Pavel Robert Magocsi: Národ odnikud. Ilustrované dějiny karpatských Rusínů. Texty k ilustracím Valerij Paďak. Z ukrajinského originálu s přihlédnutím k slovenské verzi přeložil Miloslav Kopecký. Vydavatelství V. Padala, Užhorod 2014. ISBN 978-966-387-092-2.

Rusíni: národ odnikud?

Po anglické (2006), ukrajinské (2006), rusínské (2007), rumunské (2007), slovenské (2007), chorvatské (2009), vojvodinskorusínské (2009) a maďarské (2014) verzi vychází kniha podpořená Jackman Foundation při Torontské univerzitě konečně i česky. Z toho všeho vyplývá jediné: stará česká představa, že meziválečné Československo bylo pro karpatské, přesněji v tomto případě podkarpatské Rusíny rájem, na který nemohou zapomenout, není rozhodně pravdivá a, jak známo, Češi na tomto území drželi často rozhodující pozice; Češi jsou pro Rusíny zjevně ze všech, kteří kdy „spravovali“ toto území, nejméně důležití, to jen pro pořádek, neboť mít iluze není zdravé. Jazyková mutace znamená, že by mělo jít v podstatě o stále stejný text, to by si však vyžádalo srovnání. Příliš nechápu, proč byl text přeložen do češtiny z ukrajinštiny, když přece existuje rusínština, dokonce ve více verzích. Ukazuje se totiž, že známá anekdota o člověku, který žil ve čtyřech státech a přitom se nehnul ze svého rodného Mukačeva, je ještě příliš krotká: komplexní rusínské území bylo součástí mnohem více států a Podkarpatská Rus je jen částí – i když jádrovou – teritoria obývaného tímto etnikem. Problém je v tom, že výklad delikátních historických událostí musí být velmi neutrální, aby vyhovoval Slovákům, Čechům, Polákům, Rusům, Maďarům, Ukrajincům, Němcům, Židům, Chorvatům, Srbům atd., s jejichž zájmy se zájmy Rusínů musely nutně střetávat. Češi a Slováci – nebo se jak se kdysi někdy říkalo Čechoslováci – dobře znají Podkarpatskou Rus a její osudy v letech 1919–1945, kdy se stala součástí Československa, později s Maďary odříznutým územím po Mnichovské dohodě, posléze zcela anektované opět Maďarskem (dříve součást Uher), a nakonec sovětskou Ukrajinou na Stalinův pokyn, jemuž asi Beneš nemohl účinně vzdorovat a asi se ho ani nikdo příliš neptal).

Kniha začíná příznačně Andym Warholem, vlastně Andrejem Warholou, který svým výrokem „Jsem odnikud“ autory knihy inspiroval. Ale tak to samozřejmě není: rusínské prostředí je heterogenní, ale poměrně rozsáhlé a Rusíni patří k národu, který svůj stát nikdy neměl a s největší pravděpodobností ani mít nebude. Karpatští Rusíni žijí na severních a jižních svazích Karpat, kde asi do počátku 20. století tvořili většinu obyvatelstva na teritoriu zvaném někdy Podkarpatská Rus (18 000 čtverečních kilometrů od řeky Poprad po horní tok Tisy, na území Polska, Slovenska, Ukrajiny a Rumunska). Tři čtvrtiny karpatských Rusínů žije na Ukrajině (Zakarpatská oblast), na Slovensku v Prešovské Rusi, část jsou Lemkové v jihovýchodním Polsku, jako přistěhovalci ve Vojvodině (Bačka) a v Sriemu v bývalé Jugoslávii a dnešním východním Chorvatsku, v Praze a na severní Moravě (po 2. svět. válce), v USA (v letech 1880–1919 se tam vystěhovalo 225 000 karpatských Rusínů – obývají většinou severovýchod a sever), Kanadě, Argentině, Austrálii. Problémem je už jazyk, jenž by měl vlastně být základním identifikačním znakem Rusínů, když už nemají vlastní stát. Ale i tu je situace složitá a vedou se tam mezi lingvisty spory, stejně jako kolem slov Rusín a Rusnák. I laik po spatření různých rusínských textů z různých dob pochopí, že základní směřování jde k sbližování s ukrajinštinou a vzdalování ruštině, i když – jak známo – na Ukrajině nejsou Rusíni jako národ uznáváni. Problém Rusínů, kteří mají naše sympatie už proto, že každý člověk nebo skupina lidí by měla mít možnost volit si národní identitu svobodně, je neexistence vlastního státu a neustálé zpochybňování jejich národní identity, vynucované nebo pragmaticky zdůvodňované přijímání jiné identity – ukrajinské, polské, slovenské apod. z důvodů přežití, nemluvě násilných transferech, tzv. výměnách obyvatelstva a transportech, které rusínské etnikum decimovaly, rozptýlily a vzdálily od jeho původní vlasti. Upřímně řečeno nevím, jaký bude další rusínský osud, ale přál bych mu, aby byl lepší než ten dosavadní. Zde ovšem záleží na samotných Rusínech, zda chtějí udržet svou identitu a rozvíjet především svůj jazyk a kulturu. Od toho se ostatně odvíjelo i národní obrození v 19. století – doba je však těmto snahám nakloněna nyní mnohem méně.

Kniha je dobovým průvodcem po minulosti a současnosti Rusínů, kladně hodnotím její objektivitu nebo aspoň snahu o ni, absenci nacionalismu, její racionalismus a střízlivost. To, co je slabou stránkou, je čeština knihy: chtělo to prostě důkladnější jazykovou revizi. Dobrá je grafická úroveň knihy, vyobrazení, názorné mapy, dobové fotografie, které z knihy činí rusínské opus magnum.

Závěrem snad jedno doporučení, které je však jistě vázáno financemi a kreativními možnostmi: napsat knihu o Rusínech speciálně pro národy, které toto území ovládaly nebo ovládají svými (v podstatě národními) státy. Nejde o to, aby se psaly pokaždé jiné dějiny, ale o zdůraznění oné vztahovosti, jež tu musela být kvůli objektivitě a obecnější použitelnosti potlačena. To by jistě příslušné čtenáře oslovilo více. Kniha je i tak významným edičním činem. Nyní by mělo následovat masivní vydávání literatury v rusínštině, překlady ze světové literatury a nová tvorba a hlavně: bez jednoho jediného rusínského spisovného jazyka nelze pokročit dále, přílišná rozptýlenost norem, nejasnost, rozkolísanost je vždy škodlivá a vytváření kompaktního národního celku nenapomáhá. To je ovšem velmi těžké, ne-li nemožné. Lze se sice opřít o tradice rusínského obrození z poloviny 19. století (A. Duchnovič aj.), ale hlavní práci musí udělat rusínská inteligence sama: nevím, zda na to má dost sil, vůle a chutí – po všech těch tragických peripetiích, jimiž Rusíni v 19. a 20. století museli projít.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce