Július Pašteka: Takto som ich poznal. Edícia Siete, Literárne informačné centrum, Bratislava 2015.

Ivo Pospíšil

V portrétu Alexandra Matušky (1910–1975) uvádí profesor a doktor věd Július Pašteka (nar. 1924) ze svého vzpomínání jednu příhodu, kdy velký kritik chtěl ve svém tehdy novém bytě předvést znalosti svého pětiletého synka, jak to tak u otců a matek bývá, a ukázal mu obrázek básníka a zeptal se, kdo to je. Petöfi, řekl chlapec. Potom ukázal na portrét Lva Tolstého a chlapec zas povídá: Petöfi. „Nežný otec Matuška bol veľmi smutný, že nemohol predviesť synkove vedomosti. Po otcovej smrti tento syn vydal spomienkovú knihu Osobne a neosobne (1983).“ (s. 100). Ne všechny pasáže této poutavé knížky jsou však stejně nevinné a mírně žertovné. Autor je katolík a má své názorové portfolio jasně dané, i když je asi musel vlastně drtivou většinu života umně skrývat – jak, to není zcela jasné. Má své lásky a nelásky, dovede se podívat pravdě přímo do očí, dokáže zhodnotit světla a stíny jedné osobnosti, nezapře své osobní výhrady a motivace. Skoro bych řekl, že jde o snad nejlepší řešení problému memoárového vyprávění, jaké jsem v poslední době četl; autorovi se podařilo vyhnout se extrémům. Najdeme zde například pasáž, která svou exotikou může překvapit spíše českého než slovenského čtenáře, ale nejsem si jist. V portrétu Františka Mikloška (nar. 1947), jemuž celou knihu věnuje, autor uvádí, jak se spolu poprvé setkali: „Spoznali sme sa až vo vydavateľstve Lúč. Mikloško tam prišiel s návrhom na vydanie kompletného diela Janka Silana. Hneď aj uviedol mená troch vedeckých pracovníkov, ktorí by externe pripravovali jednotlivé zväzky, s tým, že on zadováži peniaze. Musel som pani šéfredaktorku upozorniť, že dvaja z navrhnutých sú straníci a evanjelici. Bol som poverený nájsť vhodnejšieho editora. Takmer naisto som rátal s Viliamom Turčánym, ktorý ma do vydavateľstva Lúč priviedol i odporúčal. Vyhovoril sa na iné neodkladné práce a navrhol mi nejakých mimobratislavských odborníkov, čo redakcii nevyhovovalo. Tak som sa editorom osemzväzkového Súborného diela Janka Silana (1995 – 1998) napokon stal ja.“ (s. 103).

