Josef Bernard Prokop: Sámo, velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara. Fortuna Libri, Praha 2017.

Historických romanopisců se vyrojily desítky: nikoli po roce 1989, ale až nyní, před pár lety, zato však přímo explozivně. S jistým přeháněním lze tvrdit, že leckdo, kdo umí držet v ruce psací potřeby a umí poněkud česky, se může stát českým autorem historické prózy. Faktem je, že mnozí z toho i zbohatli, jiní asi ne, ale sám zájem svědčí o vlně související s celkovou situací: s nutností uvědomit si vlastní národní identitu. Jedni to napsali naučně, teoreticky a historicky, třeba František Kautman (1927–2016) v knize O českou národní identitu (2015). Již vícekrát jsem napsal, že o identitu Čechů – na rozdíl od Slováků – se dlouho nikdo nestaral, ale naopak volání po ní, stejně jako po ochraně češtiny na území českého státu, je do jisté míry i dnes pokládáno za cosi neslušného – ani ústava České republiky ostatně, jak známo, nezná nic jako český národ nebo český jazyk. Takže odtud možná i sílící vlna zájmu o něco, co se moc let „nemuselo“. Dostupný životopis Josefa Bernarda Prokopa je trochu tajemný, ale je zřejmé, že tento muž je autorem více historických knížek a tato není jeho prvotinou (tzv. lucemburská pentalogie, Karel IV. – tajný deník). Odezvy na internetu jsou vesměs kladné: dobře se čte, dává to představu o dějinách. Uvědomme si, že taková literatura má především zábavnou funkci, poté jistě i funkci obecně poznávací, potažmo persuasivní, didaktickou, snad i estetickou apod. To se autorovi i v tomto díle podařilo: je poutavé dějově, připomíná dobrodružné romány, jako od Karla Maye, Jamese Olivera Curwooda, českého Františka Flose aj. Především je v jeho díle pohodlně, útulně, hřejivě, i když se tu občas stínají hlavy. Je v nich tak dobře a panuje tu jistota, jakou máte třeba uprostřed vražd v povídkách Arthura Conana Doylea se Sherlockem Holmesem a dr. Watsonem. Autor podává svůj příběh zábavně, se smyslem pro přirozené dějové napětí, vytvářeje dobře stravitelnou a úhledně strukturovanou směs válečnictví, erotiky, politiky, tedy intrik a zrady, rozumí své věci, zná dějinné období, o němž píše, pokud je o něm vůbec něco známo. To je právě náš případ. Bájný Sámo, známý pouze z franských kronik, kupec a, jak to tak bývá, špion Olivier. Na jedné z cest do dnešních Čech začíná přemýšlet o Slovanech/Venedech a Avarech, zůstává tu a stává se králem Čechů a ve stopách učebnic dějepisu sjednotí různé rody, porazí Avary a také „svého“ krále Dagoberta, syna Chlotharova. Tak se to aspoň všeobecně ví. Romanopisec se nepokusil vyslovit hypotézu, kde leží bájný Vogastisburg – sám jsem o tom četl několik seriózních vědeckých studií, z nichž jsem nebyl moudrý: západní Čechy, Bavorsko, Sasko, snad i Schwarzwald. Především jsem s překvapením vzal na vědomí, že Češi byli v 7. století národem; ale když si uvědomím, co se s dějinami děje jinde, beru to s humorem. A ocenil jsem špílce, když se vysvětluje jméno kupce, jenž se stal králem. To jsme se ve škole neučili: ani Sámovi jsme neříkali král, ale neurčitě vládce – i vzpomněl jsem si na podobné spory jinde: repetitio est mater studiorum. Prokop je však nad věcí: „Proč ti říkal Sámo? Olivier se usmál. Když jsem zde byl poprvé, ptali se, odkud pocházím. No a já že ze Sens, Senon, Senonága. Jak souvisí… když říká Senon…, Fulbert se zamyslel… říkáš sano, ale učinit z toho Sáma? Venedi? Ti by zkomolili i Kyrie eleison!“ Tak to je pěkné, neboť u nás každé dítě zná staročeskou píseň Hospodine, pomiluj ny s jedinými třemi slovy, která se nám z cyrilometodějské mise zachovala, a s refrénem Krleš, Krleš, Krleš. A když si uvědomíme, že Venedi, jak se v některých kronikách nazývají slovanské kmeny, zvláště české provenience, komolili německé místní názvy (Norimberk, Drážďany, Lipsko, Mnichov, Tubinky, Gotinky, Kostnice), víme už své. V románu – na rozdíl od dějin – dopadlo vše dobře: Sámo vyhrál a užívá si vladařské penze s potomky zplozenými s několika ženami, jak se na raného křesťana slušelo. Občas nám autor lehce persuasivně aktualizuje, když například ukazuje, jak se na území Sámovy říše usadili s jeho svolením napůl Avaři a napůl Slované, aby se zabývali kypřením půdy. Chytrému napověz, hloupého trkni. Slušná četba, snad kromě nezvládnutého tvaru přítomného času slovesa „dobýt“ i jazykově korektní a přesvědčivá. Češi mají své dějiny spíše za tragédii, někdy i za komedii, málokdy za něco vážného, co má smysl: Prokop, zdá se, smýšlí opačně. Taková změna není na škodu, jen je té pohody až příliš a jako příprava na živé, reálné, tedy současné dějiny, je to snad i nebezpečné.

Ivo Pospíšil