na výše uvedeném materiálu ukazuje tematizaci opozic odcházející –přicházející, staré – nové a motivy konverze (povídka Olivera Bakoše Nanebovstúpenie marxistky Béžovej), feminismu, drog, homosexuality, agrese a duševní poruchy; ve sféře výrazových prostředků je to nejen touha po novém, ale i potřeba nové identity a ukotvení (hra, např. hra s žánrem, hra s tradicí, hledání druhé identity). Na povídkách M. Hvoreckého zjišťuje Peter Zlatoš reflexi zmanipulovaného prostoru a takřka nemožnost projevů lidské autenticity.

Pod povrchem jazyka dnes přijatelného diskursu se tají stará ideografie, temato­logie/látko­věda/dě­jiny tématu (Stoffgeschichte), poetika a stylistika na pozadí výrazové estetiky nitranské školy s pragmatickou poetikou tradiční i novější. Určitá živost, otevřenost a střídmost, vědomí souvislostí, tedy jistá míra pokory, jsou vývojovou výhodou této mladší slovenské literární kritiky a vědy oproti některým jejich českých vrstevníkům.