Petr Kovařík: Národní soud nad zrádcem Karlem Sabinou, Praha, Modrý stůl 2010, 360 stran.

Kovaříkova poměrně objemná publikace (360 stran) je v podstatě zaměřena na jedinou událost, jíž byl tzv. národní soud nad informátorem Karlem Sabinou a následné události z něho plynoucí. Petr Kovařík ve své práci snesl patrně už poslední důkazový materiál, tentokrát ze soudních spisů zemského soudu trestního v Praze a z dalších archivů, které byly doposud historiky a literárními historiky opomíjeny. Autor tento materiál v obsáhlé příloze publikuje (pokud byl veden v němčině, tak jej zároveň překládá).

Petr Kovařík se věnuje Sabinovi již od devadesátých let, a jak naznačuje jeho monografie o spisovatelově zrádcovství, vždy na příbuzné téma, nikdy např. o jeho uměleckém nebo teoretickém díle, k čemuž by měl mít jako bývalý básník blíž. Roku 1996 otiskl v Týdnu (č. 38) stať o soudcích Karla Sabiny; ve svých Literárních mýtech, záhadách a aférách z roku 2003 mu věnoval dvě kapitoly, z nichž první se vztahuje k Sabinově spolupráci s rakouskou policií; v Literárních otaznících z roku 2005 se znovu vrátil k soudcům Smetanova libretisty. Všechny tyto příspěvky byly po úpravě vtěleny do recenzované publikace.

Kovařík shrnul doposud neznámé informace, z nichž vyplývá, že odhalení Sabiny jako konfidenta bylo dílem vídeňských policejních a vládních kruhů, které tímto činem chtěly znemožnit (a také znemožnily) progresívní složku české politiky, tj. mladočechy. To, co bylo v sabinovské literatuře doposud pouze naznačováno, Kovařík dedukcí potvrdil. Z uvedeného plyne nezměrný paradox, spočívající v tom, že tzv. národní soudci nad Sabinou vykonali roku 1872 špinavou práci za rakouské represívní mocenské kruhy. Vzato do důsledku, vykonali ji spíše nad sebou a nad českou politikou než nad nemocemi ztíženém Sabinou. To je jeden z velkých paradoxů české kultury a české politiky.

Autorův výkladový postup, opřený o archiválie a novinové články, výrazně připomíná dokumentární analýzy Karla Kazbundy z jeho posthumně vydané a nedokončené monografie o Karlu Sabinovi. Převaha dokumentů je u Kovaříka ve vstupní výkladové části důsledná a zatěžující zároveň.

Kovaříkovou zásluhou je i to, že v příloze v úplnosti otiskl Sabinovu nedostupnou Obranu proti lhářům a utrhačům. Jeho obranný spis je neobyčejně útočný a vznětlivý, brojí proti výpadům a pomluvám v nejrůznějších ústředních a krajinských listech. Nepochybně by stálo za úvahu, aby jednou přehled těchto útoků byl vykonán. Policejní a soudní spisy byly už zmapovány, teď je na místě změřit míru a úroveň české žurnalistiky v tomto choulostivém případě. Mnohé, co je v Kovaříkově práci uvedeno, ukazuje, že úroveň českého tisku se nezměnila (viz zejména produkci agentury Vltava-Labe-press a zcela konkrétně její Olomoucký deník se svou vyprázdněnou kulturní rubrikou).

Nemalou předností Kovaříkovy monografie je její jasný a srozumitelný jazyk (další příbuznost s Karlem Kazbundou), v tom se autor výrazně liší od nečeského výraziva Michala Charypara v jeho práci Karel Sabina: „epigon“ a tvůrce. Na druhé straně třeba ovšem v Charyparův prospěch dodat, že se věnuje Sabinovu dílu a pomíjí už nesčetněkrát přemílané zrádcovství.

V publikaci je dosti chyb, převážně tiskových. Např. str. 52: „I když ne vždy byly Nerudovy a Sabinovy vztahy byly vřelé.“ Str. 196: prokol místo protokol apod.

Petr Kovařík na několika místech připomíná aktuálnost Sabinova případu v souvislosti s konfidentstvím řady lidí za komunistické éry, zejména lidí z kulturní sféry. Karel Sabina podlehl svodům rakouské policie z hladu a společenské vydělenosti, mnozí kulturní činitelé za dřívější společenské éry podlehli obdobným nabídkám jenom proto, aby mohli vystupovat jako zpěváci a mohli vydávat své knížky. Sabinův případ se v tomto srovnání chtě nechtě jeví nejen v jiném světle, ale především jde o případ, jenž byl mnohými (Jiří Mucha ad.) výrazně zastíněn a nehorázně překonán.

František Všetička