Jiří Poláček: Básnický rok. Munipress, Brno 2015.

Brněnský předseda Společnosti Jiřího Mahena, literární historik Jiří Poláček, se věnuje hlavně meziválečné české literatuře. Jestliže zlatým věkem římského latinského písemnictví, kde toto sousloví vzalo počátek, se obvykle myslí léta 80 př. n. l. – 14 n. l. s jádrem za vlády Octaviana Augusta, bulharského v širokém chápání snad dokonce 10.–15. století, anglického doba vlády Alžběty I. a léta kolem (Golden Age), španělského (siglo de oro) zahrnuje, tvrdí někteří, 15.–17. století s jádrem v baroku, ruského 19. století v čele s ruským románem, zlatým věkem české literatury je doba první Československé republiky, tedy oněch šťastných necelých 20 let, která nevznikla z ničeho, odvíjela se od obnovy české literatury v 19. století a od kvalitní (dnes už to víme) světové moderny a vyzařují až do let Protektorátu Böhmen und Mähren a míří dál k současnosti. A i když už slábne, alespoň se v ní zhlížíme jako v tom, co už nemáme. Možná měla svého předchůdce v české gotice 14. století (to nebyla jen architektura) v čele se Smilovou básnickou školou, která měla špičkovou evropskou úroveň, ale to bylo už dávno. Znakem jeho práce je pečlivost, dokonalá akribie, smysl pro krásnou knihu, jenž dokládá i přítomná publikace. Autor se narodil se roku 1951 v Podještědí, v Jihlavě maturoval a na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně (dnes opět Masarykova) vystudoval češtinu a historii. Pracoval v novinách, časopisech, v akademii věd, na několika fakultách, z nichž na jedné setrval dodnes, totiž na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně: před časem se tam stal nejlepším pedagogem a dostal cenu rektora univerzity. Zlatého věku české literatury se týkají de facto i jeho knihy: Portréty a osudy (1994) a Tvorba a recepce (2003); vydal svou bibliografii a napsal stovky, spíše však tisíce studií, pojednání, recenzí, zpráv, sloupků, fejetonů – žánrová pestrost je pro něho ostatně typická a nezapře novinářské školení. Výtvarný doprovod pořídil Petr Veselý (roč. 1953), známý a uznávaný brněnský umělec. Ani tato kniha nevybočuje z okruhu meziválečného, byť zasahuje i hlouběji do minulosti i blíže k současnosti. Jak známo, Češi jako jazykoví hračičkové vytvořili vlastní názvy měsíců roku, a tedy nepřijali běžné latinizující označení, podobně jako třeba Poláci, Bělorusové, Ukrajinci nebo Chorvati. Básnické reflexe měsíců charakterizují změny počasí našeho již skoro zlikvidovaného mírného pásu, kulturu, která z nich vyrůstá: folklorní ohlasy, přísloví, pranostiky, básnické cykly, jako např. Karla Tomana (Měsíce, 1918), ale i Český orloj Karla Šiktance, Měsíce Jiřiny Fuchsové (1996), ale také další soubory včetně Nezvalova Skleněného haveloku (1932). Poláček jemně glosuje, kterak čeští básníci různých dob, ale přece jen s jádrem v oné první Československé republice, glosovali podobu měsíců – je jich podle Poláčka v jeho knížce sedmdesát. Poláček citlivě vybírá básnická vyjádření a jsou to verše, jež by se měly tesat do kamene: „Jdou nahé stromy na soud zimy“ (Halas o lednu); probírá také magické zhuštění února, kdy „pukají ledy“, kdy jsou „slepé noci bez hvězd“ (Hauková), samozřejmě měsíce nabývají i politického významu a únor je, nebo spíše byl, u nás typickým příkladem. Podobně jarní měsíce: březen je doba definitivního odchodu zimy („sněhuláci odjedou nejbližším vlakem“ – Holan), „rozpuštěná řeka zpívá“ (Blatný), v dubnu „liják na tvář polí padá, křtiny slaví země mladá“: (Emanuel z Lešehradu), někde duben vesele svítí, lze v něm poznat i jabloňovou pannu (Blatný). Víme, že Češi mají máj i květen, každý v jiném významu a v jiné kolokaci: je to měsíc optimistický, měsíc lásky a osvobození; červen má dlouhé dny, je teplý a vlahý, červenec je slavnostní, sakrální, ale jde i o slavnosti lásky mezi milenci na roztopených stráních; ze srpna už hořce voní chlad (Březina). O září napsal Karel Toman, že „bratr dooral a vypřáh koně“, „zní zvony z dálky tichým svatvečerem“, „úzkost, víra a bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi“; říjen i listopad jsou mimo jiné taky spjaty s politickými událostmi, ale když říkáme nebo čteme některé verše, už víme, že poezie je vlastně modlitba a že k nám skrze ni a básníkovým prostřednictvím promlouvá Bůh. Sám autor chápe svou knihu tak, že nejde o literárněhistorickou práci, spíše o koláže, které jsou samy o sobě, bez zatěžujícího citování, bez stran a názvů, přirozeností své promluvy. Snad se najde někdo, koho tento Básnický rok přitáhne k poezii, a tedy k tomu, co v nás – navzdory bouřím zla – ještě zbylo lidského, a tím i božského.

Ivo Pospíšil