Potěšil mě kamarád, slovenský germanista a nordista Milan Žitný, když mi daroval svou novou knihu Severské literatúry v slovenskej kultúre (Ústav svetovej literatúry SAV, Slovak Academic Press, Bratislava 2012). Je to součást projektu, kterým Slováci prakticky navazují na jednu teoretickou linii bádání Dionýze Ďurišina, ale také na některé podněty Antona Popoviče, které prosazoval v rámci někdejšího Nitranského týmu. Milan Žitný (roč. 1948) je kromě svého germanistického a nordistického záběru známý také jako překladatel: ceněny a často i oceněny byly jeho překlady  G. Ch. Andersena,  H. Ibsena, B. Bjørnsona, L. von  Triera a Sørena Kierkegaarda. Sám se mi svěřil, jaké úctě se na Slovensku mezi nordisty těší brněnský nordista, mnohaletý lektor češtiny na skandinávských univerzitách Josef B. Michl (sám mám na docenta Michla nejednu vzpomínku ze 70.−90. let i publikaci v Univerzitních novinách blahé paměti, později bohužel zaniklých; jednou byl Ústav slavistiky dokonce pověřen oslavou jeho osmdesátin, přednášel i slavistům o Nobelově ceně v návaznosti na svou knihu Laureatus &Laureata) – to mě potěšilo, neboť se ukázalo, že přece jen  čas asi není s to zlikvidovat všechny kreativní činy. V úvodní kapitole Slovensko a  Sever ukázal na různost recepčních cest skandinávských literatur do slovenského prostředí, kde zpočátku v roli zprostředkovatele byla – jako vždy – česká literatura a její překladatelská tradice, z níž Slováci těžili, ale od níž se také časem delimitovali. Žitný se koncentruje na některé autory, jejichž recepce byla zvláště průkazná a má již své dějiny: Kierkegaard, Andersen, Bjørnson a Lagerlöfová; překladové recepce se týká kapitola třetí, kde jde o Henrika Ibsena, ale také o finskou literaturu recipovanou na Slovensku ve 20. století.

 Podstatnou součástí přijímání severských literatur je jejich kritická reflexe, k níž se hlásil i slavný Alexander Matuška, který, jak praví Žitný, pokládal severské literatury za svou přirozenou zájmovou oblast. Jako i jinde byly zejména v minulosti překlady z těchto literatur ztěžovány jazykovými problémy, takže se někdy překládalo z překladů německých nebo anglických. Rozhodně však recepce skandinávských literatur vedla k obohacování estetických hodnot slovenské kultury; specifickým bylo období tzv. Slovenského štátu, které však Žitný příliš nevyděluje – na rozdíl např. od Jána Jankoviče, když psal o recepci charvátské literatury v době ustašovského státu. Zajímavý materiál přináší kapitola o finské literatuře na Slovensku, neboť sem patří i recepce finsko-švédské literatury i překlady z druhé ruky – ve větším počtu než u severogermánské produkce. Žitný poznamenává, že dnes se na Slovensku objevují např. knihy slavného Miky Waltariho jak v překladech z druhé ruky, tak z originálu. Parádní je kapitola o již zmíněném Josefu B. Michlovi, jenž v letech  1968−1969, 1972 a 1975 působil jako hostující docent na Univerzitě Komenského. Probírá také jeho překladatelskou činnost (do češtiny). Publikaci korunuje malý slovník zakladatelských osobností překladu  severských literatur do slovenštiny, a to Čecha Karla Vojtěcha Rypáčka (1885−1957),  Gustava Viktoryho (1914−1975),  J. B. Michla (1918−2001), Oto Obucha (1920−1990), Jaroslava Kani (1925−2004), Ladislava Obucha (bratr Oto O., 1926-1981), Petra Hrivnáka (1933−1976) a Heleny Dobiášové (1935−1990). Komplementace anglickými souhrny představuje Žitného kniha solidní základ k výzkumu dané oblasti, podstatnou informaci pro zahraničí, zejména skandinávské, a inspirativní pramen  pro podobné knihy i u nás.

 Zajímavou studií o Kafkově recepci v českém a slovenském prostředí přispěl Milan Žitný do  časopisu Ústavu filologických štúdií Pedagogické fakulty Univerzity Komenského
(Slovenská a česká recepcia diela Franza Kafku: niekoľko poznámok, Philologica XXII/1−2, 2012, s. 121−131). Zde bych měl více připomínek: především pořadí slovenský a český mělo být zjevně obrácené v tom smyslu, že samozřejmě české prostředí bylo oním důležitým i recepčně. Druhý problém je kolem liblické konference a ovšem kolem recepce Kafky po roce 1970. Liblická konference byla v českém prostředí probírána letos mnohokrát z mnoha stran: ukázalo se, že vše bylo možná trochu jinak. Věřil bych tu Františku Kautmanovi a jeho nyní publikovanému svědectví. Dobrat se podstaty příprav konference a pozice každého aktéra, jejích záměrů a výsledků by bylo asi pro špičkovou práci v oboru, jíž se snad někdy dočkáme. V každém případě ubíhají léta a směřují proti autentickému poznání minulosti: když se dívám na retroseriál Vyprávěj, mám pocit, že jsem tehdy ani nežil. Jistá kašírovanost, razírování, faleš a ideologické přepracování mohou být i překážkou adekvátní interpretace slavných Liblic roku 1963, roku skutečného politického zlomu v ČSSR. Nesouhlasil bych s tím, že recepce Kafky byla v 80. letech 20. století u nás dogmatičtější než v 50. letech: vznikaly tu nové kontexty, jimiž se uhýbalo vynucené ideologické charakteristice (Kafka – Hašek). To, že v ČSSR byl výklad Franze Kafky v 80. letech v souvislosti s jeho tehdejším výročím mnohem krotší než třeba v Maďarsku, Polsku nebo NDR (vzpomeňme však i úlohy vědců a filozofů NDR v onom roce 1963) je pochopitelné: tanky a jejich důsledky sehrály tu svou roli. Říkat, že to mohlo být jinak, je nehistorické. Bylo to tak, jak to bylo.

 Uvedeného Žitného práce jsou zajímavým příspěvkem k slovenské nordistice a germanistice: podstatný je také československý kontext, který je tu přítomen nenásilně, logicky a neretušovaně. To je dnes na Slovensku spíše výjimečné.

                                Ivo Pospíšil