Povídky o mužích. Listen, Jihlava 2010.

Jihlavské nakladatelství Listen vydalo v edici Česká povídka svazky z tematicky zaměřených povídkových souborů, jejichž autory jsou současní čeští prozaici, většinou v opakující se řadě, přičemž takřka nikdy nesmějí chybět Michal Viewegh, Petr Šabach, Iva Pekárková, Jiří Kratochvil, Miloš Urban, Ivan Klíma, Ivan Kraus, občas se objevuje Eva Kantůrková, nedávno zesnulý Jan Balabán, Jiří Stránský, Edgar Dutka, Sylvie Richterová, Irena Obermannová, Hana Andronikova, Hana Bělohradská, Eda Kriseová, Radka Denemarková, Roman Ludva; jsou tam i jiní, spíše příležitostní, moc učení nebo mediální hvězdy bývalé či jsoucí, autoři vesměs spříznění kladným vztahem k současné epoše, podobní až identičtí co do svých politických názorů, blízcí často i v poetice, celkové dikci a instrumentalizaci tematiky. K souborům, jako byly Miluj mě víc, Možná mi pororumíš, Tenkrát za totáče, Nech mě žít, Neviditelné příběhy, Šťastné a veselé se nyní řadí soubor Povídky o mužích. Jak to tak bývá, nezaujme ani tak úvaha z rukopisu Biomanželka jako na běžícím pásu své lehkonohé scénáře píšícího Michala Viewegha, dokonce ani s ním ve filmu soupeřícího Petra Šabacha V pravé poledne; příliš v nich – také díky či vinou intertextovosti – šustí papírem. Dobrý je naopak Vieweghův dvorní vydavatel Martin Reiner/Pluháček (Štěstí ve hře) s toposem poněkud přejinačeného Brna, atraktivní je Edgar Dutka v povídce Muži („Začalo to jako v Turgeněvovi: horké červnové slunce se zvolna poroučelo podvečeru, nicméně se ještě ze všech sil dralo sepranými záclonkami do oken venkovského hostince a oživilo svými zářivými obrazci jinak šedivou a nezajímavou hospodu…“ – Mimochodem: v čem z Turgeněva bychom si to mohli přečíst?); dokonce skvělý je Ladislav Pecháček ve skazově konstruované Diamantové svatbě. Jinak je mi ze souboru trochu smutno, ale není to známý smutek z onoho „post coitum“: spíše ze stereotypnosti, opakovanosti, velmi často nepůvodnosti, odvozenosti, i když by nám tu nepomohl ani slavný „plagiátorský“ program Masarykovy univerzity; moc to tu, opakuji, šustí papírem, zejména Kunderou, ale bez jeho espritu a umných konstrukcí – často zůstává jen dne tak módní estetika ošklivosti a nevtipných paradoxů. Technika psaní povídky je věc ještě zcela jiná: některým by prospělo najít si nějaké staré ročníky amerických magazínů z meziválečného období. Snad s uvedenými výjimkami. Každopádně péče o českou povídku je chvályhodná: jen dostatečná kvantita může jednoho dne přinést i kvalitu – aspoň podle Hegela.