Helga Flatlandová: Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď. Přeložila a doslov napsala Miluše Juříčková. Větrné mlýny, Brno 2015.

Ivo Pospíšil

S podporou Evropské unie a norské nadace NORLA vychází román poměrně mladé norské autorky (roč. 1984) zásluhou známého brněnského nakladatelství, kterému se daří zcela pravidelně získávat na svou činnost vydatné podpory ze všech stran, a hlavně překladatelky, norské rytířky, docentky Masarykovy univerzity, jež tu opět projevila svou zdatnost překladatelskou i literárněhistorickou, když román i jeho autorku představila českému čtenáři ve stručném doslovu. Příběh čtyř mladíků, kteří zahynou při misi v Afghánistánu, je současně dost dramatickou historií nového a starého Norska, jak je představena na životě zapadlé vesnice. Revoluce poznamenaly celé uplynulé století, ale probíhají stále a všude, a to nejen na ulicích a v rovině sociální a politické, ale také mentální a etnické: to se týká právě Norska, jenž se ze země „v druhé řadě“ stalo bohatým státem se specifickou vnitřní a zahraniční politikou a někdy jen těžce pochopitelnými jevy, často i návraty do minulosti a reminiscencí dějinných zákrutů. Současně se uvnitř láme starý styl života, do norské vesnice zasahuje nový svět. Vlastnosti severské literatury, které svou depresivitou a podivností zasáhly již naše předky na počátku minulého století a ještě později, se promítají i sem, do temných popisů, ubíjejících scenérií, strachu, odcizení, beznaděje – román rozhodně není útěšnou četbou, včetně motivu cesty, kterou se protagonisté vydávají, jako nejistého východiska. A hlavně nedostatek lidské komunikace: to je ostatně dominantní téma celé moderny, hlavně germánské, přesněji anglosasko-skandinávské, po celé uplynulé století. Nemyslím, že by nám autorka odhalila nějaké nové literární umění, ale dobře zachytila proměny, možná tragické, své země, popsala chaos vnější i vnitřní a vše to, co vedlo a vede k proměně starých ctností v nejistoty nové doby. Jen malá poznámka k Baudelairově básni Cesta (Le voyage) z Květů zla (Les Fleurs du mal, 1857), z níž autorka čerpá motivicky i v názvu. Překladatelské kopí s ní zkřížilo několik osobností a opravdu nevím, zda Pelánův překlad, na nějž je tu odkazováno, je ten nejlepší – byli to mj. Jaroslav Goll, Svatopluk Kadlec a hlavně Karel Čapek (viz překladatelčin doslov, s. 217). Řekl bych, že román ukazuje především na krizi identity a hodnot, která Evropany vede do vzdálených dobrodružství, jež poněkud kopírují jejich koloniální předky v posedlosti mesianistickým mýtem, jemuž Evropa, a nejen ona, v posledních letech propadají. Každá země by se měla starat o propagaci své literatury v zahraničí, tedy hlavně o překládání. Norsko to dělá a také naše nordistika prodělala za poslední desetiletí dobrou proměnu, využívajíc ovšem i severské konjunktury. To implicitní navazování na českou tradici oslnění evropským severem je potřebné, i když současně odhaluje všeobecnou krizi evropanství, jež se dotýká nejen Skandinávie.