HILTUNEN, P. Finské pouto. Vyd. 1. Praha: Argo, 2013. 411 s. ISBN 978-80-257-0801-9.

Lenka Svobodová

Úspěšná Larssonova trilogie Milénium, jež nastartovala boom severských detektivních románů, kromě jiného naznačila dva momenty, které bude tento žánr tematizovat – na straně práva stojí ženy, které případy vyšetřují, na straně opačné pak obyvatelé zemí bývalého Sovětského svazu. Zmíněná témata jsou vzhledem k historii, kultuře i geografii severských zemí celkem pochopitelná, rovnoprávnost obou pohlaví v těchto státech je kladena za vzor celé Evropské unii a zprávy o posilování ruských vojenských posádek v Karélii upřímně vyděsily Finy v lednu 2015. A přestože se detektivní thrillery finského novináře a spisovatele Pekky Hiltunena (*1966) Finské pouto a Černé ticho odehrávají v současném Londýně, oba pracují s výše zmíněnými motivy.

Na začátku prvního příběhu se osamělá grafička Lia, která z Finska odešla kvůli problematickému vztahu, seznámí s poněkud záhadnou krajankou Mari, jež zásluhou své schopnosti číst v lidech a předjímat události budoucí (její senzitivita má však spíše psychologický ráz, nejedná se o působení nadpřirozených sil) získala značné jmění, díky němuž mohla zřídit Studio, utajené pracoviště, kde se spolu se svými spolupracovníky snaží zasahovat do veřejného dění a napravovat nepravosti různého druhu. Obě ženy spojuje již od začátku kritický pohled na jejich domovinu. Finsko je podle nich jednou z mnoha malých zemí, které si z několika málo historických událostí vytvořily iluzi o své velké minulosti a bohaté kultuře. Mari a Lia spolu hovoří anglicky, finská slova používají pouze tehdy, pokud nemohou najít vhodné ekvivalenty. Na rozdíl od toho, co je u lidí žijících dlouhodobě v cizí zemi běžné, tyto dívky netvoří krajanskou enklávu, která by posilovala jejich národní sebeuvědomění. Mari sice má přehled o aktuálním dění ve své rodné zemi, ale příliš se těmito událostmi nezabývá, Lia nesleduje zprávy z Finska vůbec. Nezodpovězenou otázkou však zůstává, zdali tento jejich postoj nesouvisí s důvody, díky nimž ze své vlasti odešly. Druhý díl série totiž odhaluje, že také Mari odešla do Londýna kvůli traumatickým zážitkům, které jsou v jejím případě spojeny (jak už to tak bývá) s matkou.

Mari také předkládá svoji teorii o esenci „finskosti“ žen. Podle ní se Finky dělí do dvou skupin. Velká část z nich je stejná jako ženy kdekoliv jinde, ale ta druhá je živena „žitným chlebem, vodkou, dobrými filmy a ideou rovnosti“ (Finské pouto, s. 29). Tyto vlastnosti jsou podmíněny historicky, ona síla je výslednicí životních zkušeností jejich matek, babiček a prababiček, které se postupně osamostatnily od mužské nadvlády a začaly samy rozhodovat o záležitostech vlastních i veřejných (včetně politiky). V podobném duchu hovořila v květnu 2016 na 22. ročníku veletrhu Svět knihy Praha finská spisovatelka Katja Kettuová, která se proslavila především románem Porodní bába poukazujícím na Finy poněkud opomíjenou část válečné historie. Inspirací pro knihu se totiž staly osudy její babičky, která si i po prožitých hrůzách laponské války (Kettuová doslova říká, že některé měly blízko k hororu) dokázala udržet pozitivní přístup k životu a hleděla do budoucnosti. Nezávislé ženy řešící detektivní případy vykresluje také Leena Lehtolainenová, a to jak v sérii kriminálních případů o komisařce Marii Kalliové, tak i v nové trilogii Bodyguardka, na jejímž počátku se hlavní postava Hilja Ilveskerová snaží vyřešit, kým a proč byla v Moskvě zavražděna její klientka, kterou měla chránit. Kalliová kromě pátrání po pachatelích zločinů řeší, jak skloubit svoji kariéru s rodinou, což jí autorka usnadňuje postavou chápavého manžela Anttiho, který se angažuje v ekologických hnutích a nebojí se pomoci v domácnosti. Hilja sice v průběhu pátrání potkává osudového muže, ale vlivem okolností i povah obou tráví většinu času sama, respektive ne tak úplně, protože někdy vystupuje v roli svého alter ega – mladíka Reisky. Zatímco komisařka Kalliová o svém dětství příliš neprozrazuje, příběh Hilji je protkán dlouhými retrospektivami, v nichž se vrací na venkov do osamělého stavení, kde ji po násilné smrti její matky vychovával strýc. Od něj se Hilja naučila praktické dovednosti, které později mohla využít ve svém povolání bodyguardky. Právě tyto pasáže v knize podporují poněkud naivní představu (nejen) Středoevropana o silné finské ženě, která se hravě vyrovná s nepřízní přírody i hrubými muži, což je samozřejmě do určité míry, zvláště dnes, mýtus. To si ostatně uvědomuje také autorka, protože svoji hrdinku nechá absolvovat speciální výcvikový kurz pro bodyguardy v New Yorku.

Hlavní postavy Hiltunenových románů Lia a Mari žijí bez partnerů, příběhy se zaměřují na popisy pátrání a především detailních příprav k dopadení pachatele, které vždy probíhají v Marině Studiu. Na začátku Finského pouta se totiž Lia stává „očitým svědkem očitých svědků“ (Finské pouto, s. 11), když cestou do práce z autobusu zahlédne dav rozrušených lidí tísnících se okolo otevřeného kufru bílého Volva. Později téhož dne se z médií dozvídá, že v autě byly nalezeny zbytky ženského těla. Tato událost ji velmi rozruší a později poprosí svoji novou přítelkyni o pomoc při pátrání, neboť policie v případu tápe. Mari po delším zdráhání zapojí do případu svého detektiva (kromě něj Studio zaměstnává ještě IT specialistu, herečku a tesaře), který odhalí, že za vraždou ženy, pro niž tisk vymyslel jméno Bezejmenná, stojí lotyšská mafie. Jak již bylo řečeno v úvodu, lidé pocházející ze zemí bývalého Sovětského svazu jsou častými postavami severských detektivních románů a většinou bývají spojováni s trestnou činností. Příběhy o Hilje Ilveskerové řeší v této souvislosti jeden z aktuálních problémů – Rusové v současnosti nedobývají Finsko silou, nýbrž ekonomicky, a to díky investicím a také skupování pozemků zvláště v pohraniční oblasti Severní Karélie. V románu Krev v jezeře ze série příběhů komisařky Kalliové vraždy souvisejí s ruským válečným zběhem, připomíná se tu i málo známý fakt, že Sovětský svaz okupoval ještě po druhé světové válce část finského vnitrozemí. Pozoruhodné ovšem je, že i Hiltunen, který své příběhy zasadil do kosmopolitního velkoměsta, staví proti hlavním hrdinkám východoevropskou mafii, ačkoliv by si mohl vybrat z pestré palety londýnského podsvětí. Vysvětlení lze snad nalézt v povaze zločinu, který Mari a Lia vyšetřují. Později totiž odhalí, že zavražděná žena byla lotyšská prostitutka Daiga, která chtěla utéci svým věznitelům. Daižino posmrtné zohavení pak mělo být výstrahou pro její kolegyně.

Studio nakonec vrahy vypátrá a podaří se zachránit několik dalších lotyšských žen. Záchranná operace odpovídá klasickým postupům daného žánru, nicméně vše probíhá pod vedením Mari, která celou akci pečlivě naplánuje. Její neobvyklá citlivost spojená s cílevědomostí a uměním taktizovat je mimo jiné důsledek neobvyklé výchovy, o níž se dovídáme teprve ve druhé části série. Mari a její sourozenci byli součástí pedagogického experimentu vlastní matky, která své děti mnoho let podrobovala speciálnímu drilu, což vedlo k rozvinutí určitých schopností na jedné straně a potlačení některých emocí na straně druhé. Mari se díky tomu řadí k postavám vykazujícím určité stupně autismu, z nichž je nejznámější temná hackerka Lisbeth Salanderová, ústřední postava Milénia, dále mezi ně patří osamělá bodyguardka Hilja Ilveskerová nebo Saga Norenová, vyšetřovatelka z dánsko-švédského televizního seriálu Most. Mari se od nich ovšem odlišuje svojí touhou manipulovat s lidmi i fakty ve prospěch svých záměrů, což z ní činí postavu poněkud rozporuplnou. K odhalení zkorumpovaného politika tak využívá zachráněnou lotyšskou prostitutku, která z vděčnosti podá křivé svědectví. V závěru prvního dílu proto Lia pocítí zklamání a snaží se Mari oponovat: „Nemysli si, že víš, co všichni ostatní chtějí. Nevíš to. Nevíš, co chci já.“ Mari se na ni dlouze zadívala. „Po pravdě řečeno vím, co chceš, “ řekla. „Chceš v tom s námi být a zároveň z toho chceš ven. A právě teď z toho chceš víc ven. Je to... smutné.“ Lie se něco zaseklo v krku. „Byla to velká lež,“ řekla. „Byla, “ řekla Mari. „A stála za to.“ (Finské pouto, s. 410)

Pekka Hiltunen se svým debutem Finské pouto (2011) zařadil mezi autory severských detektivních románů. Jeho arsenál zločinů i zločinců se nijak podstatně neliší od jiných děl téhož žánru, nicméně postava Mari a její Studio přináší nové prvky, díky nimž jsou Hiltunenovy knihy někdy označovány za psychologický thriller. Otázkou zůstává, zda mu tyto motivy umožní sérii dále rozvíjet, jako se to podařilo například Leeně Lehtolainenové či Hennigu Mankellovi, nebo jeho romány zapadnou v širých vodách současné bohaté severské literární produkce.

Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D. působí jako odborná asistentka na Semináři estetiky FF MU v Brně. Kromě severské literatury ji zajímají středověké traktáty o dvorské lásce, zvířecí alegorie v antice, středověku i současné populární kultuře a pragmatická filosofie Richarda Shustermana. Je autorkou publikace Traktát De amore ve světle dvorské kultury.

Kontakt: 23720@mail.muni.cz