Erik Fredrik Malt, Miluše Juříčková: Leo Eitinger – život a dílo. Studie k česko-norským kulturním vztahům. Albert, Boskovice, Masarykova univerzita, Brno 2016.

Norské fondy podporují různé projekty a tento se přímo vztahuje k českému prostředí, i když zvláštním způsobem. Sleduje životní dráhu Židů žijících v meziválečném Československu, kteří se dočasně nebo trvaleji ocitli v Norsku zásluhou Nansenovy nadace, a unikli tak okamžité persekuci, která zpravidla končila smrtí v koncentračním táboře, nejčastěji v plynové komoře. Klíčovou postavou je tu Leo Eitinger (narodil se v Lomnici u Tišnova roku 1912, zemřel v Oslu roku 1996). Studie norského profesora pokrývá jen část jeho života a zdůrazňuje jen některé jeho aspekty, soustřeďuje se jistě právem na konec 30. let spojený s Nansenovou nadací a odjezdem do Norska, méně na jeho činnost před tím, což bylo mj. studium na Masarykově univerzitě (bohemistika, germanistika, poté medicína), později byl důstojníkem československého letectva. Také pobyt v Norsku je vylíčen méně podrobně: samozřejmě vyžadovalo by si to větší diferenciaci při studiu tehdejšího norského a vůbec skandinávského politického prostředí a jeho vztah k nacistickému Německu a jeho ideologii, a to před německou okupací a během ní; toho si více všímá spoluautorka, docentka Miluše Juříčková, nordistka na Masarykově univerzitě. Život bohatě naplněný utrpením, ale také studiem postižených holocaustem, analýzou stresů apod., rozvíjel Eitinger i později v Norsku, kam se po válce, když přežil jako vězeňský lékař Osvětim a Buchenwald, znovu uchýlil. Eitingerova bohatá bibliografie je dokladem jeho kreativní činnosti a jeho vědeckého zaměření na psychiatrii, zejména na tehdy novou disciplínu viktimologii. Společenského uznání se mu dostalo vrchovatou měrou v Norsku i jinde, včetně Československa, s jehož vědci udržoval kontakty až do smrti. Studie obou koeditorů a spoluautorů, zejména M. Juříčkové, rozšiřuje tematický pás o řadu dalších vynikajících lidí, kteří odešli z našeho prostoru do Norska v rámci zmíněného projektu (Naši uprchlíci v Norsku). Mapuje zde činnost Nansenovy nadace, píše o Noře Lustigové, Hansi a Fritzi Lustigovi, Robertovi Weinsteinovi aj. Vyskytuje se tu také jméno Pavla Fraenkla (1904 Hradec Králové – 1985 Oslo). V Norsku se příliš neuplatnil, ale v meziválečném Československu patřil ve 20. a 30. letech 20. století k obrovským talentům literární kritiky, historie a teorie. K jeho dílu bychom se měli vrátit nějakou důkladnou edicí a je škoda, že se autorka tak skvělého eseje nevěnovala jeho osobnosti podrobněji. Jak známo, vydal v Norsku roku 1953 studii o Bjørnsonovi a české literatuře, publikoval práci o T. G. Masarykovi a Arnem Garborgovi (1851–1924), norském romanopisci a esejistovi, v podstatě Masarykovu vrstevníkovi, známé jsou jeho meziválečné české studie o Máchovi, Březinovi, německé studie o Masarykovi a české literární kritice a v Norsku norsky vydaná překvapivá stať o Solženicynovi (To kapitler om Aleksander Solsjenitsyns forfatterskap, Dvě kapitoly o Solženicynově autorství) publikovaná v časopise Bergens tidendes kronikk, 25.–26. května 1971. Nechť se tedy Fraenkl někdy zase vrátí do českého kulturního a vědeckého prostředí svými díly nově nasvícenými a kriticky komentovanými. Ve středu knihy stojí český překlad (M. Juříčková) Eitingerova eseje Homo humanus, který upomene nejen na zde zmiňovaného Alberta Schweitzera, ale zejména na koncepce noosféry Teilharda de Chardin. Autorům a editorům patří díky za upozornění na česko-židovsko-norské spojitosti, na pozapomenuté osobnosti; vzniklo uměřené, kvalitně napsané, dobře koncipované dílo, jež si zjevně najde své čtenáře.

Ivo Pospíšil