XII. – XX. století

Mýty a realita v ruských a českých cestopisech

Vydala Masarykova univerzita Brno 2013, str. 299.

Cestopis je bezesporu vděčné i věčné téma – z badatelského i čtenářského pohledu. Je literárním počinem, nebo dokumentem? Takovým prvním náznakem může být i název  konkrétního cestopisného záznamu – většinou vyloží hned napoprvé všechny karty na stůl – a tak se vědomě vzdává nabízeného náznaku tajemství, metafory apod. a řadí se spíše k dokumentu.  

Rozsáhlá studie PhDr. Danuše Kšicové, emeritní profesorky  Masarykovy univerzity v Brně, je nazvaná nanejvýš střídmě: Cesty do Svaté země. Toto věcné, nemetaforické označení může méně pozorného čtenáře poněkud zmást. Pokud očekává tematickou antologii původních cestopisných záznamů od středověku do současnosti, nebo naopak osobní cestovatelské zkušenosti autorky, může být zaskočen. Dostává do rukou rozsáhlou badatelskou práci, v níž nás Danuše Kšicová krok za krokem provádí proměnou tohoto literárního žánru.  

Danuše Kšicová si jako objekt svého studia zvolila dvanáct cestopisů v širokém časovém rozmezí od dvanáctého století až do počátku století dvacátého. Cestovní záznamy šesti českých a šesti ruských autorů poskytují dostatečný materiál nejen pro vědeckou práci, ale uspokojí i zájem běžného čtenáře. Navzdory vědecky přísnému tónu, kdy autorka ctí původní text, je kniha napsána čtivě, se zřetelem pro dramatickou kompozici i gradaci.  

Možná si některý čtenář posteskne, že vybrané cestopisy nejsou v knize uvedeny v původní verzi. Ovšem autorka v souladu se záměrem své práce předkládá jejich citlivé a poučené přetlumočení zároveň s důkladnou analýzou textu a stejně důkladným poznámkovým aparátem a věcným rejstříkem.

Knihu doplňují dobové ilustrace i autorčiny vlastní fotografie z míst, o nichž se v knize jedná. Srovnání je neméně zajímavé.  

Základní záměr své práce: proměny cestopisu jako literárního žánru sleduje Danuše Kšicová s velkou erudicí. Téma – na první pohled úzké – pojímá panoramaticky.

Předně: Zajímá se o jednotlivé autory, dovídáme se zásadní fakta týkající se jejich společenského zařazení. Sleduje pohnutky jejich putování, které jsou samy o sobě výrazným psychologickým ukazatelem. Osudy vybraných autorů a průběh jejich cest analyzuje na širokém historickém i geografickém pozadí. Nechybí ani odkazy na jiná literární díla, která mohla jednotlivé pisatele ovlivnit (biblické texty, antická literatura, z modernějších autorů např. Chateaubriand, Heine apod.). Odborný výklad  pak vytváří jeden velký promyšlený dynamický celek, který zdaleka převažuje jakýkoli pouhý editorský počin.

Horizontální rovinu knihy tvoří především hluboká analýza konkrétních cestopisných záznamů. Autorka sleduje několik stěžejních bodů. Je to především psychologický portrét  každého z autorů – mimo jiné s tím souvisí velice citlivé, pro současného čtenáře i cestovatele často nepochopitelné nervní úvodní pasáže – týká se zejména cestopisů středověkých. Svou roli hrají i odkazy – zejména na antická díla, dokazující úroveň vzdělání a s tím i související společenské zázemí vybraných autorů. V neposlední řadě je zajímavé sledovat i osobní postoj autorů k navštíveným místům a k nim se vážícím legendám – od posvátného obdivu až ke skepsi. A konečně i důvod cesty – od kajícné pouti přes profesní povinnost novináře až ke hledání osobního klidu a úniku před životními problémy. V takovém případě už cestopis překračuje původní žánrové ohraničení a je na místě mluvit o literatuře krásné – jako příklad uveďme Buninův Stín ptáka. Vztah jednotlivých autorů ke skutečnosti i k osudu vlastního díla sám o sobě nabízí úvahy nejen o proměně cestování, ale také o proměně osobních ambicí.  

