KRALL, H. Srdcový král. Žilina: Absynt, 2018.

Letošní sedmdesáté narozeniny státu Izrael nereflektují pouze politické komentáře, pozornost je jim věnována i na poli kulturním. Za vše připomeňme několik cyklů četby na pokračování vysílaných na stanici Českého rozhlasu Vltava, aktuálně se jedná o paměti Amose Oze Příběh o lásce a tmě (v překladu Michaela Žantovského je vydalo nakladatelství Paseka v roce 2009) a román Davida Grossmana Přijde kůň do baru (Mladá fronta 2018, přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher). Slovenské vydavatelství Absynt zaměřené na reportážní literaturu pak před několika týdny vydalo ve své edici Prokletí reportéři český překlad knížky královny polské reportáže Hanny Krall Srdcový král, která vyšla ve Varšavě v roce 2006 pod názvem Król kier znów na wylocie. Hanna Krall (*1935), uznávaná novinářka a spisovatelka, sama pochází ze židovské rodiny a druhou světovou válku, v níž přišla o téměř celou rodinu, přežila díky pomoci „árijských“ Poláků. Silné příběhů polských Židů za války i po ní jsou tedy logicky její parketou, sama přesto říká, že nepíše o vztazích mezi Poláky a Židy, nýbrž o vztazích mezi lidmi a Bohem, jak se lze dočíst v doslovu k této útlé knížce, jehož autorem je jeden z jejích žáků, Mariusz Szczygieł, novinář, u nás známý především knihou esejistických reportáží Gottland, která mapuje posledních sto let české historie.

Krátký biografický text na 136 stranách vypráví příběh polské Židovky Izoldy Regensbergové, jejíž životní osudy by ovšem vydaly na román. Ostatně s tímto záměrem Izolda telefonicky z Izraele Hannu Krall v osmdesátých letech minulého století kontaktovala, přála si tlustou knihu, která by se vyjímala nejen ve velkém americkém bytě, ale především jako námět pro film, v němž by hlavní roli ztvárnila Elisabeth Taylorová. Toto přání Krall nemohla splnit, místo tlustého románu vznikl hutný text, který syrově líčí Izoldin život. Počáteční zápletka patří k těm nejbanálnějším. Izolda se zamiluje do Šajka, modrookého blonďáka, a vezmou se. Jenže to vše se stane ve varšavském ghettu, z něhož manželé prchají a snaží se udělat vše pro to, aby nebyl odhalen jejich židovský původ. Izolda se odbarví (což její muž nemusí), naučí se pokládat kabelku nežidovským způsobem, změní barvu hlasu, naučí se modlit Zdrávas. Paradoxně ten ji na její spletité pouti jednou zradí, umí ho sice perfektně, ale nikdo jí neřekl, že jej musí po křesťansku oddrmolit, čímž se prozradí. Hnacím motorem Izoldy po celou dobu války je její láska k manželovi, který je poslán do Osvětimi a posléze do Mauthausenu. Izolda má jediný cíl: udržet ho naživu a vysvobodit ho z koncentračního tábora. Na vlastním životě jí nezáleží, živá potřebuje zůstat jen proto, aby mohla pomoci Šajkovi, aby mu mohla posílat balíky s jídlem a dostat se k němu blíže. To vše si žádá vynalézavost, oběti a šmelení, tam koupit pod pultem cyankáli a odvézt je do Krakowa, onde vyměnit kožešinu za potraviny nebo pašovat tabákové listy vlakem do Vídně. A do toho neustálý strach z vyzrazení. Zůstat v utajení znamená nechat se znásilnit „hodným“ četníkem, který nic neřekne, nebo ignorovat ve vězení Pawiak tchyni jdoucí na popravu. Úsečný styl Hanny Krall zběsile skáče od jedné epizody k další, nikde se příliš nezastavuje, její tempo připomíná stroboskop osvětlující jen některé momenty.

„Manžel jede pro své sestry. Vrací se sám, sestry otrávili Šimůnka (syn jedné ze sester, pozn. aut.) a spáchaly sebevraždu. Manžel se chtěl dovědět, kde je jejich hrob, jenže člověk, který hrob vykopal a sestry pochoval, je už také mrtvý.“ (S. 24.)

„Dost dlouho si (Izolda v koncentračním táboře, pozn. aut.) prohlížela svetr, který měla na sobě jedna z úřednic v kanceláři. Byl ručně pletený z barevných kousků vlny. Šla blíž. Na několika místech měl uzlíky, po krajích a u rukávů bylo vidět tmavorůžovou podšívku. Byl to svetr, ve kterém se její přítelkyně Baška Maliniaková, provdaná Gajerová, chystala na cestu do Hondurasu.“ (S. 74.)

Když válka skončí a Izolda se setká se svým mužem, ještě netuší to, co známe z mnoha příběhů lidí se stejnou zkušeností, že totiž se Šajkem bude muset dál žít. Ve zdánlivém míru a svobodě, ve skutečnosti v zajetí mučivých vzpomínek, viny a výčitek. „Budí manžela. Odcházejí do práce, prodávají džíny. Vracejí se domů. Ona vaří oběd, on usedne do křesla. Proč mlčíš? Ptá se ona. Manžel říká, že se mu nechce mluvit. Zase myslíš na ně. Ne, říká manžel, myslím na sebe. A co? Přemýšlím. O čem? Manžel mlčí. Ona to stejně ví: přemýšlí, jestli měl přežít válku. Proč zrovna on? On sám z celé rodiny? Proč? Je pro to nějaký důvod?.“ (S. 111.)

V Izoldě se začne ozývat věčné „Kdyby…“, které ji provází i na lenošce v Izraeli, kam se později stěhuje za svými dcerami. Dcerami, jejichž dětem nerozumí, protože se nikdy nenaučí hebrejsky. „Kdyby ji nepovažovali za prostitutku, nebyla by šla k domovníkovi Matyášovi. Nevěděla by o Mauthausenu. Nejela by do Vídně. Kdyby nebylo Vídně, byla by zůstala ve Varšavě. Zahynula by za povstání, ve sklepě, jako matka.“ (S. 81.)

Letní dovolené tráví hledáním spisovatele, který by sepsal její příběh do oné tlusté knihy a nebyl moc drahý. Té se však nikdy nedočká, po mnohaletém dohadování s polskou reportérkou nakonec svolí, aby si knihu napsala po svém. Hanna Krall zkrátka neumí napsat happy endy a právě to jí jde výborně.

Lenka Lee

Mgr. Lenka Lee, Ph.D., působí jako odborná asistentka na Semináři estetiky FF MU v Brně. Kromě severské literatury ji zajímají středověké traktáty o dvorské lásce, zvířecí alegorie v antice, středověku i současné populární kultuře a pragmatická filosofie Richarda Shustermana. Je autorkou publikace Traktát De amore ve světle dvorské kultury.

Kontakt: 23720@mail.muni.cz