Důvod, proč o této knize jako nebalkanista a nehistorik píšu, je hned několik: na prvním místě je jistě to, že doc. Václav Štěpánek se tímto spisem habilitoval pro obor historie, ale že je původním vzděláním filolog a pracovník Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a že balkanistika a jihoslovanské filologie jsou jeho důležitou součástí, na druhém místě je klíčovost tématu a na třetím to, že se o něm píše jednostranně, nikoli sine ira et studio. V tom je kniha v dobrém slova smyslu výjimkou, jistě ne jedinou, ale výjimkou výraznou coby seriózní vědecký spis, nikoli mediální masáž. A proč v Proudech? Protože jako neodborník se k odbornému tématu nemohu vyjadřovat na stránkách odborných periodik a práce není ani filologická ani areálová, ale také proto, že hlasy filologů – alespoň některých – na tato ožehavá, vpravdě delikátní témata jsou takřka vždy oslyšeny (jak tak čtu náš tisk, vím, že mnozí ani nevědí, co toto sloveso vlastně znamená) jako marginální: a když jejich autor navíc vyslovuje názory nelibě znějící oficiózním, schematicky nastaveným uším, je hotovo. Ostatně jako ten, kdo se dlouho zabýval dílem ruského spisovatele N. S. Leskova, jsem na tyto situace již zvyklý: tento miláček ruské moderny a kultovní postava ruské klasiky byl kdysi ruskými revolučními demokraty paradoxně vládnoucími v carské říši fakticky všem podstatným „tlustým žurnálům“ a určujícími, kdo je dobrý a kdo má být zadupán do bezvýznamnosti (ještě že nám to nic nepřipomíná), vlastně vyloučený z publikování jako jméno na nikdy nepublikovaném černém seznamu (také nám to ovšem nic nepřipomíná) v stěžejních ruských časopisech 60.–70. let 19. století, psal své věci publicistické i beletrii do Burzovního zpravodaje, Ruské myslivosti a Včelařství; myslím, že v této souvislosti jsou Proudy dobrým řešením. A také esejistická forma, která se tu předpokládá.

Kdo se kdy problematikou Balkánu a zejména Kosova zabýval, musel se zabývat nejen dějinami Balkánu, tedy hlubinnou minulostí tohoto teritoria, ale především jejím současným, aktuálním stavem: je to problém slovansko-slovanských a slovansko-neslovanských, křesťansko-muslimských vražedných sporů, jež nemají konce kraje, ale také problémem Albánců a Velké Albánie, stejně jako konceptem Velkého Srbska, Bulharska, bolestnou identitou Makedonie a postojem Řecka. Někdy si Středoevropan může klást otázku, jak hluboko může člověk v těchto fundamentalistických sporech politických, etnických a náboženských klesnout, ale to jen ten, kdo nezná dějiny. Neboť je jen velmi obtížné slyšet od příslušníků evropských i jiných etnik a náboženství civilizační soudy, shovívavé poučování a humanistické komentáře, když tato etnika byla ještě v docela nedávné minulosti zcela oficiálně nositeli nejhroznějších jevů a genocid, jaké kdy svět viděl – od likvidace těch, kteří nechtěli přijmout křesťanství nebo islám, původního obyvatelstva Nového světa a jeho civilizace a kultury, přes upalování kacířů a čarodějnic, katolíků, protestantů a vědců, přes jihoafrické soustředné tábory k vyhlazovacím gulagům a koncentrákům: v některých demokraciích kvetlo v 19. století otroctví a ještě před 50 lety se někde nesměl černoch (to slovo je tam dnes zakázané jako ponižující) posadit do jednoho dopravního prostředku s bělochem. I to vše jsou euroamerické hodnoty, jsou zde však jevy zcela jiné a je jen na nás, ke kterým se dnes a v budoucnu přikloníme. Ale ani dnes není nikde jisto, že krvavá balkánská zkušenost konce 20. století zůstane osamocena.

