Vladimír Barborík: Hľadanie rozprávača (Prózy Vincenta Šikulu). Literárne informačné centrum, Bratislava 2014. ISBN 978-80-8119-077-3.

Ivo Pospíšil

S podporou grantu VEGA vychází péčí LIC pěkná monografie o Vincentu Šikulovi, i když jen z určitého zorného úhlu. Tím jsou dobové souvislosti Šikulovy prózy, geneze její poetiky, ale také dnes tak módní kontext naratologický. Vždy se podivuji, jak literární věda propadá módám snad ještě rychleji než ženy na přehlídkových molech: jednou je to mytologie, podruhé čas a prostor, potřetí topologie a topografie, počtvrté narativní strategie, počtvrté mlžně všeprostupující tzv. kognitivní přístupy, jindy zase kulturologie a areálová studia; méně je tu serióznosti hloubky. Těmto úskalím se autor vyhnul: zvolil svůj postup chytře: vše nebo mnohé se sice točí kolem vypravěče, ale jinak jde o klasickou syntetizující monografii – jak by řekl Viktor Šklovskij – se stupňovitou kompozicí. Na počátku stojí 60. léta jako určité preludium Šikulovy rané prózy, druhá kapitola je vlastní výklad jádra spisovatelovy tvorby, zejména románu Majstri včetně literárněkritické diskuse. Barborík vstupuje do svého problému spíše in medias res, je to postup ozvláštňující a čtenáře zneklidňující a to je dobře. Pro Barboríka je základním signálem pro rozpoznání žánru díla kromě kvantity a vnitřního uspořádání také vypravěč a fabulátor – rozdíl i přes autorovu snahu není příliš funkční. Řekl bych, že se autor na jedné straně snaží teoretizovat o konstruování Šikulovy prózy, ale méně ji skutečně rozebírá, na straně druhé se snaží ukázat vnější souvislosti jeho tvorby, ať už společenské nebo celkově recepční nebo dokonce sebereflexní, jak ukázal v poslední části Povedať viac – tu pokládám za nápaditou. Spojení vlastní analýzy díla a jeho ohlasů a souvislostí je sice ambiciózní, ale knížku trochu dekonstruuje, zbavuje koncentrace a hutnosti, nutí do publicistického „referování“. Barevné rozlišení textu není dobré, zase spíše odpoutává pozornost od podstatného. Tématem o sobě je teoretická opora: sekundární literatura je hodně „pročištěná“, chybějí tu důležité a užitečné věci slovenské i mimoslovenské, podstatné pro hlubší teoretické pochopení Šikulova díla z hlediska žánrového/genologického, naratologického a syžetologického; slovníkové příručky jsou sice komfortnější, ale o to nepůvodnější a schematičtější. Co mě upřímně překvapilo aneb světská sláva polní tráva: málo Hodrové, kterou se jinak v odkazech plýtvá, a zcela se nám vytratila kdysi oslavovaná slovenská teoretička par excellence Nora Krausová. Tím nechci nijak snížit faktografický, syntetický a analytický přínos práce, ale zdá se, že je přece jen méně sourodá, což místy vyvažuje nápaditost a zmíněný teoretický přesah.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.