Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném. Torst, Praha 2014. ISBN 978-80-7215-472-2.

Kdysi redaktor brněnského katolického nakladatelství Petrov, později sám úspěšný nakladatel, básník-multimilionář, kdysi Pluháček, nyní Reiner (o tom dal už řadu rozhovorů), do jisté doby monopolní vydavatel Vieweghových bestsellerů, je sám sebevědomým literárněvědným badatelem, tvůrcem žánru, jenž kdysi v 70. letech 20. století v knize o Dostojevském (česky jako Dostojevskij a jeho svět) Boris Bursov – tzv. badatelský román, módní tvar na pomezí fact and fiction. Objektem je jeho milovaný básník, spíše Básník Ivan Blatný (1919–1990), syn brněnského expresionisty Lva Blatného (1894–1930), který jako mladý komunista těsně po únorovém převratu roku 1948 zůstal v Anglii. Emigrace byla pro něho tíživá: jednak obava ze msty československé tajné policie, jednak nové prostředí a jeho obtíže – básník psychicky onemocněl a vlastně do konce života se léčil. Celá historie se zdravotní sestrou, která zjistila, že ty čáranice, které pacient dělá, jsou básně v cizím jazyku, byla už mnohokrát v českém prostředí propírána: Reiner zjistil, že Blatný psal poezii doslova až do smrti. Je to pěkná kniha, řekl bych, že fikce se tu projevuje spíše v pěkném jazyku, lehké ironii, suverénních (asi až moc) formulacích, jimiž autor častuje i samotného Blatného, ale je kritický i k těm, jež se s Blatným stýkali před rokem 1989, ať už to bylo z jakýchkoli důvodů – nebo od každého trochu. Krásně, nákladně vybavená kniha, jak se na autora a bohatého člověka sluší, na niž podobně chytří autoři budou u nás čekat marně, vydaná v prominentním nakladatelství, je vhodná jako dárek začínajícím básníkům, aby viděli, co to je býti básníkem, i když dnes je stejně všechno jinak. Kniha je brilantní analýzou Blatného počátků spojených s Brnem a okolím Obilního trhu (nachází se nedaleko jádra dnešní Filozofické fakulty, dům je opatřen příslušnou tabulkou), ale Reiner jako básník se noří opravdu do hlubin básníka jako bytosti a do jeho artefaktů: je to místy fascinující a – kdybych se nestyděl za tak nadnesené hodnocení kohokoliv – geniální.

A to i tam, kde s autorem cestujeme do staré dobré i méně dobré Anglie: Reiner je věcný, konkrétní, někdy až nelítostně, od popisů duševních pochodů až po fyzické problémy starého člověka. Je jasné, že Reiner má svou představu Blatného a že ji bude hájit až do těch hrdel a statků, ale že má vše dost dobře dokumentováno. Dostal se k soukromé korespondenci, někde si zafabuluje, ale jen místy – aspoň myslím. Na můj vkus je tu poměrně jednostranně vyložen jeho politický osud a to, co se s ním dělo po roce 1945, byť právě let Protektorátu Böhmen und Mähren se kniha dotýká intenzivně, barvitě; zde je Reiner nejumělečtější, esteticky nejpůsobivější. To, jak se Reiner razantně zmocnil svého tématu, jímž se zabývá poměrně dlouho, je sympatické; současně je tu na můj vkus až příliš mnoho sebevědomí. I když má dílem pravdu, psali o Blatném před ním a budou psát i po něm. Reinerova kniha má však v „blatnologii“ význam zásadní.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce