Literárny život v minulosti a dnes. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Literárne akcenty II. Zostavil Dušan Teplan. Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, Nitra 2015.

Ivo Pospíšil

Určitým pendantem k sborníku o imitaci, aluzi a plagiátu je svazek o literárním životě. Zdá se, že příslušná katedra Filozofické fakulty Univerzity Konštantína Filozofa se soustřeďuje na vskutku podstatné okruhy dnešní literární vědy a její přesahy. Svazek se dělí na dvě části. Jedna se věnuje spíše minulosti, druhá tzv. současnosti, někdy je však těžké je rozlišit. Ivona Kollárová se zabývá josefínskými brožurami jako čtenářským fenoménem, nástrojem filozofie osvícenství. Novým pohledem popatřil na regionální literaturu Hlohovecka Marián Kamenčík; jde mu o příležitostnou literaturu a její žánrové podoby: jde mu o spojení společenského a kulturního života, o motivaci příležitostného psaní včetně objednávek, na relativně velkém prostoru pojednal svoje téma důkladně a využil při tom svých dřívějších výzkumů. Někdy se zdá, že se pojem „literární život“ zdá příliš široký, tedy jako „život literátů“: to je patrné v práci Kataríny Vilčekové (Publicistické počiny Andreja Radlinského) nebo v líčení rumunského věznění Rudolfa Fabryho (Dušan Teplan) či ve vojenském účinkování Jána Motulka (Jozef Brunclík). Viera Žemberová naopak vrací míč do hry svým pojednáním o metavztahu (literární život v reflexi G. Vámoše), naopak stať Radoslava Raffaje se více vrací k tradičnímu chápání literárního života v těžkém období 40.–50. let. Všechny studie o současném literárním životě jsou celkem vzato velmi dobře napsané, a to jak práce Jaroslava Šranka o komunitárnosti současného kulturního života, který obsahuje i extrapolace a návrhy, Petra Hrtánka (román Emila Hakla Skutečná událost), Veroniky Rácové (crowdfunding jako způsob financování literatury) a Jána Gallika (literární život duchovní tvorby dnes; v podstatě jde o to, jak se daří tzv. duchovní tvorbě).

Co je podstatné: právě v této partii se nedovídáme o podstatě a povaze literárního života v současnosti de facto nic: první otázka je, jestli dnes vůbec nějaký literární život je, další se týká vydavatelské politiky, kulturní politiky státu a nakladatelství, grantových systémů, ideologické a zájmové ostrakizace, svobody slova a jejího podvazování, cenzury otevřené a skryté: to jsou bolestné otázky, včetně spisovatelských organizací a osobních vztahů mezi spisovateli a jejich korporacemi; o tom se sice hodně hovoří, ale už podstatně méně píše a nikdo se tím seriózně a do důsledků nezabývá, je to téma „neslušné“, ve společnosti nevhodné, tabuizované.

Dalším problémem je do značné míry absence teorie: literární život není jen popis aktuálních nebo minulých jevů, ale také jeho obecných rysů: literárním životem se nezabývají literární vědci poprvé, je zde tradice impresionismu 19. století, W. Hazlitt, kulturně historická škola, „litěraturnyj byt“ pozdních ruských formalistů (zejména B. Ejchenbauma na konci 20. let 20. století), podobné jevy po roce 1945 a dál, na to je třeba navázat. Potom to vypadá, že vše začalo nyní a právě v tomto sborníku: tato historická vyprázdněnost je ostatně znakem dnešní doby, kdy se často objevuje objevené a nenavazuje se na tradici a kdy se projevuje záměrná i nezáměrná diskontinuita.

Pokud bychom obě nitranské knihy vzali jako jeden celek, jsou tu ještě další věci: určitá absence komparatistiky, širšího srovnávacího pozadí; to jsou známé bolesti národních literárních věd dnes, úzký výběr sekundární literatury (opakuje se zde pár stále stejných jmen a děl, většinou koncepčně odvozených příruček a slovníků, jejichž jedinou výhodou je jejich všeobecně srozumitelný jazyk – s tím spojený deficit vícejazyčného pozadí), vše je příliš uzavřené do slovenského, dílem českého, prostoru jakoby bez možnosti mezinárodní konfrontace. Berme to tak, že jde o první kroky v podstatě správným směrem, že to rozšíření a prohloubení nás teprve čeká. Tato nitranská iniciativa je – přes uvedené připomínky spíše inspirativního rázu – velmi cenná a je třeba v ní pokračovat. Je to otázka koncepce, kterou editor vytvořil dobře, a také účastníků těchto pravidelných setkání. Hic Rhodus hic salta.