Ivan Dorovský: Bibliografie. Brno 2016.

Ivan Dorovský: Studia balkanica et slavica II. Společnost přátel jižních Slovanů v České republice, mimo edici Knihovnička poezie a prózy jižních Slovanů, sv. 19, TRIBUN EU 2016.

Ivo Pospíšil

Názvem této recenze jsem kdysi pojmenoval jednu svoji stať a svazek k jednomu z autorových jubileí a editoři to přijali. Takže to opakuji, neboť tento dvojklaný ráz Dorovského osobnosti a tvorby tyto dvě knížky jen potvrzují. Ivan Dorovský (nar. 1935, ale fakticky ještě dříve, to se ostatně dovídáme z jeho pamětí S domovem v srdci, které před časem – 2014 – vyšly). To, co nutno z jeho bibliografie, jež vůbec není nudným čtením, vyzvednout, je její tematické a problémové rozpětí, všestrannost, multilingválnost a multikulturnost, schopnost psát o více jazycích a literaturách, zření k českému kontextu, obrovitá publikační plodnost. A hlavně: autor svému oboru slouží, píše recenze, komentuje, kritizuje – to je to, co v naší rivovitosti často zcela chybí a smysl pro to nemají zejména mladí, začínající badatelé, kteří nechtějí v postupující kariéře ztrácet příliš času komentováním prací těch, kteří už věkově nemají budoucnost, ledaže by od nich něco potřebovali. Chybí neosobní zaujetí problémy, otázkami, řešením nových úkolů, také polemikou, nikoli však osobním napadáním, jak jsme toho někdy svědky. Když se začteme – kdybychom ovšem našli čas – do recenzí našich učitelů a učitelů našich učitelů, uvidíme, jak jsme většinou dosti ubozí: recenze byly často nejen posouzením knihy, ale i výkladem vlastní koncepce, zásadním metodologickým podnětem, prostě něčím, co se citovalo a na co se odkazovalo. Heslo Jana Lucemburského („Ich dien“) jako by jim/nám bylo cizí. Dorovský je pravým opakem a naštěstí není zcela sám, ačkoli, jak už řečeno, chtělo by to tuto službu posílit zejména v mladé generaci. Nelze než ocenit, že vydání bibliografie podpořil Magistrát města Brna a Jihomoravského kraje – dostat takovou podporu – jak z autopsie vím – není jen tak.

Soubor studií a dalších materiálů je již druhým dokladem takových Dorovského výborů z vlastní tvorby. Tyto studie a drobnější články jsme mohli číst v některých periodikách, mj. i v časopise Slovanský jih. Již úvodní Putování J. A. Komenského na Balkán zaujme materiálovou nasyceností a kritičností, stejně jako pojednání o pozapomenutém Arnoštovi Geradovi (1916–1942), prvorepublikovém balkanistovi Masarykovy univerzity, který již své nadání a znalosti nemohl rozvíjet, neboť zahynul jako oběť holokaustu. Důležitá je původní studie Co dal Balkán evropské a světové kultuře a civilizaci, názvem snad připomínající slavný český svazek Co daly naše země Evropě a lidstvu z osudových let 1939 a 1940. Dalo by se toho říci mnohem více, například o dopisech Otona Berkopce Viktoru Smolejovi, o jinojazyčných statích (recepce Iva Andriće u nás, o rusko-makedonských vztazích), ale i publikace regionální (recenze na knihu o Mikulově), o Miloradu Pavićovi, a co je nejcennější – Dorovský byl a je také rozený polemik, zvláště když je odborně, ale i lidsky motivován. To je případ recenze na knihu Konstantinose Kokosise v kontrastu k vcelku kladně přijímané knížce Tassuly Zossakiové-Healey Řecký politický exil a národnostní menšina v českých zemích (2013); zatímco první pokládá za lživý politický pamflet, druhou za mnohem racionálnější, i když i zde řadu věcí vytýká. Problém spočívá ve známém konfliktním vztahu řecko-makedonském, hlavně však v ideologickém výkladu historických událostí a národních identit, mezi něž patří i řecká občanská válka se zásahy britské armády v poválečném období. Dvě recenze věnuje sledování tradice Franka Wollmana.