Třísvazkový soubor poezie V. Nezvala v České knižnici si klade bohulibý cíl odstranit cenzuru a autocenzuru z jeho díla, vrátit se takříkajíc ad fontes, k původním textům, včetně inspirace jejich výtvarnou podobou, a ovšem ukázat vznik a vývoj textů a jejich verze. Nebylo možno zvolit jiného znalce než Milana Blahynku, takže tímto se Milan Blahynka vrací již poněkolikáté do oficiálního oběhu, i když vědeckou redakci si ponechal Jiří Holý: je to způsob dělby práce a jmen, jak jej oba vědci dobře znají z dávnější i docela nedávné minulosti. Blahynka odvedl jako vždy poctivou, detailní, invenční práci, jeho komentáře a vše, co s nimi souvisí, jsou objevné, stejně jako je precizní jeho ediční práce, jež nám obnažuje tyto rané Nezvalovy verše a jejich kouzlo. Blahynka tu znovu potvrdil svou pozici špičkového znalce i nejmenších detailů a souvislostí Nezvalovy tvorby. Nicméně zůstává tu i něco jiného: pokud mě paměť nešálí, museli jsme třiadvacet let číst o Nezvalovi spíše samé odsudky, dokonce hodně ošklivé/škaredé a nechutné, nyní se Nezval vrací nejen edičně, ale také konferenčně: našli k němu překvapivě cestu i radikálové ověnčení dnes tituly, a zdá se, že i mladá generace, spolu s několika starými, znovu objevuje svého básníka, samozřejmě jako vždy sebevědomě a razantně, jakoby poprvé: pod novými prapory a termíny se někdy a docela často skrývají staré, už popsané věci, v Moravské zemské knihovně se vstupuje s dobovým hávem do nové „neviditelné“ nezvalologie, Blahynka je tu nejen přednášejícím, ale také objektem coby tvůrce Pozemské poezie. (Podobně je to s J. Fučíkem: nejprve pomlouvaný jako udavač a zrádce, potom jakoby znovu objevený a sborníkově reinterpretovaný). Proč to? Jednak každá doba si žádá své interpretace, které jí odpovídají (tedy musí dílo poněkud dezinterpretovat), aby se postupně daly vystřídat zase pojetími novými, často vymýšlenými týmiž aktéry. Ale je tu ještě další důvod, který Slavomír Wollman blahé paměti, cituje svého ruského kolegu, vyjadřoval jako „Primazaťsja k chorošemu delu“. Kdo rusky neumí, nebo zapomněl či předstírá, že zapomněl, jeho škoda. Dílo naštěstí trvá, zůstává, se všemi šrámy cenzury nebo autocenzury: i ty totiž jsou záznamem doby, jejími vráskami a jizvami, jež nelze retušovat. Jestliže cenzura předběžná nebo průběžná již oficiálně neexistuje, ta druhá je neustálým průvodcem umění od starého Sumeru do postmoderny, to je jejím osudem a není to osud jen špatný: možná by se tak jeho jazyk a vyjadřovací způsoby, její kreativita tak nerozvinula. Tedy díky za každého nového Nezvala.

I druhá knížka má podobný podtext: týká se sice smrti K. Biebla, Nezvalova kamaráda, ale týká se vlastně ještě více samotného Nezvala, s jehož zápisníky se tu pracuje, ale nejen s nimi: vůbec s celým postojem tohoto básníka k různým věcem. Zejména ve spojitosti se stalinismem a atmosférou strachu počátku 50. let 20. století. Je to otřesný dokument nadčasové platnosti, který se čte jedním dechem a z něhož mrazí. Z duše mi mluví Petr Spielmann, jenž vysvětluje rozpaky z Nezvala, jemuž často nerozuměli, ale jehož postoje, často i odpudivé a neuchopitelné, lze dobově i existenciálně vysvětlit: Nezval, jistě člověk, chybující jako všichni, se totiž snažil vždy pomáhat druhým. Jde o typologické jevy, které nejsou dobově omezeny a ukotveny, ale vznášejí se nad námi všemi v každé době. Pochopit, procítit, nesoudit nepředloženě. „Četl jsem je v nejvyšším vzrušení, jejich četba mě vrhla do oné doby a uvědomil jsem si, kolik neobjasněného ještě zůstává v dějinách naší kultury. Jejich objasnění nebude důležité jen z hlediska historie, ale i pro stanovení koncepcí a tendencí dalšího vývoje, ale i podstaty a smyslu naší kultury a její souvislosti s vývojem světovým.“ (s. 174).