Docent František Všetička (1932) vždy perfektně věděl a ví, jak spojit vysokou odbornost a atraktivnost. Bohemista a anglista rozhleděný i po Rusku a světové literatuře se stal právě tou osobností, která – na rozdíl od jiných bohemistů – vidí českou literaturu v reálných evropských a světových souvislostech. Ono je to lehké plout po proudu módní světové literární teorie, občas si něco přečíst z jinonárodního písemnictví, ale nic hlubokého tím obvykle nevznikne, ať už se píše například o čtenáři, střední Evropě nebo románu. Všetička již vzhledem k svému věku a zkušenostem, jež ještě pamatují dobu elementární poctivosti, ví své a jeho znalosti vždy překvapují hloubkou i šíří. Ví také, co má trvalejší hodnotu: konkrétní analýza literárního artefaktu, materiál, topografie, text. Nezapře anglistické školení L. Cejpa, k němuž se vždy hlásí, a ruskou formální školu, kterou k nám pomáhal uvádět, akribii, heuristiku, stručnost, jež je sestrou talentu. Edice z ruských formalistů Kompozice prózy se mu stala odrazovým můstkem k vlastním kompozitologickým studiím v různých hávech: Kompoziciána (1986), Stavba prózy (1992), Stavba básně (1994), Stavba dramatu (1996), Podoby prózy (1997), Kroky Kalliopé (2003), Možnosti Meleté (2005), Garance grotesknosti (2010); potom “dílny“, tedy Dílna bratří Čapků (1999), Dílna Miroslava Horníčka (1999), dále Tektonika textu (2011), s Liborem Paverou napsal neocenitelný Lexikon literárních pojmů (2002), už kdysi dávno se stal autorem monografií o V. Říhovi (1964) a J. Š. Kubínovi (1980), ale také sám skvěle psal a píše beletrii (Před branami Omegy, 1995, Daleký dům, 2001) a překládá (Jan Pyszko), pomáhal utvářet časopis Alternativa (dnes již bohužel zaniklý) a za vše dostal Cenu Leopolda Vrly (2000).

Rakousko literární patří k sérii topologických esejů, jež započala Olomouc literární (2002) a Morava a Slezsko literární (2009). Všetička má Rakousko, srdce bývalé monarchie, projeté křížem krážem: jeho knížka koncentruje cestovní zkušenosti posledních zhruba – jak to odhaduji – 15 až 20 let. Jistěže tematické rozpětí této skvělé publikace nepokrývá vše zajímavé, co se z literatury a jejích tvůrců na rakouském území nachází, ale i tak je to fascinující: kazatel Johann Ulrich Megerle, resp. Abraham a Sancta Clara, básník a propagátor české poezie Eduard Albert, dramatik Ludwig Anzengruber, modernista Hermann Bahr, Hanuš Born, Hermann Broch, Martin Buber, Josef Bohuslav Foerster, Robert Hammerling, Ernest Hemingway, Václav Hrubý, Marie Majerová, J. S. Machar, Miloslav Hýsek, Josef Jireček, Hermenegild Jireček, Konstantin Jireček, Franz Kafka (pěkně tu Všetička píše o dnešním překafkování – to je zvláště bolestné pro jeho skutečné znalce), Jagićův žák Josef Karásek, novinář Egon Erwin Kisch, Božena Němcová, T. G. M., Jiří Morava (Jiří Vlk), Robert Musil, Johan Nepomuk Nestroy, S. K. Neumann a Božena Hodačová, Ivan Olbracht, Leo Perutz, Milota Zdirad Polák, autor Vznešenosti přírody a Cesty do Itálie, který pak ve Vídeňském Novém Městě na češtinu zcela zapomněl, literární historik Antonín Rybička, Ferdinand von Saar, Stanislav Sahánek, Arthur Schnitzler, Adalbert Stifter, Alois Vojtěch Šembera, Mark Twain, Henryk Sienkiewicz, Miroslav Tyrš, ale také Walter von der Vogelweide, Stanisław Wyspiański, Carl Zuckermayer, jistě by si své místo zasloužil Ivan Franko, řada Slováků, Maďarů, Chorvatů a Slovinců, vědců a spisovatelů, ale snad příště. Všetička není nikdy dost unaven pátráním po adresách, domech, prolukách a hřbitovech; ve Vídni jsem ho schopen trochu sledovat, ale i tak jen okrajově. Nabitý znalostmi, hýřící ukázkami tvorby, paradoxními fakty, místy ironický a štiplavý, nikdy nic neretušující včetně česko‑ně­mecko‑rakouských vztahů, láskyplný k literatuře, tvorbě, humanitě, kritický k nesvobodě a intoleranci. Dobrá práce.