Svého jubilejního sborníku se Laco Zrubec, slovenský novinář a známý autor literatury faktu a romanopisec, již nedočkal, stejně jako později jeho přítel prof. Andrej Červeňák. Do sborníku přispěla řada autorů, nejcennější je právě příspěvek A. Červeňáka, Jozefa Vladára a Jána Janíka, jistě i další. Pozoruhodné je kalendárium života díla, které pro publikace tohoto typu tradičně sestavuje Július Lomenčík. Je to nejen faktografie, ale také útržky velmi osobních vzpomínek. Rodák ze Šuran, slovenské výspy v maďarském moři, pocházel z prosté, ale vzdělané rodiny, jeho matka mluvila německy a maďarsky, otec zas uviděl kus světa jako stolař (tak se tato profese označuje na Slovensku a na Moravě, v Čechách truhlář). Zažil tu maďarskou okupaci od podzimu 1938 a zájem o historii vlastního národa ho neopustil. Od počátku pokoušel také múzy, psal divadelní hry a prózy (Rozbité okná, 1962, televizní inscenace Rozvod, 1974), současně napsal regionální monografii Šurany (1968), text ke knize Ponitrie (1977) a další, např. Prvý známy bol Pribina (1994) a Slávni Slováci sveta (2000), psal o zahraničních Slovácích, zejména v Dolní zemi. Sám se však nezřídka stával i objevitelem: roku 1969 objevil dosud neznámou pamětní desku kapitána šuranského a fiľakovského hradu Tomáše Bosniaka, roku 1967 objevil ostatky sv. Cyrila na nitranském hradě, obnovil slovenskou autenticitu jmen 44 popravených slovenských (rakousko-uherských) vojáků v Kragujevci. Zde se nás Čechů mohlo nepříjemně dotknout, že počeštěná jména vojáků (i to však lze historicky vysvětlit) označil za „prznění“. Jeho názorové hledisko se tak postupně vyvíjelo do výrazně národovecké polohy, což se projevilo i v aktualizacích historických událostí v jeho dílech (Staronitrianské tragédie) a románech Mohamedán z Ďarmôt (2001), Kragujevská vzbura (2003) a Žofia Bosniaková (2005). Byl to pozoruhodný autor, rázovitý charakterem života a díla i názorovou orientací; představoval proud slovenského myšlení, který Češi obvykle ignorují nebo nesprávně marginalizují.