Od roku 1995, kdy slovenskému spisovateli Pavolu Rankovovi vyšla prvotina s názvem S odstupom času, už uplynula jakási doba, a v roce 2011 se v knihkupectvích na Slovensku objevil skutečný poklad. Jedná se o 246 stran naplněných nesmírně poutavým líčením neobvyklých životních zápletek ženských hrdinek rozdílných generací a majících názory a pohledy na svět stejně odlišné jako dobu, ze které pocházejí – román Matky je kniha natolik úžasná, že čtenář prostě nemůže jinak než ji zhltnout jedním dechem a povzdechnout si nad tím, že další pokračování se už prostě konat nebude.

Jako první v pořadí se před očima začne promítat příběh mladé slovenské slečny Zuzany Laukové a jejího sovětského milence Alexeje. Vztah těchto dvou ale netrvá dlouho, nepřeje mu doba – druhá světová válka je totiž v plném proudu a podle nervozity a negativní reakce Zuzaniny matky bezhlavé spuštění se její dcery s ruským partyzánem na území obsazeném Němci očividně není nejlepší nápad. Společná chvilka mladé dvojice a stejně tak jejich veselé povídání si o jméně jejich ještě nenarozeného dítěte ale končí velmi náhle a dosti tragicky. Alexej je zastřelen Němci pohybujícími se v blízkosti Zuzanina domu. Prostě jen tak, během několika minut. Tento nemožně krátký moment je pak zdrojem celého Zuzanina trápení, se kterým se má ve své budoucnosti setkat. Čeká na ni totiž převoz do Sovětského svazu za udání člena ruské armády, těhotenství, porod a částečně i výchova syna v gulagu a nakonec návrat do stejně komunisticky zapáleného Slovenska bez možnosti vzít své dítě s sebou.

Zuzanu může čtenář vidět i jinak než jen jako naivní dceru nebo potom později jako zkušenou matku tvrdě hájící zájmy své a svého dítěte v strašlivě nepříjemném režimu. Její další podoba je obraz staré paní stále žijící ve své rodné vesnici, kde strávila celý svůj život a kde nyní pomáhá studentce Lucii Herlianské, na kterou se valí nezvratné životní události podobným tempem, jako tomu bylo právě u Zuzany.

Lucia je v posledním ročníku a píše diplomovou práci. Jejím vedoucím je jakýsi arogantní doc. Voknár, který se okamžitě poté, co se dozví o Luciině těhotenství, snaží přivést studentku k tomu, aby studia přerušila a vrátila se k nim teprve později, až v klidu porodí. Otázkou zůstává, jestli se v něm schovává minimální troška empatie a Lucii chce opravdu přátelsky pomoct nebo se jen zbavit – podle jeho názoru – nepodařené diplomantky s otravným tématem a velmi svéhlavým prosazováním vlastních vědeckých-nevědeckých metod při zpovídání paní Zuzany, objektu své diplomové práce. Jak by se mohlo zdát, zápletka v příběhu Lucie je tvořena právě tímto konfliktem mezi vyučujícím a studentkou. Rankov si ale nachází mnohem zajímavější krizi. Stejně jako v Zuzanině případě dochází i u Lucii k neshodě s matkou. Lucia si hravě dokáže představit budoucnost svobodné matky bez potřeby otce pro své ještě nenarozené dítě, matka si ale uvědomuje, že veškeré povinnosti spojené s péčí novorozence a ekonomickým zaopatřením jak dcery, tak vnoučete, padnou na její hlavu, zatímco Lucia by si podle svých plánů vesele a nerušeně pokračovala ve studiu. Jejich hádka pak vede k Luciině vytracení se z domova a naleznutí útočiště u Zuzany, a k matčině zoufalosti, že ztratila dceru.

