Jiří Vejvoda: Co vysílá svět. K vydání připravil Milan Pokorný. Radioservis, Praha 2015. ISBN 978-80-87530-49-8.

Ivo Pospíšil

Je snad symbolické, že Slovák Peter Duhan, donedávna ředitel Českého rozhlasu, opatřil velmi dobře zredigovanou knihu citlivou předmluvou, v níž doslova píše: „Znám hodně různých teoretiků a také rádoby odborníků, kteří na tisíc způsobů dokáží formulovat, co to je veřejná rozhlasová služba, a dokonce tvrdí, že objevili a že chápou esenci veřejnoprávnosti. Jiří Vejvoda se nenamáhá teoreticky ohýbat pojem veřejnoprávnosti a nehledá psychologické a sociologické zdůvodnění pojmu veřejná služba. Plně si vystačí se svými zkušenostmi rozhlasového profesionála, se svým citem rozpoznat za slovy myšlenku…“ Vejvoda se médiím věnuje řadu let, jako moderátor se etabloval od 90. let Hovory z Lán s Václavem Havlem a cyklem Káva u Kische s Otou Nutzem – byly to elitní pořady té doby reflektující tehdejší poněkud idylickou atmosféru a tehdejší iluze – za ní se bohužel děly věci méně idylické. Jako prominentní novinář měl možnost cestovat s politiky a vidět je bez příkras. Vejvoda je slušný ve smyslu dodržování etiky, to však neznamená, že nemá ostré vidění a hlavně: ten, kdo něco ví, hlubinně, nikoli povrchově, je ve svých soudech obezřetný a mluví až tehdy, kdy má co říci. Snad svou kvalifikaci a své etické krédo bude moci výrazně uplatnit i jako místopředseda rady Českého rozhlasu.

Kniha se skládá z řady areálově klasifikovaných kapitol či oddílků, v nichž autor popisuje charakter rozhlasového vysílání. První oddíl se týká západní Evropy s názvem „Multi a Kulti“. Podstatná jsou líčení francouzského rozhlasu, belgické rozštěpení, problémy Dánska, Irska, Rakouska apod. Dost mě mrzí, že Vejvoda přijal bez skrupulí to studenoválečnické a v podstatě axiologicky diskriminační dělení Evropy, které přežívá v myslích západních politiků i občanů jejich států na Západ a Východ: Rakousko je na Západě a Česká republika ve střední a východní Evropě. To je pro mě z mnoha důvodů historických a současných zcela nepřijatelné. Rozhlas přirozeně reflektuje širokou plochu problémů různých zemí. Jelikož Vejvodovy texty obepínají 90. léta 20. století až po 10. léta 21. století, je zřejmé, že řada faktů a názorů již poněkud zastarala, ale i jako retro nepůsobí neinvenčně, naopak nastavuje zrcadlo dnešku a ukazuje – možná i nechtěně – jak to to bylo nebo jak se to mohlo vyvíjet jinak… Pod názvem „Tamtamy plné energie“ se přenášíme do Afriky a jsme překvapeni, jak se tam rozhlas rozvíjí a jakými peripetiemi procházel a prochází: nový vývoj postavil Afriku do role ztroskotance a zase vinou naší, tedy euroamerickou, v níž bychom zdůraznili tu poslední složku kompozita: příklady Súdánu, Somálska, nejnověji Libye a Egypta jsou příklady selhání této politiky vývozu „demokracie“ na křídlech bombardérů… a počátkem rozvratu, jenž může rozvrátit Evropu a postupně celý svět. Vejvoda nepomíjí ani Asii, střední východ a Oceánii – „Světadíl v pohybu“, je to místy hodně exotické, ale všude žijí lidé a teprve tu si uvědomujeme, jak jsme sebestřední a jak málo víme. Severní, Střední a Jižní Amerika jsou objektem předposledního oddílu. Text z roku 2014 už vidí tzv. regulovanou svobodu: 90. léta odplynula do nenávratna a s nimi i literární představa tolerance – jsme zase někde na konci 30. let minulého století? Další oddíl si Vejvoda ponechal pro střední a východní Evropu. Ke kapitole o „babičce veřejnoprávnosti“ – BBC – uvádí: „V mnohém byla – a dosud je – vzorem korektnosti, zdrženlivosti, spolehlivosti. Jakkoli příznačně britsky konzervativní, nasála v převratných šedesátých letech vítr změn. Zachytila a získala mladé posluchače, aniž ztratila dospělé a zralé. Nyní se BBC, pod jejíž střechu se k rozhlasu už dávno přidala televize, vyrovnává s dalšími proměnami okolního světa, vlastního rozpočtu i lidských selhání. Ač v seniorském věku, stojí na další křižovatce.“ Poezie a rozhlas se zdá být dnes už démodé, ale právě k části o BBC se hodí básně Siegfrieda Sassoona, zkušenosti z hrozné světové války, té první. Vejvovody glosy, úvahy a v podstatě místy až eseje jsou nasyceny jmény, názvy, údaji a historkami a představují nenahraditelnou zásobárnu pro historika světového rozhlasu, pokud se někdo takový kdy objeví – právě Vejvoda sám by k tomu měl skvělé předpoklady. Nehledě na krize a strašnou scenérii dnešního světa, Vejvoda rozhlasovému médiu věří. Snad má pravdu.

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.