Od frazeologismů a idiomatiky se lingvista Jozef Sipko dostává v této knize k pozoruhodné oborové syntéze, k dílu, jež stojí na pomezí řady oborů. Jeho koncipování lingvokulturologie jako oboru, jenž syntetizuje řadu dílčích disciplín na hranicích, na pomezí je inspirativní snad právě proto, že primárně vychází ze slovanského, resp. ruského a dílem i slovenského materiálu. Jeho práce zasahuje v jedné kapitole i okruh slovensko-ruských vztahů a zásadní lingvokulturní kódy multikulturalismu. Kniha se skládá z 16 rozsáhlých kapitol.

Například v první kapitole se dotýká problematiky axiologie a vzápětí hledá precedentní jevy v rusko-slovenských lingvokulturních srovnáních. Jde v podstatě o etnokulturní záležitosti zasahující do sféry politiky na straně jedné a do antropologie na straně druhé. Autor ukazuje, kterak se kulturní aspekty promítají do niterně lingvistických témat, jakým je např. slovotvorba, odkazuje k etnokulturním a ideologickým motivům slovotvorby, ke kódům mentality, k vzniku antroponym a etnonym k různým kulturním pohybům, jež se staly relativně trvalou součástí jazyka (Moskva jako třetí Řím, Izrael a Rusové, ale také archetypy hluboké minulosti jdoucí nejčastěji z antiky apod.).

Především je třeba ocenit, kolik materiálu Sipko sebral, jak pečlivě, i když někdy jen mechanicky, ho utřídil a jak stále sleduje červenou nit slovensko-ruských vztahových paralel. Někdy je toho materiálu až příliš.

Za zdařilou pokládám zejména 13. kapitolu o lingvokulturologii metafor, to je v dnešním jazyce opravdu to podstatné, stejně jako lingvokulturologie literatury, jíž věnuje kapitolu závěrečnou.

Přesto si myslím, že tak rozsáhlý materiál zůstal nevyužit ve smyslu obecnějších poloh a jakési „filozofie“ tohoto přístupu. Slovo „teorie“ v úvodu není zcela oprávněné, teorie je tu ve skutečnosti poměrně málo, neboť je zastřena názornými výklady, příklady a explikacemi. Především jednotlivé části nejsou axiologicky a časově relativizovány: něco je vzhledem k utváření jazyka a jeho textových a mluvených produktů záležitost krátkodechá, něco se zdá být „věčné“, zejména mám určité pochybnosti o jazykovém působení krátkodechých politických reálií, často jen debat a bonmotů: až zmizí celkové klima, nebude jim už nikdo rozumět a samy z jazyka zmizí. Může je zafixovat nějaké literární dílo, jako např. Evžen Oněgin petrifikoval ruskou a světovou realitu první třetiny 19. století. Něčemu čtenář rozumí, většině však už nikoli, ani všechny komentáře N. Brodského nebo J. Lotmana nemohou být všepokrývající; ztrácíme především aluzivnost jazyka. Představme si, jak asi z tohoto hlediska rozumíme antickým dramatům, sumerským či indickým naracím: jsou pro nás v podstatě neprůhledné, ačkoliv jim jako by rozumíme. Zde se nabízejí reflexe o smyslu jazyka, jeho „věčnosti“, fixovatelnosti a jeho interakci s realitou, nejen mezioborovou. Vzhledem k tomu, že Sipko má za sebou řadu podobně laděných publikací, lze očekávat, že se do tohoto skutečně teoretického „koláče“ co nevidět pustí.