O udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi

Nobelova cena je asi jednou z neprestižnějších, ale také nejdiskutovanějších mezinárodních cen; existuje ovšem řada cen národních, které nemají takový prestižní ráz, a o těch se už ani nediskutuje – způsob udělování cen je tak průhledný, že lze už dopředu ani ne tak někoho vytipovat, ale spíše vyloučit.

Prof. Ďurovič, rusista světového renomé, z jehož skripta Paradigmatika spisovnej ruštiny (1964, 1970) jsme se kdysi učili jako z Písma svatého, slavista v širokém slova smyslu, lektor slovenského jazyka, později dlouholetý ředitel ústavu slavistiky na univerzitě v švédském Lundu, popisuje situaci, v níž došlo k jeho návrhu na udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi. Stalo se to podle jeho svědectví někdy v letech 1974–1976, kdy se stal v Lundu profesorem s šéfem tamní slavistiky. (ĎUROVIČ, 2018, s. 121–125.) Jelikož je vše kolem návrhů na Nobelovy ceny možné odtajnit až po 50 letech, nelze toto tvrzení a relevantnost návrhu ověřit, nicméně prof. Ďurovič to vidí tak, že ve hře byl Milan Kundera, ale potom členové Švédské akademie zalistovali v starších návrzích a přišli na Ďurovičův návrh na Seiferta, jenž se zdál údajně lepším v tom smyslu, že není emigrantem, ale současně je společensky angažovaný, ale pro tehdejší československý režim přece jen přijatelnější než emigré Kundera. Mohlo to tak být, i když sama politická nebo jiná emigrace v minulosti nebývala důvodem neudělení Nobelovy ceny – spíše naopak – případ ruské literatury to dokládá mimo veškerou pochybnost, ale možná právě to mohlo být tím důvodem, jak to Ďurovič předpokládá. Máme tu ještě jedno svědectví, které by mohlo být chápáno k článku prof. Ďuroviče jako komplementární a je mu jistě také známo.

Před časem mě potěšil můj přítel, slovenský germanista a nordista Milan Žitný, když mi daroval svou novou knihu Severské literatúry v slovenskej kultúre (ŽITNÝ, 2012; srov. POSPÍŠIL, 2013). Milan Žitný (roč. 1948) je kromě svého germanistického a nordistického záběru známý také jako překladatel: ceněny a často i oceněny byly jeho překlady G. Ch. Andersena, H. Ibsena, B. Bjørnsona, L. von Triera a Sørena Kierkegaarda. Sám se mi svěřil, jaké úctě se na Slovensku mezi nordisty těší brněnský nordista, mnohaletý lektor češtiny na skandinávských univerzitách doc. Josef B. Michl (viz nekrolog Jiřího Munzara: MUNZAR, 2002, s. 7–8). Mám na docenta Michla nejednu vzpomínku ze 70.–90. let minulého století; setkali jsme se již na počátku 70. let na soutěži o nejlepší studentskou vědeckou práci (SVOČ), jejímž byl velkým příznivcem. Tam jsem se dověděl i jeho životní historii spojenou s koncem 60. let. Něco z toho jsem i publikoval v Univerzitních novinách blahé paměti, později bohužel zaniklých (POSPÍŠIL, 1998). Docent Michl mě také požádal, aby Ústav slavistiky zorganizoval oslavu jeho osmdesátin v roce 1998, zval jsem ho, aby slavistům přednášel o Nobelově ceně v návaznosti na svou knihu Laureatus & Laureata (MICHL, 1995). Právě o ní bude v této souvislosti řeč.

J. B. Michl totiž díky svému přátelství s členy švédského nobelovského komitétu získal přístup do archivu Nobelovy ceny, z něhož vytěžil materiál této knihy. Její první částí jsou medailony všech do té doby známých nositelů Nobelovy ceny za literaturu; v druhé části je historie českých návrhů na tuto cenu, pokud od té doby už neuplynulo oněch 50 let, kdy je už možno navrhovatele uveřejnit. Takže v jeho knize najdeme přehled českých návrhů na Jaroslava Vrchlického, Josefa Svatopluka Machara, Otokara Březinu, Aloise Jiráska, Karla Čapka – samozřejmě je tu i jeho výklad udělení ceny Jaroslavu Seifertovi z roku 1984. Michlova kniha jednak ukazuje na ne vždy adekvátní rozhodnutí – zejména v první polovině 20. století je tu hodně Skandinávců, ale i jiných, jejichž jména upadla do zapomnění; patří k nim i dobově cenění romanopisci, je tu také hodně politizace, o které se zmiňuje i Ďurovič. Padesát let ještě neuplynulo, to se stane až roku 2034, takže jde jen o odhady, stejně jako v případě hypotézy Ľubomíra Ďuroviče.