Autor knihy tu učinil již na samém počátku sympatické captatio benevolentiae, když přiznal menší jazykovou kompetenci albánskou, a tím snad i albanistickou, ale jiná erudice a různá zprostředkování to bohatě kompenzovala, zejména skvělé pramenné studium. Je tu pro budoucnost arciť jedna možnost: nějakou budoucí komplexní knihu o Balkánu a jeho problémech ve 20.–21. století by mohli psát dva autoři, ale upřímně řečeno, nebyl bych takovému řešení příliš nakloněn: kniha by asi ztratila svou kompaktnost a „filozofii“ a jsem už nyní přesvědčen, že tento „handicap“ knize nijak podstatně neublížil. Obsahuje všechnu podstatnou a relevantní domácí i cizojazyčnou literaturu o fenoménu Kosova i širší tematice, kde se projevili zejména autoři píšící anglicky. V době, kdy se z historie stalo jen vyprávění příběhů, jež si může každý vykládat tak trochu postmodernisticky, jak chce, drží se Štěpánek pramenů a analýz, aniž by svůj příběh vzdával, tedy dobrého pozitivistického gruntu. Jeho archivní bádání, kde pronikl do pramenů vskutku fundamentálních často jako první, jsou impozantní, jeho pečlivost, akurátnost a obezřetnost v jejich interpretaci je hodna úcty, jeho vědecká akribie je rovněž pozoruhodná. Celé téma by nabízelo přístup multidisciplinární a interdisciplinární, tedy vlastně areálový, ale toho autor využívá v plné škále poměrně málo: převažuje historie, výklad dějin s exkurzy, ale hlavně jde o analýzu 20. století, v němž se autor vyzná s obdivuhodnou erudicí. Kvázipozitivistický přístup, čímž ovšem nemyslíme nějaké hnidopišství, ale právě úctu k pramennému studiu, má však svá omezení: hranice mezi obezřetností, resp. opatrností soudů a „stydlivostí“ tedy v jistém smyslu eufemistickou tabuizací některých možných pohledů, je poměrně tenká; především mi tu trochu absentuje silnější výklad vnějších vlivů, jež určovaly charakter Balkánu, a tedy i osud Kosova a jeho otázky: vždyť dnes vidíme, že tyto síly vlastně problémy Kosova a snad i Balkánu jako by vyřešily, nebo si to aspoň myslí. Na Balkáně cizí velmoci zasahovaly vždy a dělily si „měkký podbřišek Evropy“ bezohledně, zejména ve vztahu k autochtonní populaci slovanské i neslovanské. Samozřejmě pro krvavé řeže, jimž civilizovaný člověk, jenž obyvatele Balkánu často osobně zná, nerozumí, jsou nutné autochtonní předpoklady a ty zde bohužel byly, jsou a jistě i budou. Nicméně bez allochtonních by nemusely být tak významné. Ještě jsou v živé paměti impulsy a rozhodnutí, jež vedly k definitivnímu rozříznutí Jugoslávie.

Dějiny jsou útvarem vzniklým násobnou kombinací i působením různých činitelů, často volního rázu, jež vytvářejí celek pohybující se po své trajektorii již autonomně a do značné míry nevratně: odtud popularita pořadů, …co kdyby… Štěpánkova kniha končí v předvečer velké balkánské války 90. let 20. století a to je asi škoda. Na druhé straně je to dobře, neboť to autorovi umožňuje tímto řezem oddělit to aktuální, publicistické, novinářské od dějinného a vědeckého a dává mu možnost pohlédnout na kořeny problémů z náležitého odstupu, nadhledu, ale také podhledu, detailu. Nicméně: bez důkladné analýzy zahraničního vměšování, které je systémové, trvá staletí a projevilo se zásadně i v nejnovější době, nelze otázku Balkánu ani Kosova důkladně poznat. Úkolem historika ovšem není vyřešit mezinárodní problémy, spíše jen ukázat na hybné páky dějin a umožnit politologii a praktické politice se vyjádřit a hlavně jednat. V tomto smyslu je Štěpánkova kniha také politologická: historická je příklonem k pramennému studiu, ale politologická