Ladislav Vencálek, Antonín Hošťálek: Není tu Vltava, ale Svratka, Svitava. Moravskoslezský kruh, Brno 2016.

Ivo Pospíšil

Dvě básně Antonína Přidala uváděné ve Vencálkově úvodu k tématu Brna jako města, které nemá svou velkou řeku jako každé pořádné evropské velkoměsto, ale jen dvě říčky, jež se tu potkávají. První báseň je z roku 1966 a jmenuje se Ráno ještě mlhy: „V Brně se vždycky kouří odněkud / jak v poraženém městě, / které nechce dohořet, / a vítěz nikdy neví, kolik řek / mu leží u nohou, ve tmě tak bílé / pod svícnem komínů […]“. A ta druhá z roku 2015 se jmenuje Odkud jsem: „V Brně se vždycky teskní za něčím / jak v nemocnici, kde se neusíná / jen klímá, jenom čeká, co zas bože bude / či vlastně bylo, že už to zas není […]“. A snad Brno nelze ani vystihnout přesněji v konkrétní rovině i v přesahu, a to jsme uvedli jen pár veršů, nikoli celé básně. Spoluautoři tohoto pozoruhodného svazku se pokusili vystihnout své město, v němž dnes žije údajně i několik desítek tisíc Slováků, takže se stává pomalu, ale jistě, i slovenským městem. Přispěvatelé jsou různí a mají různé osudy, některé z nich události vrhly daleko od Brna, jiní se ho drží, jiní na Brno pohlížejí z překrásné dálky vltavských nábřeží. Všichni se tak či onak museli znovu vyrovnat s esejí Arna Nováka (1880–1939), který – jako desítky jiných významných Brňanů – se zde nenarodil, ale Brno prožil. Přímo o tom píše jeden z editorů, novinář Antonín Hošťálek, v příspěvku Duše Brna – ozvěna starých diskusí. I když nemohu souhlasit s jistě hyperbolizovaným tvrzením, že z díla Arna Nováka přežije jen jeho esej Duše Brna, nemohu než souhlasit s jeho trochu optimistickou notou, která protiřečí úvahám o Brně jako městě odcházejícím do nebytí: i dnes nachází v Brně místa, kde se jeho duše neztratila, jen se některým skrývá; duši města není každému dáno uvidět. Ivanka Devátá je česká herečka a spisovatelka, Milena Flodrová je historička, Arnošt Goldflam divadelník, dramatik a herec, Ludvík Kavín taky divadelník a historik, Luděk Niedermayer politik a ekonom, Petr Pelčák zase architekt, Petr Schnur historik a sociální psycholog, Josef Souchop spisovatel a televizní dramaturg, Jana Soukupová novinářka, básnířka a publicistka, Jaroslav Štěpaník psycholog a spisovatel, Ladislav Vencálek je novinář a publicista apod., a to jsme vynechali další zvučná jména – ti všichni po svém přispěli svými úvahami, které samozřejmě ve svých nejlepších projevech překračují hranice bývalého hlavního města Moravy. Ta jména něco znamenají v celém českém prostředí a některá i mimo ně, jejich funkce v minulosti a přítomnosti nebudeme uvádět, nejsou ani důležité, ale do jejich výpovědí se často promítá jejich život a osud, neboť jsou už v letech, mají vše podstatné za sebou a před sebou – to nikdo neví. Už názvy jejich textů signalizují zaměření: Hrůza v Brně, Moje Brno, Návrat do Brna, Havraní město, Brno mafiánské, Město s nemocnou duší?, Brno v kruhu nezájmu apod. Není to pomník městu, je to živé svědectví, že město žije, a tyto malé eseje je vlastně taky oživují.