Jiří Dienstbier – rozhlasový zpravodaj 1958–1969. Vybrala a uspořádala Jiřina Dienstbierová. Odp. red. Milan Pokorný. Radioservis, Praha 2013.

Těžko říci, jak se vyvíjelo Dienstbierovo myšlení v 50. letech 20. století, jistě i v 60. letech, kdy přesně si začal být vědom nových proudů a nutnosti reforem a kdy již půdu komunistického hnutí zvolna opouštěl. V každém případě je jeho životní dráha a relativně koncizní politické postoje od roku 1958 do smrti pozoruhodným svědectvím o člověku a době, jež na rozdíl od řady jeho vrstevníků i generačně starších či mladších vynikají svobodomyslností, otevřeností, tolerancí a přítomností živého myšlení a vize a s nedostatkem falše a retuší; jeho vývoj se zdá být promyšlený, logický, nikoli povrchní, konjunkturální; ani těžké životní okolnosti jej však nedonutily stát se militantním, fundamentalistickým a netolerantním: to je zvláště v českých poměrech výjimečné. Vždy prokazoval mimořádný novinářský a politický čich na lidi a události (rozhovor s Henrym Kissingerem, kde se projevuje tolik sémantických rovin, že se do toho raději pouštět ani nebudu). V případě Asie prokázal také cit pro politické a mentální nuance − ukázal na živé varianty tzv. komunismu a také na to, proč se objevují; prezentoval rozpor kapitalismu a demokracie, ale implicitně v rámci možností také kontradikci tehdejší podoby tzv. socialismu a demokracie – mimo jiné s odkazem na Togliattiho − a tím i na možný konec tzv. komunismu, pokud se nebude měnit; na příkladu Charlese de Gaulla také na úlohu osobností a na nezbytí nečernobílého vidění, jehož byl vždy zásadním odpůrcem.  

 Všechny oddíly dobře sestavené knihy jsou napsány živě, jazykem a stylem, jež by mohli současní novináři závidět. Zdá se, že ve výběru se zrcadlí sledování reformní linky: to však poněkud oslabuje možnost poznat do detailu Dienstbierův ideový vývoj. Dokreslují to i úvodní slova Petra Duhana (ex offo) a Petra Druláka (ex professione), ukazující na nadčasové Dienstbierovo poselství, ale dosti redukují jeho dobové ukotvení a retušují ostré hrany tehdejších událostí a postojů. Dienstbierovy komentáře z  Francie, Velké Británie (často se zde ocital náhodně jako zástup), Kambodže,  Vietnamu, Indonésie a USA jsou kvalitní hledačskou literaturou. Dokázal zde totiž anticipovat řadu jevů, které se ukázaly jako dominantní mnohem později: všeobecnou krizi kapitalismu i tzv. komunismu, velmocenský šovinismus na příkladu souboje tehdejších supervelmocí, ale i vzestup tzv. třetího světa a změny poměrů ve světě, nový model ekonomický i politický.

 Vzpomínám si, jak jsem někdy v roce 1990 spolu se spisy Marxe, Engelse a Lenina našel někde na chodníku odhozenou knížku jeho indonéských reportáží Noc nastala ve tři ráno (Vydavatelství časopisů MNO, edice Magnet, Praha 1967) a s mrazením si přečetl jeho líčení maoistického pokusu u puč a následné líčení fyzické likvidace milionů komunistů: je to snad nejlepší Dienstbierova mladistvá kniha, která překračuje dimenze pouhého zpravodajství a ústí v politologický rozbor, jenž později uplatnil k situaci na Balkáně 90. let 20. století.

 Dienstbierův neúspěch v domácí politice po roce 1992 a úcta, jež mu byla prokazována v zahraničí, i funkce, jimiž byl pověřován v mezinárodních orgánech, svědčí o tom, že politika nemusí být vždy jen špínou, které se slušný člověk vyhne, že ji lze dělat lidsky, slušně, s lidmi a pro lidi. To, že s tímto přístupem u nás neprorazil, svědčí o mnohém, jistě však nikoli o jeho neumění a neschopnosti. Bohužel osobnosti typu Jiřího Dienstbiera st. nemají u nás a zdá se že ani ve světě nástupce. Summa summarum: dobrá kniha jako připomenutí a memento.

                        Ivo Pospíšil