Petr Vavrouška: Polské duše. K vydání připravil Milan Pokorný. Radioservis, Praha 2015.

Ivo Pospíšil

Člověk nemusí být germanista, aby psal o Německu, nebo rusista, aby psal o Rusku. Petr Vavruška je především novinář, který poznal různé země. Po knížce z roku 2010 Ruské duše z doby, kdy byl zpravodajem Českého rozhlasu v Rusku, napsal ze svého působení v Polsku tuto knihu, kterou opět kvalitně zredigoval Milan Pokorný. o Rusku tehdy napsal s uznáním, ale kriticky, zejména v tom smyslu, že tu byla citelně menší znalost Ruska a z toho vyplývající jednorozměrnost výkladu, prostě to, co od něho česká mainstreamová média očekávala. Za různé výstupy také pravidelně dostával novinářské ceny (celkem pět). Jistou kvalitu mu nelze upřít: srovnání s koryfeji české žurnalistiky, kteří měli vhled do cizích zemí, jako byli Jiří Dienstbier starší, Karel Kyncl nebo Jan Petránek (ten ještě tvoří), však ukáže slabiny, ale ty ponechám raději bez komentáře. „Polská“ knížka je lepší: především je přece jen mírně pootevřená víc než jednomu, tomu jedině správnému výkladu země a jejích osobností. Jde o lidi, kteří jsou všeobecně známí a tu nutno uznat, že český zájem o Polsko je mnohem menší než polský o české země: na Slovensku tento nepoměr asi není tak markantní. Tři oddíly, do nichž autor a asi i redaktor knihu rozdělili, tedy Společnost – Historie – Politika, je funkční, i když je zřejmé, že vše se zde prolíná. První oddíl je prvoplánově atraktivní, což je dáno již známými osobnostmi. Agnieszka Hollandová, jež spojila svůj život s Prahou a českým filmem, Jerzy Stuhr, ikona polského filmu, která bavila návštěvníky českých kin, autor knih o českém prostoru Mariusz Szczygieł, jenž ČR v Polsku neskutečně zpopularizoval, využiv k tomu populárního Haškova Švejka, Hrabala, Kundery a dalších. Vynikající jsou interview s Radoslavem Sikorským a Anne Appelbaumovou, zajímavý je i polárník Jan Mela nebo předseda židovských obcí v Polsku s českými kořeny Piotr Kadlčik. Jsou tam často delikátní otázky, např. vztah Poláků k Židům v různých dobách: ostatně v jistém smyslu to pokračuje v oddíle Historie v rozhovoru s Halinou Szpilmanovou, vdovou po slavném klavíristovi, o jehož osudu natočil Roman Polanski slavný film Pianista, peklo na zemi – koncentrační tábor Osvětim a Kazimierz Albin, jemuž se odtud podařilo uprchnout, Józef Paczyński, holič z Osvětimi, který stříhal a holil prominentní nacisty, několikrát masakr v Katyni (Witomila Wolk-Jezierska, Oleg Zakirov, Andrzej Wajda). Z oddílu Politika je vlastně všechno zajímavé, zejména však Wojcech Jaruzelski, na jehož životním příběhu vidíme jasně nejen složitou cestu Polska dějinami, ale hlavně absurditu lidského osudu v dějinných tlacích: ostatně jinak na tom není ani Lech Wałęsa viděný vlastníma očima i z pohledu jeho ženy Danuty, organizátor největší ne-loupeže století Józef Pinior (podařilo se mu vybrat velkou sumu peněz Solidarity těsně před vyhlášením výjimečného stavu), homosexuální poslanec Sejmu Robert Biedroń, v katolické zemi ryzí výjimka svým chováním a názory. Nevím, nevím, jestli je – jak to Biedroń říká – Čechům co závidět, každý má svoje. Jinak svazek, i když jde zase spíše ve stopách mediálních představ o Polsku a také o česko-polských vazbách, ukazuje vše toto přece jen všestranněji a rozporněji, tedy i pravdivěji, tolerantněji, hodnotově diferencovaněji než svazek o Rusku. Nové poměry v Polsku po volbách roku 2015 mohou také leccos změnit: bylo by zajímavé, kdyby pan Vavrouška zajel do Polska i Ruska tak za deset let, ovšem za předpokladu, že to vůbec půjde.