Jaká je tedy Michlova hypotéza? Odkazujeme ke kapitolce Jaroslav Seifert ze samého závěru knihy a právě z ní tu obsáhle citujeme. „Kdo navrhl Jaroslava Seiferta za kandidáta Nobelovy ceny za literaturu, se tedy podle oněch přísných stanov nedá zjistit. Jsme tu odkázáni na dohady a některé náznaky v přístupných pramenech přitom o básníkovi dnes už světovém a přitom stále tak hřejivě českém…“ (MICHL, 1995, s. 395.) Doc. Michl odkazuje na nadšení posuzovatele Alfreda Jensena o Jaroslavu Vrchlickém, jenž byl navrhován kdysi spolu se Sienkiewiczem, jenž cenu, jak známo, nakonec dostal. Domnívá se: „Zdá se, že hlavní či jeden z hlavních návrhů podal Roman Jakobson. Soudíme tak oklikou přes vyjádření člena Švédské akademie, dnešního předsedy Nobelovského komitétu (to bylo v roce 1994 – ip) Kjella Espmarka, který k 200. výročí založení Akademie vydal v roce 1963 významný esej o světlých i potemnělých stránkách Nobelovy ceny za prvních 85 let: kniha se jmenuje Nobelova cena za literaturu a informuje o skutečnostech, které jsou před normálními smrtelníky povětšinou utajeny a k nimž ovšem členové Akademie mají volný přístup. Dovídáme se tu, že Roman Jakobson (1896–1982) ve svém nezměrném obdivu pro Seiferta dokonce prohlásil, že ho považuje za největšího básníka vůbec. O skutečném navrhovateli a o průběhu výběrového procesu se ovšem ani zde nic bližšího neříká. Co se dálo před doporučením či po doporučení domnělého či pravděpodobného navrhovatele? O jistotě se tu těžko dá hovořit, takže cosi z oné čarodějné kuchyně přece jen zůstává. Některé skutečnosti však se dají doložit.“ (MICHL, 1995, s. 396–397.) Pátrání takřka detektivní pak pokračuje takto: „Snad první Seifertův krok do Skandinávie, pokud je nám známo, je překlad dvou básní (Píseň o zrcadle, Básníkova smrt) v souboru české a slovenské moderní poezie, který jsme spolu se švédským básníkem Birgerem Normanem v polovině 60. let připravili nejdříve pro stockholmský rozhlas a pro některé časopisy a který v roce 1970 vyšel ve švédském Klubu přátel lyriky pod názvem Pravé jméno věcí (Tingens rätta namn). U nás zůstala tato antologie nutně bez povšimnutí v literárních kruzích, protože v ní vyšly také dvě básně o Janu Palachovi od Josefa Kainara a Miroslava Holuba (O to více si však právě proto všímala výboru oficiální místa, aby mohla vyvodit příslušné kroky).“ (MICHL, 1995, s. 397.) Tak takto noblesně zhodnotil Josef B. Michl fakt, že mu tato epizoda v podstatě změnila život – profesní i osobní. Dále: „V té době se o situaci naší literatury, zejména poezie zajímal ředitel Nobelovy knihovny ve Stockholmu, který byl zároveň tajemníkem Nobelovského komitétu. Jako funkcionář Švédské akademie věděl, že mi tato instituce v prosinci 1969 udělila svou výroční překladatelskou cenu, a proto se na mě obrátil s výzvou, abych připravil pro Nobelovský komitét zprávu o situaci naší a slovenské literatury, a to se zvláštním zřetelem k představitelům naší lyriky. I u nás bylo tehdy známo, že se jako o kandidátu Nobelovy ceny uvažovalo o Vladimíru Holanovi, jemu také patřila hlavní pozornost v objednaném přehledu, téměř ve stejném rozsahu se pak hovořilo o Jaroslavu Seifertovi. Vladimír Holan zůstal nakonec mezi neodměněnými, na jeho místo se po jeho smrti zřejmě dostal Seifert. Jaké bylo moje překvapení, když se po 15 letech v říjnu 1984 v odůvodnění Nobelovy ceny objevily ohlasy formulací, o kterých mi tajemník Nobelovského komitétu sdělil, že jsou z onoho pokusu o literární přehled z roku 1969. Tato zmínka, jakkoli osobní, tu byla nutná, protože z dané situace vyplývá další vývoj v pronikání Seifertovy poezie do Švédska, do jazyka členů Švédské akademie, kteří se v dřívější generaci odvolávali na překlady do světových jazyků, v případě Březinově na překlad do němčiny, v němž jeden z vedoucích činitelů objevil ‚temné a nezáživné tóny‛ a došel ke kurióznímu závěru, ‚že je podle překladů nutno usuzovat o odpovídajících nedostatcích v originálu.‛ V létě 1976 se na mě při jednom náhodném setkání ve Stockholmu obrátil básník Östen Sjöstrand, tehdy již druhým rokem člen Švédské akademie a později též člen Nobelovského komitétu: zmínil se o tom, že ho mimořádně zaujal český básník Jaroslav Seifert, a zeptal se, zdali bych měl zájem spolupracovat s ním na výboru z jeho díla.

