Badatelka starší generace Anna Perďochová‑Sklárová, která již několik let působí v polských vysokoškolských institucích, mj. na univerzitách v Katovicích a v Bielsku‑Bialé, zúročila svůj vědecký i didaktický zájem spjatý s vyučováním slovenštiny jako cizího jazyka naposledy v publikaci Język słowacki dla Polaków. Zwięzły zarys morfologii (2. vyd., nakladatelství ATH, Bielsko‑Biała 2010, 131 s.). Někdejší absolventka slovakistiky a rusistiky, rozšířených později o iberistiku, se otázkami glottodidaktiky zabývá více než dvacet let – prakticky i ve speciálních studiích.1 Řadu dialogů (mikrodialogů) nebo morfologických cvičení si ozkoušela na mnoha generacích vysokoškolských studentů i mezi zájemci o slovenštinu z řad běžných polských občanů nebo institucí. Při psaní příručky se jí nepochybně hodila i zkušenost překladatelky z polštiny do slovenštiny, neboť právě indiference nejlépe možno bádat ve vědeckých úkolech směřovaných ke srovnávacímu studiu (srov. její překlady v rámci projektu „Beskidzki trójkąt polsko‑słowacko‑czeskie centrum współpracy kulturalnej“ Na szlakach tradycji – Na cestách tradícií, W kręgu tradycji – V kruhu tradícií (2006), nebo překlady v rámci projektu „Transgraniczna polsko‑słowacka sieć innowacji i nowych technologii – Europejski Fundusz Rozwoju Regionalnego – Cezhraničná poľsko‑slovenská sieť inovácií a nových technológií – Európsky fond regionálneho rozvoja (2010)“). Mnoho postřehů konečně lze získat rovněž z překladů umělecké literatury – a zde je zapotřebí jmenovat její překlad pohádkové knížky slovenského spisovatele Júliuse Balca Vrabčí kráľ, na němž spolupracovala společně s posluchači bielsko‑bialské bohemistiky a slovakistiky (Wróbli król, zrcadlová polsko‑slovenská edice).

Cílem její nové učební pomůcky, jak je vcelku skromně charakterizována její gramatika slovenštiny pro polské uživatele, je podat praktický výklad slovenské morfologie. Uplatnění má nicméně příručka pro mnohem širší okruh zájemců, tedy nejen pro vysokoškolské studenty. Mezi jiným i zvolenou grafikou, sloužící těm, kdo mají zesílené vizuální vnímání. Autorka uvádí citát z filozofa D. Huma: „Dôkazom vysokého vzdelania je schopnosť hovoriť/ o najväčších veciach čo najjednoduchším spôsobom“. Tohoto názoru se plně drží, přičemž neslevuje z náročnosti.

Objasňuje vhodnou formou rovněž všeobecnou jazykovědnou terminologii a gramatické kategorie. Znalost interferencí jí dovoluje poukázat na neurastenická místa, kde by mohlo docházet k chybám, upozorňuje rovněž na tzv. zrádná slova, problémy homonymie mezi slovenštinou a polštinou, která také bývá častým zdrojem chyb a špatného rozumění; myslí tedy na výpovědi ortoepické i ortografické zároveň. Slovesné vazby (rekce) i deklinační a konjugační schémata v tabulkách uvádí v plné podobě, což při výuce slovenštiny (jakož i jiného jazyka) pro cizince je velice vítané; každý, kdo se jen trochu zabýval historickou mluvnicí starých jazyků (kam slovanské jazyky patří), dobře ví, jak zrádně nepravidelné tyto tvary mohou být.

Je vcelku jasné, jak potřebné je v rámci unijních povinností např. státní správy ovládat nejméně tři jazyky, neméně jasné je rovněž to, že tato motivace musí mít vhodně podanou pomocnou ruku – v podobě podobně koncipované příručky, umožňující zvládnout nejméně gramatickou složku výuky cizího jazyka.