DOLEŽALOVÁ, M. Jeden kopeček šmoulový. Ilustrace Eliška Podzimková. Praha: Motto, 2018.

Autorku knihy Marii Doležalovou známe spíše jako divadelní či seriálovou herečku, ale Jeden kopeček šmoulový není její knižní prvotinou – tou bylo Kafe a cigárko, knižně vydaný blog, za nějž autorka dostala v roce 2015 ocenění Magnesia litera – Blog roku. Kafe a cigárko se stalo českým bestsellerem, což poněkud prozaicky znamená, že se u nás prodalo přes 10 000 výtisků. To není na naše poměry vůbec málo, jistě tomu dopomohlo i získané ocenění.

Ve své prvotině sází herečka především na humor a na něco, co dobře zná, ale co naopak neznají její čtenáři – zákulisí divadla a historky z filmové branže. Její druhá kniha představuje posun jak v tématu, tak také v celkovém ladění; autorka se totiž pro změnu věnuje něčemu, co pro nás není vůbec neznámé; líčí dětství a obecně život v „devadesátkách“, to vše ale až na „druhém plánu“. Na prvním plánu se totiž věnuje především své rodině, vzpomínkám nejen svým, ale také svých rodičů a dalších příbuzných. Daří se jí přitom i obdivuhodně postihnout generační rozdíly, i když mnohé poznatky ona sama může získat jen zprostředkovaně. Jaké bylo dětství, když byla malá její maminka, a jaké, když byla malá zase její maminka? A jak se seznamovali lidé dříve a jak se seznamují dnes? Některé postřehy by mohly v přesnosti soupeřit se sociologickými výzkumy, například o generaci maminek, které přestaly být „v domácnosti“, ale začaly na plný úvazek pracovat a svou domácnost stíhaly večer, „na druhý úvazek“, a proč tomu tak bylo a jaké to mělo důsledky. Také trefně poznamenává například to, že děti z „devadesátek“ dospívají jen velmi pomalu (anebo vůbec) a že se čas pořád zrychluje.

Autorka tentokrát nesází na humor, ovšem na (sociologická) fakta také ne – sází na příběhy a na nostalgii, a přitom si správně všímá, že „devadesátky“, v nichž vyrůstala, jsou už vlastně retro. Literární „koláž“ složená z příběhů, vzpomínek, občas i záznamů výpovědí členů rodiny (např. v kapitole o tom, jak se poznali autorčini rodiče) je doplněná koláží výtvarnou, vytvořenou z fotografií autorky a jejích příbuzných, z ilustrací, z jakýchsi fotomontáží a z obrázků nejrůznějších dobových (a dnes už retro) předmětů – z písmenkové polívky, konzervy lančmítu, cviček, videokazet… Nechybí ani kopeček šmoulové zmrzliny, která tehdy stála dvě koruny padesát. Eliška Podzimková, autorka doprovodných ilustrací, se vlastně stává spíše spoluautorkou celé knihy.

Marie Doležalová se věnuje nejdříve svému dětství a příběhu svých rodičů, poté postupně popisuje (a někdy si trochu i domýšlí), jak se poznali prarodiče (a dokonce i praprarodiče), jejich povahy dokreslují příběhy, které s nimi autorka v dětství zažila. Zdá se, že jí bylo souzeno prožít všechny „barvy“ devadesátek; bydlení v panelákovém sídlišti, čas strávený s tatínky na chatě (podobně jako ve filmu S tebou mě baví svět) a vyprávění příběhu chalupy po panu Dopitovi (který ale trochu připomíná Na samotě u lesa). Zdá se, že snad všichni měli nebo ještě mají babičku, které říkali „babi, dokuř“, starostlivé maminky, které jim na cesty balily řízky, že snad všichni zažívali bohatého Ježíška, pořád dokola přetáčeli kazety v kazeťácích a chodili do videopůjčoven…

Kniha může být zajímavým svědectvím pro další generaci, ale mnohem zajímavější je právě pro ty devadesátkové děti, o kterých autorka píše, a pro jejich rodiče, byť ti všichni si tu dobu prožili sami. Je však důležité si připomenout to, co jsme odsunuli ve své paměti do přihrádky minulosti, stejně tak může být zajímavé ptát se na životní příběhy našich blízkých, protože nám to dává jakousi jistotu pro náš vlastní příběh. Autorčino vyprávění je nejsilnější v první části knihy, právě v pasážích věnovaných rodičům a jejich seznámení – tatínek udělá na maminku dojem Buninovými Temnými alejemi lásky – ona se do něj hned první den zamiluje – on si ji pamatuje se zrzavými copy, které ve skutečnosti neměla – později se dozvídáme, že se poznali přes inzerát a taky že se po letech rozvedli. Tady je autorka také nejpřesnější, místy skoro dokumentárně přesná, když uvádí výpovědi rodičů v přímé řeči, ale opět umělecky komponované – jakoby sestříhané, retrospektivně řazené, navzájem prostoupené, a i když rodiče „vypovídali“ každý zvlášť, skvěle se doplňují.

Čtení je to pozitivní, dojímavé, pěkné, ale v pozdějších kapitolách je autorka až příliš sentimentální a málo konkrétní, čtenář může postrádat detail, nepřímou charakteristiku jednotlivých „aktérů“. Ten přílišný sentiment je tu na úkor příběhovosti. Je však potřeba náležitě ocenit, že autorka většinou dokázala vyvážit rovinu osobní a rovinu, která má být ukázkou své doby.

Mgr. Markéta Poledníková – studentka oboru Filozofie a absolventka oboru Ruský jazyk a literatura na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Ráda čte českou a ruskou literaturu a cestuje na Ukrajinu.

Kontakt: 415780@mail.muni.cz