Karel Sýs: Básně všeho druhu. Ilustrace Kamil Lhoták. Vydavatelství Zdenka Brožová, Periskop, v edici Báseň na sobotu, sv. 28. Příbram 2015.

Ivo Pospíšil

A opět přichází Básník. Po špičkách, ale i s lomozem a hlukem, jemný a lyrický, ale i drzý, epický, expresivní až k obhroublosti, ale milé, také však jdoucí na dřeň vnímání, tvůrce básní, který to vybalí tak, jako – kdyby to nebylo rouhání – Bůh řekl „Budiž světlo“. Titul Básně všeho druhu je taky citátový jako ostatně mnohé v Sýsově díle, jež je obrovitým palimpsestem české poezie, literatury, politiky, českého života, a i když tomu čtenář všemu hned nerozumí, dýchne to na něho tak, že to pochopí v jeden moment jako zjevení. Nikoli básně, ale práce všeho druhu přece nabízel jak Ferda Mravenec, tak brouk Pytlík z dílny československého propagátora ragby Ondřeje Sekory (1899–1967), rodáka z Králova Pole, tehdy vesnice u Brna. Tedy na jedné straně ta česká plebejskost, ale současně to všeobjímající pojetí. Mezi „básněmi všeho druhu“ najdeme miniatury, delší básně, satiry, ale také je tu Sýs ztlumenější, jaksi zprostředkovanější, ale o to působivější, silnější. Je tu všudypřítomná smrt a její očekávání, téma maminky, která už není, téma permanentní ostrakizace a společnosti, v níž vládne bezčasí a beznaděj, někdy jde ze slov jeho básní mráz po zádech, ale z toho je tu pohlazení, i když doslova v předdveří všemocného zániku. Těžko se o takové básnické sbírce píše, těžce se prožívá, ale na ten dech věčnosti, na slzu – vodu, co je sama (F. Halas) – z našeho slzavého údolí stojí za to stát frontu, než se dveře takové poezie otevřou. Mezi otevřenou erotikou skřípne Záznam o milování s andělem, sen o mrtvé milence, z něhož se básník probouzí do svítání, kdy mrzne, až praští závistí a záští. Nebo básnické reminiscence Ukrajiny a Ruska, cestovní zážitky, jeho Rychnov nad Kněžnou a Písek, jeho židovská rodina. A neustále myšlenka na to, že skutečný život je někde jinde; řekl bych, že tento Sýs je z celého Sýse nejmetafyzičtější, ale je to – jako u něho vždy – metafyzika svého druhu: „Jedno je jisté: / nic není jistého / Možná, že žiju za někoho v budoucnu / a jen čekám / jestli mi Karel IV. podepíše vopušťák.“ (s. 23). Nebo mrtvý chlapeček z básně 10. října nebo neustálé snové vidiny maminky, která ho zve do svého světa za hranou, nebo nádherná báseň Balbín kontra Koniáš prosycená literárními citáty a aluzemi s věčnou myšlenkou ostrakizace básnické tvorby. Kdo dnes pochopí tyto verše z hořce ironické básně Český týden Anno Dominy 2014: „Hledám smysl dějin na pátek: / dva kroky vpřed a deset nazpátek / V sobotu / děti z ČKD odhlasujte robotu!“ (s. 151). A nakonec Návrat nežádoucí: „Dědečku, proč jsi mne opustil / dědečku lama zabachtani / El Al tě do Secesse dopraví i v pátek / hvězda určitě ještě nevyšla / navíc je zataženo / Zasadil jsem ti kámen do chodníku / tam kam sis odložil kufr / který už nebudeš potřebovat / Tvé dvouplášťovky obdrží velitel ponorky / tvou břitvou si podřízne štětiny Pinďa Jöckl / tvými vlasy vycpou sedadlo Heydrichova mercedesu / tvé vlasy rozežerou jeho slezinu…“ „Přijdu ale jen na dvě deci vína / Spěchám na vlak do Terezína!“ (s. 209). Nebo Nezval jako široký sporák, na kterém si každý přihřál polívku, a ještě zbylo na česnečku pro ty, co denně svítí, ale nikdy neviděli Edisona, a když básník umřel, přihřály se i zmije, neboť hadi potřebují teplo, když jim zmrzne pero, viďte, pane Nulo, pane Nicko, pane Zero. Jak to napsat líp? Sýs věří v to, že poezie nezná témat vysokých a nízkých, že je to křísnutí, v němž promlouvá věčnost, hudba sfér, hlas jiného, lepšího světa. Je to současně „poezie na druhou“, sama poezii obsahuje, vstupuje do ní česká poezie, ale i próza, politika, české mýty, bída i slast každodennosti. Je to těžká poezie, hodně spjatá s aktuálností, ale současně ji razantně přesahující. To se nedaří jen tak někomu.