Jan A. Novák: Utajené osobnosti českých dějin. Vědci, vynálezci a podnikatelé, na které se mělo zapomenout. Alpress, Frýdek-Místek 2014.

Čím více se má zapomenout, tím více se to připomíná. Vytváření nadnárodních celků, pomíjení národa a národních států, snaha vytvořit interetnický supernárod evropský a světový vyvolává opačnou reakci, tedy proud publikací s tematikou hledání identity připomínajících národní minulost v různých činnostech, probouzí snahu vyvolat z nebytí nebo zapomnění osobnosti, které národní celek, a tím i národní dějiny, vytvářely. Tato kniha je zajímavá tím, že upomíná na osobnosti kontroverzní, nejednoznačné, dokonce spíše záporně hodnocené, ale i ony dotvářely český národní mýtus. Do jisté míry kniha postupuje vůči národnímu mýtu subverzivně, tedy zdůrazňuje ty postavy, jejichž přínos nebyl vždy viditelný a které se podílely na životě kulturního areálu. Zároveň chce ukázat, že v českých zemích to nebyli zdaleka jen Češi, kteří se na duchovním vývoji areálu podíleli – jde především o Němce a Židy, také většinou německojazyčné. Oproti protestantské koncepci českých dějin, jež se táhne od Palackého a Masaryka, zdůrazňuje autor náboženský pluralismus národního života. V zemi, jejíž platná ústava ani jednou nezmiňuje pojmy „český národ“ a „český jazyk“, je to normální, v jiných zemích by to bylo nepřijatelné. Podívejme se tedy sine ira et studio na jednotlivé portréty, většinou násobné. Jistě lze s autorem souhlasit, že „mozaika, která tak vznikla, je nejen pestrá, ale především umožňuje vyšší nadhled a komplexnější uchopení toho, o co u nás od 18. století do první poloviny 20. století opravdu šlo.“ (s. 13). Lze jistě namítnout, že rozkolísat obraz národa si mohou asi víc dovolit velké národy, jako jsou Rusové nebo Němci, než národ, který svůj jazyk dotvářel před 150 lety, jehož národní identita a prostor, který obýval, byly mnohokrát zpochybněny, národ, který měl být totálně germanizován, zčásti genocidně vyhuben anebo vyhnán, a to v historicky docela nedávné době 40. let 20. století. Na prvním místě stojí protikladná dvojice hrabě Špork (von Sporck), stavitel zámku Kuks, vynikající český zednář, a proti němu Čech Antonín Koniáš, fanatický katolík, skvělý rétor, kazatel a autor persvazivních textů, příslušník Societatis Iesu, jehož podíl na likvidaci protestantských denominací a jejich knih byl příslovečný. Jeho postava byla dílem rehabilitována po roce 1989 také v souvislosti s tím, že se tvrdilo, že německé protestantství by Čechy jazykově zlikvidovalo, ale také proto, že se reeditovaly některé jeho spisy a byl tu ukázán jako součást českých dějin. Do podobné doby patří i „krotitel blesků“ pater Prokop Diviš, jenž si za to rozhodně přízeň církevních nadřízených nevysloužil. Zatímco o prvních českých letcích existují kvalitní texty, o zapomenutých vzduchoplavcích se mluví jen málo. Patří k nim mimo jiné Vít Fučík (1733–1804), Tadeáš Haenke (1761–1816), Kašpar Maria hrabě Šternberk (1761–1838) a Jan Antonín hrabě Harbuval a Chamaré (1737–1808). Zapomenut je Franz Anton Herget (1741–1800) a Johann Ferdinand Schor (1686–1767) aj., dobrodruzi a cestovatelé, např. kníže Hugo Salm, ale nezapomenuta je celá rodina Becherů střežící tajemství becherovky, stejně jako Heinrich Kaspar Mattoni (1830–1910), známý minerální vodou, tvůrce vodní léčby Vincenz Priessnitz (1799–1851), přírodovědec Jan Evangelista Purkyně a další, technici Josef Božek, Adalbert Lanna, Gerstnerovi a Josef Ressel, „lovci v pravěkých mořích“ Jan Krejčí a Joachim Barrande, revolucionáři a cestovatelé Fričovi s narážkou na slavný film Akce Bororo, další podnikatelé apod., včetně Karla Absolona, Jindřicha Wankela, Jana Palackého, Emila Kolbena, Václava Laurina, Václava Klementa, Ferdinanda Porsche, dále tu je rodina Wichterlova, hlavně Otto Wichterle, ti všichni žili a pracovali na teritoriu zemí Koruny české, ať to byli Češi, Němci nebo Židé. Dobrý materiál pro studium, doplněk ke školním učebnicím a také informace pro všechny, které to zajímá. To „utajení“ zmíněných souvislostí je hodně přehnané, ale faktem zůstává, že o většině osobností se psalo poměrně málo.

Ivo Pospíšil