Kontinuta a miera kreativity. Eds: Marta Keruľová, Silvia Lauková. Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, Katedra slovenskej literatúry. Nitra 2015.

Ivo Pospíšil

Proti zdůrazňování neposkvrněné inovace stojí poukázání na literární navazování: ostatně postmodernismus z toho přímo vychází tak, že spojuje kontinuitu s kreativitou, jak se to uvádí v titulku sborníku vydaném nitranskými slovakisty za podpory grantu VEGA. Problémem je vnitřní scelení, metodologická provázanost, a tak tomu bylo takřka vždy: málokdy se podaří dohodnout se na několika tezích, které by posunuly vědění v této oblasti trochu dál. Nicméně i tak je svazek dobrým pohledem na to, co se v daném tématu dá vymyslet, ať už jde o studii Hany Bočkové o jisté fázi vývoje žánru cestopisu (škoda, že není víc skutečně genologická), o žánru sporu v práci Eriky Brtáňové, o humoristické poezii v doznívajícím slovenském romantismu z pera Petry Kaizerové. Zuzana Kákošová pojednala o inspirativnosti klasické filologie pro slovakistiku, Marián Kamenčík se vrací ke svému výzkumu příležitostné poezie, koeditorka Marta Keruľová publikuje svoji italskou přednášku z jiného kontextu o duchovní a kulturní dimenzi děl Cyrila a Metoděje. Také další autoři se věnují spíše žánrové tematice, včetně autora těchto řádků, jenž se pokusil tyto návraty nějak zobecnit, včetně další koeditorky Silvie Laukové, která se vrací k cyrilometodějské tradici v moderním básnickém textu. Je jistě řada dalších ploch, kde by se dala tato návaznost sledovat: méně představená směrovost literatury, různé kategorie poetiky, styl, syžet, naratologie – to zůstalo poněkud stranou asi proto, že se participanti dívají na literaturu především žánrovým prizmatem, a ani to není málo, spíše naopak. Problémem je ještě jazykově kulturní vymezenost nebo omezenost, chtělo by to možná větší rozptyl i do oblasti tradiční germánské, anglosaské, románské, slovanské, baltské a jiné filologie, tedy integrační pojetí, ale to snad přijde časem. Určitě by se v takových výzkumech mělo pokračovat, neboť, jak jsem tam napsal, ona revitalizace starých literárních útvarů je spíše dokladem jisté úzkosti člověka z toho, co bude, nejistoty ze světa, který se dal do pohybu, a nevíme, kde tento pohyb skončí.