Jaroslav Pánek: Češi a Jihoslované. Kapitoly z dějin vzájemných vztahů. Vydáno s podporou Společnosti přátel jižních Slovanů. Tribun EU, Brno 2015.

Společnost přátel jižních Slovanů podpořila autora, známého českého historka, slavistu a balkanistu, odborníka na jižní Slovany ve vydání tohoto souboru studií – na Slovensku bychom s touto publikací mohli srovnat knihy Jána Jankoviče. Historik tu věnuje hodně místa kultuře a literatuře; knihu věnuje památce Otona Berkopce, literárního historika a překladatele, velkého propagátora česko-jihoslovanských, zejména česko-slovinských vztahů. V osobně pojatém úvodu Jak jsem se nestal jugoslavistou seznamuje čtenáře s tím, jak se jako středoškolák a později vysokoškolák dostal k jihoslovanské problematice, a tu ze všeho „viní“ právě dr. Otona Berkopce, jenž jako Slovinec a slovenista bydlel v Praze v domě, který dřív patřil autorově rodině. Ten ho naučil slovinsky a to byl počátek jeho studia na FF UK, později pobytů ve Slovinsku apod. Nicméně nekvalita výuky na UK, na niž si tu stěžuje, a další okolnosti ho nakonec dovedly k historii středověku a raného novověku, takže se nakonec jugoslavistou nestal (koneckonců tento obor již vinou známých vojenských a politických událostí neexistuje). Nicméně po listopadovém převratu byly jazykové a obecně kulturní znalosti Pánkovy využity k tlumočení pro československého a českého prezidenta Havla, pro Petra Pitharta a Václava Klause. S jemnou ironií nicméně uvádí, že jediný, kdo se mu za to osobně odměnil, byl tehdejší slovinský prezident Milan Kučan, který mu věnoval slovinskou encyklopedii a další knihy, které si mohl sám vybrat. Autorovu historiografickou orientaci prozrazuje již druhá kapitola, skvěle narativně pojatý text o Rožmbercích a Zrinských na pozadí evropského zápasu s Osmany. Jde vlastně o dvě studie (o Mikuláši Zrinském a Evě z Rožmberka, o Janu Zrinském ze Serynu a Petru Vokovi v zápase o rožmberské dědictví), které fakticky zabírají sto stran textu. Třetí kapitola je již o kulturních a literárních vztazích a obsahuje portréty významných činitelů na tomto poli (Ludvíka Kuby, Frana Govekara, Anny Urbanové, již zmíněného Otona Berkopce, Ivana Dorovského) a jako pendant studii o české menšině v Chorvatsku a jejím přínosu vědě. Čtvrtá kapitola pojednává o českém ohlasu balkánských válek v regionálních poměrech – na českém venkově a konfliktně na Benešovsku, pátá kapitola je čistě slovenistická. Slovinsko je nahlíženo jako malá země obývaná malým národem, ale jejíž význam i v rámci větších státních celků byl značný (Jože Plečnik, farmaceutické muzeum v Lublani a jeho české kořeny, představy českých studentů slovinštiny o Slovinsku na přelomu 20. a 21. století). Atraktivní je Pánkův výzkum studentských představ o Slovinsku: prozrazuje značné „rezervy“ ve všeobecné informovanosti, ale i to, že mezi dotazovanými byli budoucí, nyní již etablovaní slovenisté. Kromě poměrně rozsáhlého materiálu, široké tematiky i mezioborovosti (historie, kulturologie, politologie, literární věda) je tu značná autorova vyprávěcí dovednost, umění plasticky a barvitě vylíčit historické události jako reflexi lidských životů a střetání. Kniha jako celek vyznívá optimisticky, ale ne zcela: v úvodu autor komentuje změny, jež přinesla nová doba v 90. letech minulého století a které ve smyslu jihoslovansko-českých vztahů nebyly jen pozitivní („chladný pragmatismus“), i když právě založení samostatné slovenistiky na českých univerzitách znamenalo krok vpřed a prof. Pánek se na jejím rozvoji osobně významně podílel (ale už se nezmiňuje, jak to dopadlo: nakonec je samostatná slovinština ve všech třech formách studia včetně doktorského už jen v Brně, takže dvacetiletí oslav slovinštiny na Univerzitě Karlově mělo spíše pohřební ráz). Mohli by si tedy počíst nejen odborníci, ale všichni zájemci o Slovince a jižní Slovany vůbec: je to kniha čtivá, vyprávějící svůj příběh se zaujetím i kritickým odstupem.

Ivo Pospíšil