Při rozboru jednotlivých cestopisů věnuje autorka pozornost literárně-teoretickým aspektům analyzovaného textu. Je zajímavé sledovat, jak se v textu prolíná líčení i věcné pozorování, jak se vzájemně prostupují jednotlivé motivy – od popisných k ornamentálním, od banálních k překvapivým (šakali se páří se psy), sleduje rovnováhu motivů statických (s podtržením realistického detailu: popis neobvyklého předmětu, nástroje či zbraně nebo popis domů bez střech, aby se neplatila daň, popis okázalých příbytků mocných, setkání z nezvyklou florou či faunou atd.) a dynamických (postavení otroků, ohrožení výpravy, plavby na rozbouřeném moři, pouliční boje, věznění apod.). Na vybraných úryvcích autorka předkládá proměny motivů (například zájem o právní systém navštívené země), sleduje, kdy se motivy zapojují do kauzální řady a z pouhého záznamu události se stává vyprávění, často dramaticky vystupňované hrdinnou (či jinou) rolí vypravěče, který se přetváří v subjekt děje (například nutnost přestrojení, aby výprava unikla trestům, boj za záchranu vlastního života, prožití tzv. pyramidové nemoci apod.)

V neposlední řadě se autorka dotýká i jazykového vývoje češtiny i ruštiny, vyjadřovacích schopností, bohatství slovní zásoby. Sleduje nejen jazykové prostředky vypravěče, ale i zachycení běžného rozhovoru. Týká se zejména přejímání cizích slov, ale nejenom. Jistě je zajímavé sledovat možnosti i způsob komunikace v cizí krajině, nasávání cizorodých jazykových prvků zejména z oblasti výměny zboží apod. Za všechny uveďme např. výraz bakšiš.

Neméně zajímavé je zaznamenávat postupnou proměnu autorského postoje k zaznamenávané skutečnosti i proměnu postoje autora ke čtenáři. Překvapivé a mnohdy pro současného autora i nepochopitelné názory na místní morálku, míra tolerance, osobní mravní postoje apod. Tyto aspekty autorka považuje za klíčové. Dokazují, že se v průběhu doby cestopis stále více přibližuje cestopisné reportáži. Rovněž prokázaný posun od věcných informací k informacím estetickým a prohlubující se cestovatelův subjektivní vjem zařazují cestopis také k literatuře krásné.

Vertikální rovina uvádí čtenáře opět do dané problematiky – ovšem z jiného zorného úhlu. Zatímco v kritické analýze textu předkládá autorka čtenáři v duchu odborného výkladu nezbytné informace – a sleduje tak naučnou linii, v rovině vertikální jsou právě tyto předkládané informace zdrojem znepokojivých otázek. Není možné na tomto místě zaznamenat všechny, tedy aspoň některé:

Téměř v každém textu jsou zmiňováni židé. Autoři jednotlivých cestovních záznamů si s sebou přinášejí přejatý společenský postoj: židé jsou společností trpěni, často pronásledováni, jejich náboženské rituály jsou vnímány s nedůvěrou až osočováním. Žádný z autorů se nad tímto stavem hlouběji nepozastavuje –  a už vůbec nepohoršuje! Je to fakt, který je v dané době přijatý jak úradek boží, ale bohužel zdaleka není přežitý.

Rovněž zajímavá je i otázka otrokářství. Někteří z cestovatelů mají soucit s těžkým postavením otroků – je zmíněno, že nejhůře se k otrokům chovají Řekové. Ale i tento fakt je považován za status quo – a to až do našich dnů – navzdory humanistickým prohlášením jsou pořád  mezi námi ti, kteří jsou společností opomíjeni.

Stejný postoj je patrný i k neplnoprávnému postavení žen – a to nejen v muslimském světě.  

Věcné konstatování, že peníze a moc jsou rozhodujícími faktory a je dobré to mít na paměti, je až příliš současné. Narůstají skepse, ironie a nedůvěra k čemukoli a komukoli rovněž. Náboženské vášně jako prameny obav a strachu jsou až příliš živé a nebezpečné, stejně jako přetrvávající společenská tabu. A přesvědčení, že Evropa je světadíl civilizovaný, ovšem nikoli kulturní, by nás mělo znepokojit.

Tyto a podobné otázky překračují původní záměr knihy.

Sonda do uvažování z dávných dob se stala i důkazem základního vzorce lidského myšlení.

 Milena Fucimanová