Dalo by se říci, že Paštekova knížka je malou encyklopedií slovenského kulturního života několika desetiletí 20. a 21. století. Mezi „portrétovanými“ najdeme Jozefa Ambruše, Mikuláše Bakoše, Oskára Čepana, Jozefa Felixe, Zoru Jesenskou, Jána Komorovského, Jána Chryzostoma Korce, Ivana Kraska, Noru Krausovou, Štefana Krčméryho, již zmíněné Alexandra Matušku a Františka Mikloška, Andreje Mráze, Jana Mukařovského (jediný Čech, snad s výjimkou na Slovensku působícího Františka Votruby), Andreje Žarnova, Mila Urbana, Karola Rosenbauma aj., těžko dát někomu přednost. Je to dobře napsané, tahy autorova „štětce“ jsou přesné, jemné, ale jasné, někdy citlivé více, jindy méně. V některých portrétech jako boční produkt prosvítá portrét nebo portréty další. Tak například hned v úvodním portrétu Jozefa Ambruše (1914–1993) se zmiňuje nejen o Štúrově spise Das Slawenthum und die Welt der Zukunft (tak málo na Slovensku doposud vnímaného, ale to mělo své příčiny) včetně Bžochova překladu z roku 1993, aniž by ovšem pojednal, jak je v slovenském prostředí – až na výjimky – zvykem, o jeho bratislavském vydání v německém originále (1931), ale také o českém medievistovi Janu Vilikovském, otci Jána a Pavla (když jsem se Pavla Vilikovského na jedné konferenci zeptal na jejich brněnská léta, uvedl, že by o tom nerad mluvil). Ambruš pracoval v letech 1943–1945 na generálním konzulátu Slovenské republiky ve Vídni, po válce se na jeho obranu postavil tehdejší marxista Juraj Špitzer. Dovídáme se také o jemném předivu osobních vztahů, o Freudovi na Slovensku (to byla záležitost Špitzerova; to, že marxisté byli současně freudisté, bylo běžné zejména v SSSR 20. let 20. století, to se změnilo až později, takže se tu žádné zvláštní překvapení nekoná, dnes na to odpovídá kniha již zmíněného Adama Bžocha Psychoanalýza na periférii. K dejinám psychoanalýzy na Slovensku. Kalligram, Bratislava 2007, viz naši recenzi: Slovenská monografie o psychoanalýze, filozofii a literární vědě, Slavica Litteraria 2009, č. 1, s. 166–167). A také o tom, kterak se Ambruš postaral o rodinu Vilikovského, jenž jako Čech byl ze Slovenska vyhnán, ale potom musel z Brna uprchnout před nacistickým pronásledováním zpět do Bratislavy: Ambruš mu svými styky s Vojtechem Tukou, Alexandrem Machem i Jozefem Tisem vydatně pomohl. A správně vytýká, že jiný český medievista Antonín Škarka ve svých biografických pojednáních o Vilikovském o tom pomlčel. Vzhledem k tomu, kdy tyto publikace vyšly (1947, 1949) je to snad pochopitelné, i když lidsky neodpustitelné. Jinde Pašteka tak akurátní není: to když například v portrétu Andreje Mráze nezmiňuje jeho německy psaný, tendenční přehled slovenské literatury (Andreas Mráz: Die Literatur der Slowaken. Volk und Reich Verlag, Berlin 1942), kde úloha české literatury poněkud vybledla. Ale jeho názor je tu opět živý a jasný: jeho antičechoslovakismus, hluboké znalosti, lidský přístup. Plný světel a stínů je medailon Mikuláše Bakoše, ale je celkem uznalý (speciálně se zmiňuje o jeho posedlosti surrealismem – Bakoš byl, jak známo, přímo součástí slovenského nadrealistického hnutí; zde se ovšem neshodli). Myslím, že právě zde, snad ještě u Zory Jesenské a Karola Rosenbauma, se projevuje Paštekovo uchopení kulturního prostoru i racionální schopnost zhodnotit osobnost významného člověka, skutečně sine ira et studio. Pašteka je uznalý i vůči svým ideovým oponentům, ale jak kdy. Poměrně vysoká míra subjektivity, ale současně snaha být objektivní jsou tu v konfliktu, z něhož vyplývá i složitost a nejednoznačnost jednotlivých portrétů, které rozhodně nikoho neidealizují a pojímají literární portrét jako výsek, momentku, kde se proťaly životní dráhy obou protagonistů – autor tu vystupuje jako očitý svědek. To není špatná metoda, neboť čtenář má tak možnost dát si řadu takových portrétů jedné osobnosti dohromady z různých dostupných zdrojů, někdy dokonce i několika pohledů na jednu jedinou situaci. Ještě jednu poznámku k medailonu Jána Komorovského. Když přednášíval religionistiku v Brně, kolegové mě s ním seznámili jako s rusistou a překladatelem z ruštiny; zejména jsem si cenil jeho překladu Berďajevovy práce o ruském komunismu (Pramene a zmysel ruského komunizmu, Bratislava 1991) a samozřejmě Veselovského Historické poetiky (Bratislava 1992). Bavili jsme se také o jeho překládání Leskovovy románové kroniky Soborjane a trochu polemizovali o jejím názvu. Komorovskému se nelíbil český překlad A. G. Stína (Aloise Augustina Vrzala, jemuž jsem v roce 1992 věnoval několik studií a jednu brožuru). Duchovenstvo sborového chrámu podle něho evokuje protestantský svět, kde slovo „sbor“ má jistou vymezenost, funkci a význam. Uváděl jsem mu variantu svého brněnského učitele prof. Romana Mrázka Služebníci chrámu (s ním jsem také prožil nejednu chvilku debatou o Leskovovi, jeho literárním miláčkovi), ale na to příliš nereagoval: myslím, že se jeho překlad, na němž tehdy údajně pracoval, nakonec nerealizoval, alespoň o tom nevím. Paštekova kniha je důležitý dokument doby – té včerejší i té dnešní – a současně dokládá autorovy pozice v různých dobách, jejich relativní pevnost a kontinuitu.