U obou hrdinek si Rankov pouští literární představivost na plné obrátky a rozvíjí vskutku povedená životní neštěstí. Zuzana i Lucia se dostávají do opozice vůči svým matkám, distancují se od nich a samy začínají rozhodovat o svých dalších krocích. I přes všechnu tu podobnost se od sebe hrdinky liší. A velmi. Zuzana je bojovnější, až ve stáří se mění ve vyrovnanou osobu a přijímá vše, co jí osud přináší. Jakoby se u ní posunula hranice závažnosti problémů – zážitky z gulagu prostě házejí stín jednoduchosti na všechny ostatní potíže. Lucia je naopak klidná, až flegmaticky netečná – avšak jen co se jejích emocí týče. V jednání a rozhodování se hravě vyrovná Zuzaně. V momentě jejich spojení, tedy když se Lucia k Zuzaně nastěhuje, se jejich povahy jaksi propojují. Luciino těhotenství v Zuzaně vyvolává vzpomínky na to své a s tím i strach a nejistotu. Nabádá ji, aby se laskavě zbavila své lehkovážnosti a k porodu se přesunula do nemocnice, kde se o ni – na rozdíl od už stařičké Zuzany - bude mít kdo postarat. Naopak Lucia od Zuzany přebírá jistotu, klid – což bere z její minulosti a schopnosti přežít politické vězení. Ve srovnání s tím se pak obyčejné těhotenství jeví jako nepatrná, naprosto zanedbatelná překážka, kterou nemá cenu se zaobírat.

Je neskutečné a ohromně zajímavé, jak se spisovateli-muži podařilo nahlédnout do vztahu mezi matkou a dcerou (jak skutečným, tak jakýmsi uměle a dobrovolně vytvořeným mezi náhodně setkanými ženami s podobným osudem) a stejně tak jej do hloubky zpracovat. Veškeré jednání hrdinek působí naprosto přirozeně a čtenář získává dojem, že jde o příběh podle skutečnosti, že Zuzana i Lucia jsou reálnými osobami, ne jen literárními postavami, že se jejich život vážně odehrával nebo odehrává a je dohledatelný. Dění celé knihy je chytlavé, strhává čtenáře k lačnému prolétávání textu a pocitu nemoci se nabažit příběhu. Lačně, neúnavně, tak se bude čtenář knihy po celou dobu držet.

Nejen psychologický vhled je na Matkách obdivuhodný. Rankov používá velice zajímavé členění kapitol – každá nese jakýsi znak slovníkového zápisu. Nadpisy jsou v cizím jazyce – nejčastěji rusky, německy, anglicky nebo česky – a v hovorové slovenštině, v závorce je pak uveden překlad a vysvětlení. Takový neobvyklý kousek přináší celé knize ještě přitažlivější charakter, čtenář nevnímá jen dění v textu, ale zároveň se zamýšlí i nad jazykovou stránkou, která do něj vstupuje. A tak je možné se setkat s pojmem „Sanitarnaja obrabotka“ nacházejícím se vedle „Condensed milk“ nebo „Ohne Kraft“. Jazyk nadpisu pak má vždy jasnou spojitost s obsahem kapitoly – pojem tam vždy figuruje, hraje určitou roli, možná i pobízí k hledání dalších významových rovin nebo hlubších myšlenek.

Poutavě působí také prolínání jednotlivých dějových rovin. Rankov nehlídá, aby jedna linie byla odvyprávěna od začátku do úplného konce, a poté začala linka další. Právě opačně, nebojí se prolínat naprosto odlišná časová období a nechává čtenáře hbitě přestupovat z místa na místo, z času do času, od postav k postavám. Napínavý vývoj na konci jednoho oddílu je tak vždy v nejlepším přerušen, volně se přechází k dalším nečekaným zvratům kapitoly druhé, a Rankov tak ještě víc upoutává k vzrušujícímu vyprávění.

„Matky“ přinášejí neuvěřitelně chytlavý, geniálně napsaný text se skvělými a ohromně zajímavými protagonisty. Románu je možné vytknout snad jen jedinou věc – končí přesně ve chvíli, kdy se začíná vytvářet závislost na Rankovových postavách a kdy s nimi toužíte zůstat ještě alespoň chvíli.