Slováci a ľudovodemokratický režim. Zápas o Slovensko. Pramene k dejinám Slovenska a Slovákov. XIIIb. Literárne informačné centrum, Bratislava 2016.

Již vícekrát, naposled v č. 12 za rok 2016 Slovenských pohľadov, jsem recenzoval tuto vydařenou a užitečnou historiografickou sérii, v tom případě Slováci vo víre tridsiatych rokov (2014). Nyní jde přirozeně o poměrně krátké období 1945–1948, kdy se vedl zápas o charakter Československé republiky a o místě a pozici Slovenska. Je to období u nás někdy po francouzsku označované jako „třetí republika“. Materiálu je asi méně, takže tento svazek je útlejší než předchozí, ale řekl bych, že je to chyba. Jistě je dokladů mnoho, nakolik jsou průkazné a relevantní, je jistě otázka. Jednotlivé oddíly se týkají válečného dědictví, postavení Slováků v obnovené Československé republice; podstatná je partie o národnostech (J. Roguľová), mezinárodním kontextu (R. Letz), silná je pasáž o hospodářství, o kultuře a umění, postavení Slovenska a jeho politickém systému a o únorových událostech, tedy komunistickém převratu, který měl na Slovensku svou předehru na podzim 1947 a potom i jinou podobu. To vše je tu zachyceno, myslím však, že právě řez kolem let 1944–45 a později je pojednán trochu expurgovaně, nedůsledně i z hlediska právního, neboť tam jsou problémy, které se zejména ve vztahu Čechů a Slováků stále opakují a možná by větší materiálová nasycenost otevřela oči nejen Slovákům, ale hlavně Čechům; jde o informovanost a přes všechna ujišťování, jak dobře se známe, to většinou není pravda. Chybí mi tu jméno klíčové osoby v převratovém období roku 1948 Valerije Vilinského, který jako komunistický agent podával podstatné informace ze sekretariátů politických stran i jako tajemník ministra Ivana Pietory. S trochou přehánění bychom mohli říci, že bez něho by komunistický převrat úspěšně neproběhl. Existuje o něm německá monografie (Anne Hultsch: Ein Russe in der Tschechoslowakei. Leben und Werk des Publizisten Valerij S. Vilinskij, 1903–1955, Böhlau,. Köln 2010), která se dovolává i některých českých studií včetně mých (o jeho otci Sergijovi). Valerij Vilinskij (Oděsa 1903 – Praha 1955, sebevražda zastřelením) byl synem ruského emigranta polsko-ukrajinského původu, od roku 1923 univerzitního profesora v Brně Sergije Vilinského (1876–1950). Valerij Vilinskij jako politolog a právník publikoval své práce rusky, česky i slovensky a týkaly se politiky, kultury a literatury. Jde o vynikající soubor textů, které jsou nejen dokladem proměny názorů ruské emigrace, podnětnou analýzou poměrů v SSSR viděných z dálky emigrace, ale také situace v meziválečném Československu. Generační posun je tu patrný: komunikace s českým a slovenským prostředím, zejména s katolickým, ideje ekumenismu a studie o ruské revoluci jsou nejpřínosnější. Valerij Vilinskij se bohužel vyvíjel tragickým směrem: po válce byl vyšetřován pro podezření z kolaborace s německou mocí za Protektorátu Böhmen und Mähren, ale protože se zavázal k spolupráci s nově vzniklou Státní bezpečností a patrně i s NKVD, bylo šetření zastaveno: dokonce existují doklady, že sovětská strana by nebránila jeho návratu do SSSR, ale – na rozdíl například od A. Bema – nebyl tam unesen, aby navždy zmizel v některém z gulagů, ale stal se agentem. Jinak je i tento díl série kvalitně zpracovaný, včetně analýzy práce médií (rozhlas), školství a literárního života.

Ivo Pospíšil