Jiří Vondrák: Bulat Okudžava. Od Nohavici k Provázku. Dobrovský, s. r. o., v edici Omega, Praha 2014. ISBN 978-80-7390-224-7.

Jiří Vondrák (původně Vondráček; vysvětlení si můžete najít na <http://www.ibestof.cz/film-a-divadlo/jiri-vondrak---reziser-spisovatel-hudebnik.html> (další údaje jsou také na internetu), je hudebník, textař, spisovatel, dramatik, tedy muž mnoha řemesel a lze říci, že všechna svým způsobem umí. Jeho kniha o skvělém ruském sovětském písničkáři gruzínsko-abcházského původu, také ovšem autorovi historiozofických románů, dlouholetém členu Komunistické strany Sovětského svazu, který však patřil spíše k jejím „disidentským“ členům, milovníkovi moskevského Arbatu, není tradiční monografie, ale rekapitulace Vondrákových zážitků s Okudžavou, když si usmyslel, jsa inspirován těmi, kteří se Okudžavova písničkářského odkazu, byť hodně opožděně, chopili, uspořádat jeho koncerty v Brně a Praze. Měl v tom nejprve smůlu, neboť s Okudžavou se pořád něco nepříjemného dělo: vážná operace, angína apod., na koncerty čekali lidé, ale marně a jednou zaskakoval i Jaromír Nohavica, až nakonec to v obou městech vyšlo, i když mediální odezva byla zprvu chladná: bylo poměrně krátce po událostech roku 1989 a vše sovětské nebo ruské bylo pokládáno za odpad. Našli se však osvícení lidé, mezi nimi i Vondrák, ale i jiní, třeba podnikatel Plašil, šéf firmy Alta. Je to jistě záslužné, stejně jako natočené filmy, popis návštěvy v Peredělkině, senzační scénka s opilým Jelcinem, který vypadl z auta při vítání navrátivších se vojáků z cizích zemí v Moskvě. Vondrák patří k těm, kteří jsou oslněni ruským fenoménem, i když jen některými jeho rysy, jakoby znovu objevuje to, co Češi už dávno objevili v 19. a v první polovině 20. století, ale raději na to vše zapomněli, což ovšem nijak nesnižuje hodnotu jeho poznávání a kvalitu jeho činnosti. Jelikož jsem se sovětskou literaturou před rokem 1989 poněkud zabýval i literárněkriticky, a to nejen ruskou, snažím se vidět trochu za roh: Vondrák – jistě spíše pro naše mladé – popisuje i politické pozadí Okudžavova vystoupení v SSSR, spojuje je s „táním“, Chruščovem, Stalinem a destalinizací, Brežněvem apod., ale je to hodně schematické. Kniha obsahuje různé výpovědi českých umělců k Okudžavovi a historii jejich seznámení, výborné je např. vyjádření Petra Ulrycha, ale i jiných. Přesto mám z tohoto protrahovaného setkávání s ruskou či sovětskou kulturou smíšený dojem, který jen potvrzuje celou podivnou českou recepci ruského fenoménu – na rozdíl od Slovenska: Češi, kdysi světem pokládaní za nejlepší zprostředkovatele Ruska a jeho prvotřídní znalce, jsou nyní dávno odsunuti na vedlejší kolej: „zásluhu“ na tom má nejen sovětizace po roce 1945 a 1948, tzv. normalizace, tedy vnucování všeho sovětského a ruského, ale také naše vlastní trucovitost a dlouhá neschopnost jemněji diferencovat. Češi a Rusko – jsou jevy, když už nikoli nepřátelské, tedy alespoň mimojdoucí, kolemjdoucí. Anomální, tedy nikoli komplexní, ale přísně a uměle ideologicky rozdělené vnímání Ruska je fenomén, jenž by se sám o sobě měl stát objektem trvalého vědeckého zájmu. Toto česko-ruské míjení, jež není vina autora ani Okudžavy, je z knihy patrné. To nesnižuje ani Vondrákovby zásluhy, ani Okudžavovu vděčnost, ani to, jak právem oceňuje Vondrákovy interpretace vlastní tvorby, jeho překlady. Vondrákova ruská mise je hodna ocenění a uznání, ale průnik do fenoménu Ruska – třeba skrze Okudžavu, od knihy nečekejme. Sám si ovšem na brněnský koncert Bulata Okudžavy nemohu nevzpomenout, mám i jeho nahrávku, ale nebyl jsem tam. Předpokládal jsem, že toto míjení se tu projeví. Především v nepochopení skutečné ruské situace, v nesouladu, i když snaha tu byla, mezi vyhraněným obecenstvem s jinou dějinnou zkušeností, a Okudžavou s jeho bolestí z ruské tragédie, doplněné Okudžavovým úsilím to překonat, třeba zdůrazňováním v dané chvíli poněkud naivně trapné písně o Husákovi, jeho snaha vtlačit se do atmosféry, jež byla úzce specifická, ono pro mě nesnesitelné zjednodušování, zplošťování a schematizace jeho tvorby, jež z toho vyplynuly. Ani to však nijak nesnižuje Vondrákovy zásluhy o pozdní návrat Okudžavy do českého prostředí a k české kultuře – to třeba jasně říci. Pokud jde o ono míjení. Vzpomínám si na jednu návštěvu slavného Valentina Rasputina v Brně 80. let. Dva tehdy mladí literáti s ním vedli rozhovor, v němž se oni ptali na jistoty, a on odpovídal slovem „istina“, tedy filozofická pravda. Berme to jako jazykový emblém tohoto míjení, stejně jako moji dětskou vzpomínku na „družební“ setkání se „sovětskou“ delegací (byli to Estonci, to jsme ovšem tehdy nevěděli, mluvili rusky), kde jsme jako děti zpívali tzv. sovětské písně typu „Podmoskovnyje večera“ a oni se na nás posmutněle dívali: ten pohled se mi vpil do tváře, ale uvědomil jsem si ho až mnohem později, když už jsem věděl… Ať tak či onak vyvolává Vondrákova kniha spoustu úvah širšího dosahu a to je dobře. Možná je ona sama důležitým mezníkem v českém docenění ruského fenoménu vůbec nebo aspoň relativně úspěšným pokusem o něj.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce