PRAVDOVÁ, M. (ed.): Čeština nově od A do Ž. Academia, Praha: Academia. 2016. 148 s. ISBN 978-80-200-2560-9.

Editorka, pracovnice Ústavu pro jazyk český AV ČR, mediálně známá jako ta, které se lidé ptají, jak se co česky napíše nebo řekne, vystupuje někdy na stránkách novin a časopisů nebo v rozhlase. Nevytvořila tuto knihu bohužel sama, ale s rozsáhlým kolektivem spoluautorů, a to byla chyba. Je to sice odborně na výši, každý ví něco lépe než ten druhý, anebo šlo jen o mechanické rozdělení pracovní objednávky, aby to lépe „odsejpalo“, ale vytratila se tak „filozofie“, která vytvářela jakousi duchovní jednotu knih Pavla/Paula Eisnera Čeština poklepem a poslechem (1948) nebo Chrám a tvrz: kniha o češtině (1946), ale to je nejklasičtější klasika, navíc je zde čeština viděna z pozice bilingvního a biliterárního autora, jednoho z největších českých překladatelů, a to nejen z němčiny, ale z 12 jazyků, z nichž některé byly orientální včetně tibetštiny. Nemůžeme mít všechno. Nicméně i tak je to kniha zase svižná, prakticky založená, zjevně odkazová, v níž najdeme odpovědi na řadu otázek. Nejde jen o to, jak se co řekne, ale také o porozumění jazyku, kterým mluvíme, jeho přítomnosti a obrysově i jeho vývoji a jeho nářečním podobám: proč se říká babí léto, jak se kde říkalo angreštu, jak se skloňují zeměpisná jména, o původu některých českých jmen, kde se vzalo zblo, jaký je rozdíl mezi vymýtit a vymítat. Stabilní součástí každé z 30 kapitolek je podkapitolka Nenechte se zmást, kde najdeme obvykle dosti frekventovaná slova, jimž ne každý musí rozumět, a ta jsou tu vysvětlena. Knížka je určena především uživatelům mateřského jazyka, ale i pro v češtině pokročilejší cizince, zejména pro nám nejbližší Slováky, kteří by se jistě dobře česky naučit chtěli, zvláště když v České republice žijí, pracují a studují a namnoze také tento stát nebo jeho složky řídí. Tady by i ti nejzaneprázdněnější pochopili češtinu možná lépe a hlouběji než z lekcí medializovaných lektorů. Ukazuje se – zejména v některých partiích pravopisných a zvláště při psaní velkých a malých písmen – jak jsou škodlivé násilné a nepromyšlené zásahy institucí sebevíc renomovaných a sofistikovaných. Všechny ty reformy seshora nadělaly víc škody než užitku a uváděly lidi ve zmatek. Je to jeden z projevů demiurgické snahy všechno řídit, tedy i to, co vzniká přirozeně v procesu komunikace, v něm se i mění a stabilizuje. Kupodivu se čeština takto vyvíjela i v minulosti, i když na ni nedohlížela žádná instituce, a když už je, měla by se zabývat zkoumáním stavu jazyka a vstupovat do hry jen výjimečně, s rozmyslem, mírně, což se snad nyní víceméně děje, i když tu byly i docela bláznivé nápady. Je možné, že časem čeština dospěje nejen k ujednocení příčestí minulého v mužském a ženském rodě, ale i k likvidaci „y“, ale mělo by k tomu dojít postupně, přirozeným vývojem, z jakési vnitřní potřeby. Alespoň bych si to tak přál.

Ivo Pospíšil