Autorka excerpovala a komentovala české příspěvky o Slovensku v řadě periodik různé politické a kulturní orientace, např. Archa, Kmen, Lípa, Brázda, Naše doba, Cesta, Pramen, Moravsko-slezská revue apod. Ze všeho se reliéfně rýsují některé klíčové postavy, mj. Ladislav Narcis Zvěřina, J. V. Sedlák, K. Kálal, M. Hodža, J. Holeček, ovšem Albert Pražák, kupodivu tu chybí Josef Jirásek, postava nezanedbatelná. Autorka se přitom vrací do 19. století, aby vysvětlila témata a problémy traktované v publicistice 20. let 20. století, které se týkají nesamozřejmosti přijetí Štúrovy spisovné slovenštiny, skrytých možností návratu Slováků k češtině ještě v 80. letech 19. století; dotýká se i delikátního tématu tzv. Maďarské a Slovenské republiky rad a bez vlastního hodnocení ukazuje na její tehdejší převažující evaluaci ve smyslu maďarské iredenty. Současně jemně prezentuje slovenské odlišnosti Čechy většinou podceňované, a to zejména v Praze. Bylo by asi nesmyslné nedoceňovat „maďarskou stopu“, zejména pozici katolické církve a jejích reprezentantů na Slovensku, ale ještě důležitější je vlastní slovenská historie v Uhersku, to, že zabránit spojování a podporovat dělení Slovanů ve svém sousedství je dominantou maďarské politiky včera i dnes a pravděpodobně bude i zítra a je evidentním strategickým cílem. Svědčí o tom i dnešní koncepce navracející do hry Uhersko jako živý celek, který obnovovat není ani třeba, neboť nikdy nepřestal existovat; krutý maďarizační tlak po roce 1867 se sice nezapírá, ale jeho význam v slovensko-maďarských vztazích se spíše retušuje a posiluje se představa umělosti česko-slovenského státního svazku. Je pravda, že od 80. let 20. století, kdy právě vznikala, se literatura k této tematice značně rozhojnila1, její význam je i dnes nutno ocenit.

Kniha o českém, resp. hlavně brněnském expresionismu je ještě lepší (byla obhájena roku 1967 v tehdejším Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, ale následné politické období její publikování znemožnilo): obsahuje detailní a důkladnou analýzu Literární skupiny, jejího kritika Františka Götze, jejího tiskového orgánu HOST (nezaměnit se současným časopisem téhož jména). V poslední době se objevují práce o poměrně zasutých směrech české literatury a umění, nezřídka jsou objevovány cizinci: staršího data je koncepce české dekadence, jejího předchůdce Julia Zeyera a její interstatuality z pera Roberta Pynsenta (první kniha je z roku 1973), novější pak kniha polské bohemistky o českém futurismu.2 Ty všechny předběhla právě Hana Kučerová svou prací o českém expresionismu.

Expresionismus byl jedním z hlavn9ch poetologických zdrojů Literární skupiny, jistě však nikoli jediným, šlo, jak právě Kučerová píše, o jeho modifikaci. Je tu ovšem francouzská Clarté, Romainsův unanimismus, G. Duhamel a další mezinárodní souvislosti, včetně generačního optimismu, jenž měnil původní pochmurnost expresionismu. Kučerová vidí Literární skupinu ve vývoji, dynamice a odkazuje k jejím spojitostem s Teigem, celou avantgardou a filozofií H. Bergsona. Vidí v Götzově koncepci rozpor a analyzuje rozporné vztahy s Devětsilem. Ve vývojové dynamice vidí dvě vlny: první představují Čestmír Je5ábek, Miloslav Nohejl, Bartoš Vlček a jejich souběžci, jak je nazývá, např. Jan Bartoš, Miloš Jirko, Jaroslav Hůlka a Karel Hradec (nejsou doplněna data úmrtí, většinou jde o ročníky kolem roku 1900). Druhou vlnu představují Vladimír Raffel, Egon Hostovský a Jan Weiss. Dominantní postavení nejoriginálnějšího a nejkreativnějšího připisuje Kučerová Lvu Blatnému, jehož vidí jako klíčovou postavu českého brněnského expresionismu i české literatury jako celku (Lítice, dramatická pohádka, expresionistická stylizace života-cesty). Celkově český brněnský expresionismus autorka vidí jako výrazný a nepominutelný ve vývoji českého umění a české literatury, bez něhož nelze vysvětlit podobu české literatury v podstatě až do konce 20. století, možná i déle: o tom už ovšem psát nemohla.

Škoda, že se text knihy nepodrobil redakčnímu zpracování a doplnění. Na druhé straně je tato syrová podoba autentičtější: nemusí se doplňovat nová sekundární literatura, která nemohla být uvedena; i bez ní je kniha dokonale celistvá a důkladná. Je dobře, že ji Milan Hrala jako autorčin manžel a vdovec zpřístupnil veřejnosti, obávám se však, že zůstane u nás solitérem, ačkoliv se kupuje: nové generace, zvláště když jsou k tomu vedeny historickými okolnostmi a tlaky, vždy deklarují, že si vystačí samy, bez předchůdců, neboť toho údajně věděly a vědí více, jsou kreativnější.To je však v humanitních vědách většinou hrubý omyl.