A tak začala naše spolupráce, dlouhodobá, nelehká, ale fascinující, vyžadující vysedávání a diskuse nad jemnými odstíny básnického jazyka, nad obrazným vyjadřováním ve dvou tak odlišných jazycích. Spolupráce vymezená mými krátkými letními pobyty ve Skandinávii a jinak odkázaná na korespondenci a telefonní rozhovory. Po několika letech společné práce a pilování vychází konečně v roce 1980 první výbor Seifertových veršů ve stockholmském dvouměsíčníku Artes (3, 1980), jehož šéfredaktorem byl právě Östen Sjöstrand. Pod titulem Město v slzách a zpěv slavíka tu je 14 ukázek z různých tvůrčích období (mj. Město v slzách, Žárovka, Počitadlo, Útěcha, Píseň o válce, Bazilika svatého Jiří, Fotograf Josef Sudek) – nebyli jsme ovšem sami, kdo uvedl Seiferta do Švédska. O dva roky později publikuje v roce 1982 mladé nakladatelství Fripress samostatnou knižní publikaci Morový sloup v překladu Roy Isakssona a Heleny Friedlové, knihu, která prohloubila povědomí o českém básníkovi v nesčetných řadách opravdových zájemců, v neposlední řadě ve Švédské akademii, a která se stala bestsellerem 11. října 1984; když byla vyhlášena Seifertova Nobelova cena, byl celý zbytek nákladu okamžitě rozebrán. V letech 1880–1984 jsme s Östenem Sjöstrandem pokračovali ve spolupráci, takže v létě 1984, v době závěrečného rozhodování o Nobelově ceně, byly již v korekturách připraveny další Seifertovy básně a ty vyšly opět v časopisu Artes (5, 1984) počátkem října v rozsahu 8 stran pod názvem Praha: tvář nad mou tváří. Doslov se stručnou, ale výstižnou charakteristikou autora napsal Östen Sjöstrand. Po vyhlášení Nobelovy ceny se rozhodlo přední švédské nakladatelství Bonniers vydat samostatnou antologii Seifertovy poezie tak, aby byla na knižním trhu v den slavnostního aktu udílení Nobelových cen 10. prosince 1984. Pod názvem Zápas s andělem zahrnuje oba časopisecké výbory (Artes 1980, 1984) spolu s několika dalšími ukázkami z novější Seifertovy tvorby, jako je Odlévání zvonů, Deštník z Piccadilly, Býti básníkem. Shodou četných, občas těžko vysvětlitelných náhodných okolností mě potkalo štěstí, že jsem mohl být osobně přítomen slavnostnímu vyhlášení Nobelovy ceny za literaturu dne 11. října 1984 v historické budově ve stockholmském Starém Městě, poblíž královského zámku. O několik dní dříve, hned po příjezdu do Stockholmu po literárních konferencích v americkém Seattlu a dánské Kodani, mi přísně tajené rozhodnutí Švédské akademie svěřil pod slibem mlčenlivosti ředitel Nobelovy knihovny a tajemník Nobelovského komitétu Anders Ryberg, s nímž jsme pak přes sobotu a neděli v liduprázdné knihovně připravovali všechny potřebné materiály o novém laureátu Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi. Vzpomínám si, jak jsme na poslední chvíli upravovali cizojazyčné texty, které si nevěděly rady s titulem sbírky Přílba hlíny. A jak bylo pro mě těžké zachovat krásné, ale tíživé tajemství, když jsem volal domů, do Brna a nemohl se ani náznakem zmínit o tom, co za několik dní působilo u nás i v cizině jako bomba. Den před vyhlášením jsme seděli u pravidelného čajování v Nobelově knihovně: Lars Gyllensten na sousední židli zářil spokojeností, když konstatoval, že na veřejnosti zatím nikdo nemá ani zdání, kdo bude dalšího dne vyhlášen jako nový laureát. A položil mi otázku, jak asi bude reagovat Československo. Nebylo třeba rozmýšlet se s odpovědí: v nejširších vrstvách obyvatelstva bude velká radost, v oficiálních kruzích zmatek a nejistota, jak reagovat po trapných událostech kolem Nobelových cen, které v letech 1958, 1965, 1970 dostali Pasternak, Šolochov a Solženicyn. Trapné oficiální přešlapování u nás doma je dostatečně známo: svět byl ihned plný překvapivé zprávy, u nás však se objevilo několik jednostopých vět v novinách, rozhlase a televizi, zatímco zákulisní jednání zvažovalo, jak se k této skutečnosti postavit, a zdali povolit či nepovolit dětem nemocného básníka účast na slavnosti 10. prosince s přejímáním ceny a diplomu. Ve Stockholmu mezitím probíhá živá zákulisní činnost, nakladatelské domy se přetahují o možnost vydání antologie Zápas s andělem, diskutuje se o autorských právech a o tom, kdo jimi vlastně ve Skandinávii disponuje. Nakonec pak cenu přejímají Jana Seifertová a Jaroslav Seifert mladší, do Švédska se utajenými cestami dostává i text, který je pak zveřejněn pod titulem O patetickém a lyrickém stavu ducha. Mezi 11. říjnem a 10. prosincem nastává hektická činnost mezi milovníky a znalci Seifertova díla, takže do dne slavnostního udělování Nobelovy ceny vychází další knižní výbor s názvem Mozart v Praze a jiné básně, který připravil Harry Järv a přeložil s dalšími spolupracovníky, kterými byli Gulli Michanek, Helena Friedlová, Dagmar Chvojková-Pallasová. Ohlas Nobelovy ceny pro Jaroslava Seiferta, všech projevů a knižních publikací byl ve švédském tisku neobyčejně široký a projevil se nejen ve Stockholmu, ale i v menších novinách ve většině švédských měst.“ (MICHL, 1995, s. 399–400.) Další údaje následují, ale již nejsou pro naše téma tak důležité.