ve formulování opatrných tezí a závěrů, sensu stricto v diplomatických formulacích, zejména pokud jde o vnější faktory balkánské krize. Stále jsem překvapován, jak často a právě tady a teď se politologové a také historikové (čest výjimkám) stávají poučenými diplomaty než vědci, bojí se ostře a vyhroceně formulovat, a tak se nepodobají svým předchůdcům, z nichž někteří i se značnými riziky za první republiky, po roce 1948 i 1948 – tehdy ovšem v tuhém či tužším rámci autoritativní ideologie – přesto vyslovovali soudy na hraně, neboť jim o něco šlo a chtěli pohnout svou vědou a lidským poznáním. Mezi historiky a politology, patrně i v jiných vědách, jež se zabývají společností synchronně nebo diachronně, se rozšířil žurnalistický termín „vyváženost“: tedy snaha vyjadřovat se nikoli v krajních polohách nebo v těch, jež jsou za takové vládnoucími médii považovány. Tedy ani ryba, ani rak, ни к селу‚ ни к городу‚ jak říkají zas Rusové. V politologii se hledá vyváženost politického systému: co na pravici, to na levici, silný střed. Jako by politiku nedělali lidé, ale nějací vyvažovači. To je však scholastika, přičemž tuto lexikalizovanou metaforu neužívám rád, neboť si scholastiky vážím. Ve skutečnosti žádná vyváženost není, často je to bouchnutí do stolu a výbuch revoluce, Strana mírného pokroku v mezích zákona je oxymóron. Tzv. extremismus je také dobově podmíněn: často co je dnes extrémní, je zítra běžné a naopak. Jistěže rakousko-uherští bojovníci za rovné hlasovací právo v roce 1907 mohli být pokládáni za extrémisty, stejně jako v jiných zemích bojovníci za volební právo žen: nyní to jsou zase ti, co místo Afroameričan říkají černoch. Nechci to bagatelizovat, ale tyto pohyby jsou zřejmé, i když mají jistě i své hranice, ale ty ještě přesně neznáme. Jestliže úkolem politologa může být delikátnost analýzy i navrhovaného řešení a jistá novinářská diplomacie, historie je vědou starou a měla by si risknout i výroky jasné, názory nevyvážené: vyvážeností přece nelze dojít k žádným objevům a novým formulacím, skutečná věda byla vždy nevyvážená: představme si, na co by asi přišel vyvážený Newton, Darwin, Einstein nebo Gödel. Proto bych i v historii plédoval za vyhraněnější a odvážnější názory, jakkoli kontroverzní, třeba i nepopulární, ale jasně „nevyvážené“. Bylo by asi naivní tvrdit, že zásahy zvenčí do kosovské, ale i obecněji balkánské otázky byly vedeny jen holubičí snahou po míru a stabilitě: každý si tu jistě hájil své zájmy, jinak by už nešlo o politiku. Štěpánkova kniha není neodvážná, ale není ani vyhraněná, představuje jakýsi zlatý střed, tedy je poněkud vyvážená.

Problémů, jimiž se zabývají tzv. soudobé dějiny, je mnoho a prvním z nich je sám pojem „soudobé dějiny“, zjevný oxymóron. Snad právě proto mi při veškerém obdivu k této unikátní publikaci chybějí hlubinnější, snad i archetypálnější sondy do dějin balkánského areálu a tu se neobejdeme bez zásadnější sondy do kultury v širokém slova smyslu, tedy i do umění a krásné literatury, jež jsou do značné míry nejen reflexí, ale také bránou k pochopení celku, bránou podstatnější než kritické úvodníky v denním tisku nebo usnesení grémií politických stran.V důsledně areálovém přístupu, v němž klíčové místo zaujímá filologie a její odrůdy, kulturologie, nejen historie nebo politologie, máme klíč k nejobtížnějším problémům. Právě k tomu má autor excelentní předpoklady, takové, jako málokdo. To by knize dodalo širší a hlubší dimenzi než blok historicko-politologický. Současně uznávám, že by to značně překročilo úkol, jenž si autor dal.

