Libor Martinek: Henryk Jasiczek. Monografie. Edice Spisovatelé Těšínska, 2. díl. Těšínská tiskárna, Opava 2016.

Svou monografii o polském básníkovi žijícím na území bývalého Československa Henryku Jasiczkovi (1919–1976) dal L. Martinek k posouzení ideologickým koryfejům české a polské literární vědy: tomu také odpovídá poněkud zvláštní výběr použité literatury, kde vedle sebe stojí knihy a studie relevantní a současně ideologické „záštity“, na jaké jsme byli zvyklí vlastně pořád za všech režimů. Ale jinak je to kniha inspirativní, s teoretickým přesahem, na jaký jsme u Martinka zvyklí. Nemám rád recenze osobně zaujaté negativně nebo pozitivně, a ani pajánovité posudky, spíše kritický přístup. Takoví recenzenti však nejsou oblíbení, protože nestojí v žádném ideovém táboře, nemají rádi sevřené šiky, nevyjadřují to, co se od nich chce, zároveň nejsou oblíbeni ani autory, kteří by spíše čekali oslavu: mnohem důležitější je ono kritické posouzení, jež autor ocení většinou až mnohem později, pokud vůbec. Recenzent by měl hledat nejen momenty slabší, ale hlavně to, co je zde nosné, transcendující. Básník Jasiczek, který se stal oporou socialistické literatury, prožil určitou proměnu na konci 60. let minulého století, nakolik hlubokou, zůstává otázkou, na niž autor odpovídá jen zčásti. V každém případě jde o klíčovou postavu polské literatury v českém prostředí, o autora kvalitního, poctivého. Martinkova monografie je komplexní: autor invenčně mapuje celé umělcovo dílo, tedy nejen básnické: najde tu jeho prózu, paměti, tvorbu pro děti, v druhé části i malou antologii Jasiczkovy poezie polsky a také trochu česky, důležitá je i dokumentární fotografická příloha. Martinek se dívá na Jasiczka moderně, neváhá pojednat o sakrálním a profánním (vzpomínám si na to, jak se o tento módní přístup pokoušel můj přítel, zvěčnělý Blahoslav Dokoupil, 1952–2008; řekl bych, že každý by měl psát podle své letory a nátury a nejsem si jist, jestli toto pojetí u Jasiczka něco podstatného přineslo). Naopak velmi funkční je analýza vztahu literatury a hudby, korespondence a pojednání o krizi básníkovy identity, o jeho vztahu k nacionalistickým platformám a vůbec k pozici polské menšinové literatury v českém prostředí a také k pozici této literatury v polské literatuře jako takové. Ty vztahové věci jsou vždy citlivé a delikátní. V tomto smyslu zůstává Martinek pochopitelně „vyváženým“, tedy nezastírá, ale současně razantně neřeší, spíše nechává hovořit fakta, události a postoje, je otázka, zda všechny. To, co je na Martinkově knize mimořádně cenné a důležité, je implicitní i explicitní teoretický a metodologický rozměr, tedy to, co kniha přináší obecně k studiu tohoto typu literatury. Kromě toho je tu bohemisticko-polonistický aspekt, vztahově komparativní, ale i posun k zkoumání kontextů české literatury, jak se to objevilo a objevuje třeba v případě německy psané literatury v zemích Koruny české nebo u maďarské či ukrajinsko-rusínské literatury na Slovensku. Martinek to ostatně potvrdil i svými předchozími knihami o literatuře Těšínska, o nichž jsem také psal (Uchopení problému: současná polská literatura českého Těšínska. Libor Martinek: Polská literatura českého Těšínska po roce 1945. Soubor studií. Ústav bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, Opava 2004, 200 s. Slavica Litteraria, X 8, 2005, s. 219–220; Podnětná kniha o literatuře Těšínska: vykřičníky a otazníky. Libor Martinek: Identita v literatuře Těšínska. Monografie. Vydalo naklad. STON2 ve spolupráci s Nakladatelstvím a vydavatelstvím Libor Martinek Literature & Sciences, Holasická 20, 747 05 Opava, Kielce – Opava 2015. Opera Slavica 2016, 3, s. 79–82). Knihy L. Martinka mají nejen teoretický, ale i praktický význam pro spisovatelskou situaci v zemích, kde se píše různými jazyky a kde se musejí zkoumat souvislosti mezi různými národními literaturami: to platí jak pro Čechy, tak pro Slováky.

Ivo Pospíšil