Jiří Křesťan: Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu. Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2014. ISBN 978-80-7470-070-5.

Jako boční produkt rozsáhlé autorovy knihy o Zdeňku Nejedlém, o které jsme už v SP psali (SP, 2014, č. 5) vychází tato útlejší knížka o dirigentu Václavu Talichovi, na němž se Nejedlý „podepsal“, ale současně, jak autor ukázal, byl tento vztah přece jen trochu jiný, než se traduje. Češi o Slovácích a Slováci o Češích – nehledě na kulatá slova politiků o nadstandardních vztazích a velkém a ještě větším přátelství – vědí ve skutečnosti jen málo, zejména o peripetiích své minulosti, a tudíž ovšem i přítomnosti. Povrchové informace z masmédií a internetu ano, ale to hlubinné, to chce čas, četbu a neustálé srovnávání, abychom se pochopili a hlavně pochopili delikátní kapitoly našich národních osudů, jejich temnější stránky, pro druhého méně pochopitelné nebo zcela nepochopitelné. Talich ostatně není na Slovensku neznám: v roce 1949 začal působit u Slovenské filharmonie (až do roku 1952) – prý si ho vyžádali Laco Novomeský a Eugen Suchoň. Dalo by se říci, že Talichova poválečná dráha byla jako na houpačce: vše vrcholí až 1957, kdy mu Antonín Zápotocký předává titul národního umělce, ale už se Talich nacházel v předdveří smrti.

Křesťan je jako vždy citlivý: je to dáno už tím, že jako odborník, jenž pracuje s archívními dokumenty, se umí podívat i za ně, do lidské dimenze v pozadí. Tedy na jedné straně nemůže pominout Talichovu úlohu za Protektorátu Böhmen und Mähren, to, co mu vytýkali: kolaboraci s Němci, aktivní a někdy i zaujatou přítomnost na mnoha oficiálních akcích Němců a protektorátní vlády, přijímání ocenění. Ostatně i takového Emanuela Moravce můžeme pohlížet jako na lidskou tragédii, zvláště když známe jeho prvorepublikovou masarykovskou minulost. Krok za krokem sleduje Talichovy činy za protektorátu a nabídky, jichž se mu dostávalo a které někdy nemohl odmítnout, aby neohrozil svou práci, sebe, ale i jiné a českou hudbu a kulturu, jednal navenek loajálně, ale dokázal se nepříjemným nabídkám vyhnout, zejména těm vysloveně politickým. V časově přerývané kompozici knížky najdeme i Talichova vystoupení v SSSR, v Německu, jeho očištění po roce 1945 a další peripetie až k onomu roku 1957. Čtenáře také může napadnout latinské „Quod licet Iovi, non licet bovi“: nevím, jestli by běžný občan protektorátu byl po tom všem po roce 1945 očištěn, stejně jako Jakub Deml, který malému dekretu unikl jen za Nezvalovy podpory atd. Někteří jsou si prostě rovnější…ale na druhé straně: lidé významní jsou vždy pod větším tlakem…Tím Křesťanova knížka přesahuje dimenzi literatury faktu a stává se dílem takřka uměleckým, esteticky působivým příběhem jednoho lidského osudu.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce