Asi opravdu platí zlaté pravidlo, že memoáry se mají psát, ale nikoli uveřejňovat. Buď jde o růžový obraz člověka a světa, kde všechno bezvadně funguje a kde je autor všemi obdivován. Nebo je to dílo plné hořkosti a pomluv, kde je autor obětí spiknutí (toto je asi blíž pravdě). A v každém případě autor musí lhát nebo aspoň zamlčovat, aby se vyhnul soudu. Pravda je, že mnozí, o nichž se píše, jsou nad to povzneseni, ale mnozí nikoli. Připomínám v této souvislosti v české prostoru dobře známé reakce na paměti Ladislava Štaidla (Víno z hroznů. Red. Jan Dobiáš, vydal Ladislav Štaidl, Praha 2003), v nichž mimo jiné velmi decentně píše o několika svých milenkách. Ještě horší je to u vědců: tam je potřeba falše a předstírání mnohem větší, neboť vztahy jsou zastřenější, mnohé je tu tabuizováno, ale o to ostřejší; charakter vědců a vůbec akademiků je ve veřejnosti mylně idealizován: byl a je to neustálý boj člověka s člověkem; ostatně archivy nám ukazují minulost a za čas ukážou i přítomnost. Jak se tomu vyhnout: psát náznakově, sarkasticky, ale také s nadlehčujícím humorem a nebrat se příliš vážně. To se beze zbytku podařilo např. Milanu Hralovi, českému literárnímu vědci, jenž se do paměti odborné veřejnosti zapsal v poslední době knihou o ruské moderní literatuře (Ruská moderní literatura 1890-2000. Karolinum, Univerzita Karlova, Praha 2007). Jeho paměti Všecko bylo/ bude trochu jinak (Oftis, Ústí nad Orlicí 2010) – nehledě na ironii a humor – jsou asi tou nejostřejší kritikou naší současnosti. Hralův text, k němuž se odhodlal až v českotřebovském exilu, kde se ocitl poté, co ho vyhnali z jeho pražského bytu noví majitelé, o nichž zde barvitě a sarkasticky píše, kdy ho – jako „sovu“ – budí ranní popeláři a kdy se mu před jeho duševním zrakem objevují výjevy – žertovné, groteskní, smutné, radostné a veselé, jak je přinesl život, je pozoruhodným různožánrovým dílem, které tvoří alternativu některým jiným textům-svědectvím o dění na pražské Filozofické fakultě v posledních desetiletích, knihám vydaným však v jiných nakladatelstvích a za jiné peníze: Hrala musel odejít do provincie jako Ovidius a vydání a „honorář“ si samozřejmě zaplatit sám.

Naopak velmi vážně bere své paměti jeho pražský kolega, rusista a baltista Radegast Parolek. I když si autor recenze na své mozaikovité paměti vysloveně nepřeje, asi se jich přesto dočká. Paměti totiž vyprávějí nejen o době, ale hlavně o sobě. Takže se čtenář často dozví víc o autorovi než o prostředí, v němž se pohyboval. V každém případě je Parolek živoucí legendou české rusistiky a baltistiky, je ročník 1920 a jeho svědectví objímá rozsáhlé časové pásmo, a to právě ve střední Evropě, kde se vyskytli memoaristé, kteří pro jistotu napsali a postupně ve vhodné době uveřejnili dvojí memoáry – každé pro jiný režim. V tom je Parolek ovšem zcela jiný: jeho výpověď je v podstatě uceleným, i když trochu čerchovaným, přerývaným proudem dobře uspořádaných vzpomínek: ratio je tu silné a často se kladně projevuje. Jako skoro každý Pražák je autor rodem Moravan, navíc napůl lotyšského původu – a jako každý Moravák v Praze usazený je tak trochu pragocentrista: v tom ho prozrazuje jazyk, typologie univerzit na pražské a mimopražské; kdysi jsem glosoval jeho výrok o dnes již zvěčnělém olomouckém rusistovi, který je podle Parolka „znalcem ruské literatury v moravským poměrech“. Dává tak mimoděk za pravdu těm, kteří hovoří o Praze a České republice jako o dvou státech. Paměti jsou relativně cenným dokladem československého a českého vývoje ve 20. století, včetně normalizace/konsolidace a období, jež příznačně nazývá „posametové“. Hodnocení je ostře generační: studuje v SSSR a i když se to z jeho líčení nezdá, je zřejmé, že takoví studenti museli mít za Slánského i po jeho zatčení prověření té nejvyšší třídy. Minimálně se dovídáme o době, kdy intelektuálové hromadně schvalovali politické popravy, více o době, jež autor nazývá „druhým protektorátem“ (asi že v letech 1948–1968 to byla zcela svobodná republika?), tedy o konsolidaci či normalizaci, kdy se místo poprav propouštělo z práce a likvidovalo se psychicky i sociálně – to se však autora týkalo opravdu jen zčásti. Nejzajímavější partie: líčení baltských republik, pražského sjezdu slavistů v roce 1968. Je to trochu jako Deník spisovatele F. M. Dostojevského: odborný text, vzpomínky, historky. Jedna je dost komická: Po příchodu spojeneckých armád v roce 1968 se autor na radu svého sovětského přítele skrývá mimo Prahu a potom se ho (je to kdysi dobře známý Lev Kiškin) poněkud bezradně ptá, co má dělat, když ho sověti pokládají na nepřítele, a ten mu „zcela správně“ odpověděl: Poctivě pracovat a získat si znovu důvěru. Kouzlo nechtěného. Páteří pamětí jsou portréty několika osobností: ruského emigré Leontije Kopeckého, Jurije Lotmana, Vladimíra Barneta, Miroslava Drozdy, delší i kratší zmínky jsou o desítkách dalších. Jiné osobnosti zůstaly pod jeho rozlišovací schopností. Slabinou knihy jsou chyby a chtěné nebo nechtěné (bůhsuď) nepřesnosti (např. tvrzení, že Parolkova a Honzíkova Ruská klasická literatura vyšla prý bez jmen autorů). Vybírám z knihy raději jen to kladné a přínosné: zaujaté osobní svědectví, galerii významných osobností, vývoj člověka v sevření dějin, osobité odborné i obecné postřehy. I proto jeho paměti vycházející spolu s rozsáhlými přílohami v takřka luxusním vydání zůstanou trvaleji v paměti. A nežádoucímu recenzentovi nezbývá než devadesátiletému jubilantovi popřát: Mnoga ljeta!

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.