Podstatným problémem Balkánu je náboženství a národ. S tím si dosud nevěděl rady nikdo nikde, žádný režim a žádná ideologie, ani Britové ve Skotsku nebo Irsku či Rusové na Kavkaze nebo Američané v Iráku nebo Afghánistánu. Ani Titův komunistický režim si s tím nevěděl rady, i když Štěpánek uznává: „Nejvíce se, z historické perspektivy pohlíženo, k poctivému rozplétání kosovského uzlu přiblížila paradoxně Komunistická strana Jugoslávie, vítěz národněosvobozeneckého boje i kruté občanské války let 1941–1945. Vedena nejspíš upřímnou snahou o odstranění etnického napětí a potření šovinismu, který se právě za války na jugoslávském území manifestoval v nejdrastičtějších formách, snažila se založit novou Jugoslávii na ideologii bratrství a jednoty jugoslávských národů a národností. Jako při všech komunistických pokusech ale tomuto řešení chybělo jediné – demokratičnost, což se také později ukázalo jako zásadní kámen úrazu.“ (s. 13). Potom pokračuje v tom, jak jugoslávští komunisté ustupovali co nejvíce albánskému etniku (autonomie Kosova a Metochije) a uvádí: „Ideologické klapky rigidního komunistického myšlení a přesvědčení o jediné možné a správné cestě jim však znemožňovaly vidět hlubší historickou podstatu kosovské otázky, její mytologický, náboženský i nacionálně-romantický podtext, což nakonec rozhodlo o neúspěchu komunistického řešení.“ (s. 13). Tu zní autorův jazyk hodně dřevěně, tedy schematické představy o tzv. komunismu jako něčem apriorně zaslepeném a jedině správném. I zde jsou alternativy a varianty. Jakmile autor opouští pramennou bázi, ocitá se na půdě plakátových hesel a odhadů: musel by doložit, jestli příčiny neúspěchu byly jen tyto. Je tu sám se sebou v rozporu: nejvíce se k řešení přiblížili dogmatičtí komunističtí zaslepenci, jimž scházela demokratická východiska. Jaké byly tedy výsledky „demokratického“ postupu a proč nyní, kdy je demokracie dokonce do světa vyvážena armádou, se úspěch nikde nedostavuje. Neboť o oněch tajuplných mytologických, náboženských a nacionálně-romantických příčinách se v knize mnoho nedovídáme. A to proto, že tu do značné míry absentuje analýza kulturních celků, právě zde by nejvíc pomohl rozbor umění, jazyka, písemnictví. Tvrzení o správnosti jediné cesty a zaslepenosti komunistů jen potvrzuje Berďajevovy názory, že komunismus je krajním vyústěním euromerické technologické civilizační cesty. V starých i nových postupech i vědomí jediné cesty je tedy společného více, než jsme si ochotni připustit.

Štěpánkova fundamentální kniha opatřená rozsáhlým soupisem odborné literatury předmětu a obsáhlejším anglickým resumé, jemuž se měla věnovat o něco větší pozornost, je patrně tím nejlepším, co u nás, ale i jinde na toto téma vyšlo: její mezinárodní dimenze je mimo pochybnost, a tak by měla být také chápána. Je do značné míry otevřená, snaží se být kritická a nezaslepená. Je víceméně „vyvážená“ a to jí zaručuje v podstatě na všech stranách kladné přijetí, což je možná škoda. Nicméně kdo řekl A, měl by říci i B a možná i C. Snad by to serióznosti této historicko-politologické práce neublížilo, ale ještě více by ji to přiblížilo jejím žádoucím areálovým konturám, které se tu rýsují a jsou jakoby samou prací podprahově vyžadovány: bez oněch kulturních, náboženských či mytologických struktur, tedy toho, co se dříve hodnotilo jako iracionální a co nezohlednili nejen jugoslávští komunisté, se nelze dobrat k podstatě problému. Jako lačný čtenář, laik a amatérský zájemce hodnotím tedy Štěpánkovu knihu vysoce pozitivně, důvody jsou nabíledni a jsou jistě sdíleny mnohými; moje hodnocení je navíc o to kladnější, oč více si uvědomuji komplementaritu tohoto opusu magnum, otázky, jež vyvolává, jeho otevřenost dalším strukturám a analýzám i jiným oborům, které by vytvořily ještě širší a hlubší historický rámec. Štěpánkovou prací dosáhla podle mého soudu brněnská historická slavistika nebo slavistická historie, ať již to tak někdo dovolí jmenovat nebo ne, a ať už se sám autor s takovým vymezením identifikuje – jednoho ze svých vrcholů. Snad se i ukazuje, že oproti jednomu historickému mínění lepší časy brněnská slavistika měla, ale dobré časy (podle K. Čapka je nejvyšší hodnotou pozitiv) – a to jistě nejen historická a nejen touto prací – však má a snad i nějakou dobu ještě mít bude.