Právě letos 1. 7. 2018 uplyne sto roků od narození českého nordisty J. B. Michla (nar. v Suchohrdlech u Znojma, zemřel 5. 4. 2001 v Brně). Připisuji tedy tuto glosu jeho památce a tomuto výročí.

Literatura

ĎUROVIČ, Ľ. Ako som navrhol Nobelovu cenu Jaroslavovi Seifertovi. Romboid 2018, č.  3–4, s. 121–125.

MICHL, J. B. Laureatus laureata. Nositelé Nobelovy ceny za literaturu 1901–1994 a čeští kandidáti. Třebíč: Arca JIMFA, 1995.

MUNZAR, J. In memoriam prof. Josef B. Michl. In: Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik., Brno, 2002, XVI, č. 1, s. 7–8.

POSPÍŠIL, I. Cesta na Sever. Univerzitní noviny 4/98, 1998, s. 76–78.

POSPÍŠIL, I. I nordistika/skandinavistika má slovensko-české souvislosti. In: Almanach NITRA 2013. Nitra: Mesto Nitra, Nitrianska odbočka Spolku slovenských spisovateľov, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, 2014, s. 303–305.

POSPÍŠIL, I. Rozhovor s prof. PhDr. Josefem Michlem, CSc., na téma „Sever je má láska…“ Univerzitní noviny 5/98, 1998, s. 43–45.

POSPÍŠIL, I. Z dílny Milana Žitného: Skandinávci, Slováci, J. B. Michl a Franz Kafka. In: Proudy 2013. [online]. Citováno 7. 6. 2018. Dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2013/2/Pospisil_Zitny_Severske_literatury.php#articleBegin>

ŽITNÝ, M. Severské literatúry v slovenskej kultúre. Bratislava: Ústav svetovej literatúry SAV, Slovak Academic Press, 2012.

ŽITNÝ, M. Slovenská a česká recepcia diela Franza Kafku: niekoľko poznámok. Philologica XXII/1–2, 2012, s. 121–131.

Ivo Pospíšil